The Witcher 2: Assassins of Kings Recenze Zaklínač 2: Vrahové králů

Zaklínač 2: Vrahové králů

Ondřej Hrabec

Ondřej Hrabec

16. 5. 2011 22:52 70
Reklama

Dlouho očekávaný Zaklínač 2: Vrahové králů (The Witcher 2: Assassins of Kings) je tu. Hra od našich polských sousedů z CD Project RED vychází 17. května, což je právě dnes, a jelikož do naší redakce dorazila s více než týdenním předstihem, měl jsem hromadu času ponořit se do jejího podmanivého temného světa, z něhož vám přináším tuto recenzi. Úvodem předběhnu a nedočkavce uklidním – Andrej Sapkowski (autor knižní předlohy) může být na Zaklínače 2 pyšný, protože tenhle kousek směřuje do obličeje západní produkce direkt takového kalibru, že bych se nedivil, kdyby vývojáři z Bioware a Bethesdy začali bookovat letenky do Varšavy, aby se také něčemu přiučili.

Pavučina vyprávění

Příběh druhého dílu chronologicky navazuje na dějství prvního (ten zase na konec knižní ságy). Zaklínač Geralt stále trpí amnézií po svém záhadném obživnutí a z jeho minulých legendárních skutků si toho příliš nepamatuje. V tomto jsem se cítil v jeho kůži, protože i mně po letech vypadly všechny detaily příběhu knih a předchozího Zaklínače. Krásné na tom však je, že jsem se brzo začal rozvzpomínat jakoby mezi knihou a hrou nebyl markantní rozdíl. Geralt se po zachránění krále Foltesta před nájemným vrahem stává jeho osobním strážcem. Na tomto místě může zatvrzelý fanoušek začít hlasitě nadávat scénáristům za nevěrohodně převedenou postavu našeho zaklínače, ale vše má svoje důvody. Geralt cítí za pokusem o atentát mnohem rozsáhlejší komplot, kvůli čemuž i zprostředkovává služby svému hamižnému králi. Brzy je vtažen do víru tajemných intrik a záleží na hráči, jak se bude vše odvíjet a jakou proměnou Bílý vlk projde.

Recenzování Zaklínače 2 je slalomem mezi spoilery, proto prosím čtenáře o pochopení, když budu mluvit trochu na obecné rovině. Toto řešení vám aspoň nezkazí hutný prožitek servírovaný hrou. Celkově vyprávění rozehrává spletitou síť politické zápletky, kdy každá důležitá postava zprostředkovává jednu nit, jejíž vinutí můžete ovlivnit. To dokonce takovým způsobem, že v určité fázi hry rozhodujete, jestli bude toto vlákno vyjmuto zabitím důležité NPC postavy z celé pavučiny intrik či nikoliv. Již během prvních hodin hraní mě mlsně sledoval zbytek redakce a někteří kolegové zasvěcení do preview verze hry už po chvíli konstatovali, že oni jednali na určitých místech jinak, což i způsobilo trochu jiné odvíjení děje. Úkoly můžete totiž plnit mnoha různými způsoby a jejich zjišťování vám zabere několikeré dohrání.

Volba získává v Zaklínači 2 nový rozměr díky brilantně psaným dialogům a psychologicky propracovaným postavám. Recept staví na realisticky působícím světě obývaném opravdu živoucími bytostmi. To sice stojí na každé druhé krabici RPG titulů, ale jen málokde se to povede. Polskému studiu se podařilo vdechnout pomocí několika výrazných vlastností, motivů, jazykových a vzhledových odlišností postavám život. Triss, Marigolda, Zoltana i Geralta samotného pořádně nemůžeme počítat, protože jejich osobitost autoři „jen převedli“ do videoherního prostředí. Jenže ono se jim povedlo vytvořit i zajímavé nové charaktery nebo dokreslit ty původní, leč okrajově vystupující a koneckonců i NPC úplně obyčejná. Ty se chovají přesně dle prostředí Sapkowského světa, který čerpá ze středověké éry evropské společnosti křížené s magickými pohanskými dobami. Většina lidí je nevzdělaných, pověrečných, hloupých a živořících pod bičem feudálů. Panstvo a politicky angažovaní čarodějové se zajímají jenom o moc a zisk. Trpaslíci a elfové se snaží o přežití zmítáni rasově orientovanými útoky lidí. Příšery se zase naopak nezajímají o nic kromě škození a vraždění lidí. Každý má svoje zájmy, a když to zrovna jde, tak se objeví i nějaký ten záblesk ideálu či morálky. Teď vezměte v potaz, že dle mých výše zmíněných výroků sice jedná většina, ale přesto ve hře narazíte na naprosto odlišné individuality, což vás ve výsledku dostává do okouzlujícího cynického světa.

Hry ve hře

Základní příběhová linka nemá příliš odboček. Vedlejším úkolům se nedostalo takové pozornosti z hlediska množství, ale svou různorodost si i přes podobnou úvodní zakázku zachovávají – vyhubení nestvůr v dané lokaci se skládá ze zjišťování nějakého fígle a pak až následuje tradiční deratizace. Centrální řetězec úkolů rozdělený do tří kapitol vás udrží přikované u monitoru okolo 25 hodin, které Zaklínač 2 nabízí. Možná škoda jen toho velmi neuzavřeného konce, v jehož kontextu vypadá celý díl jako příprava půdy pro ten další. Hra si udržuje variabilitu obsahu, jež vytváří scénáře pro RPG žánr věru nevídané. Několikrát prožijete situaci za jinou postavu než Geralta. Dokonce v její kůži můžete volit určité rozhovorové nabídky, které mají pravděpodobně i dopad na děj (netestoval jsem). Ve hře existuje něco jako příběhový game over, když si třeba uprostřed cut-scény nevšimnete, že máte zmáčknout nějaké blikající tlačítko na obrazovce. Začnete vyhrožovat babce vařící fistech (droga), aby vám vydala klíč od vyššího podlaží, a hnedle vám rentiérka mrskne bílý prášek do očí. Když si nedáte pozor a nezmáčknete třeba pravé tlačítko myši, tak dezorientovaného Geralta zapíchne. Prostě tak to v tomhle poetickém světě chodí. Jste supermutant, ale uděláte-li chybu, sklepete bačkory na banalitě. Z dalšího seznamu méně běžných situací lze vypíchnout například pestrou škálu miniher, kdy třeba musíte krále správně navést k nakreslení vzorového runového obrazce na zemi, stopovat krvácejícího elfa podle rudých skvrn v lese, někoho odtáhnout na jiné místo nebo si ho vzít jako rukojmí, schovávat se za palisádami před periodickým bombardováním šípy atd. Toto vše by se dalo odfláknout jinými způsoby, pokud by se hra nedělala s láskou. V případě zaujetí minihrami vám nic nebrání v hraní kostek, zápolení v páce i zápasu dle vlastní libovůle a zásoby orénů v měšci. Preview verze poukázala na problémy se stealth pasážemi hry, kdy se někam můžete dostat plíživým omračováním strážných, se mi nezdály tak ohromné, ale faktem je, že hra trpí zbytečnými obtížemi kvůli absenci kurzoru na obrazovce. Ovládání objektu skrze kliknutí myší neshledávám jako zdárné. Místo otevření dveří zhasnete louči nebo vyšplháte na vedlejší skálu. U jednoho úkolu se mi i stalo, že dlouhou dobu úkolový objekt nešel použít vůbec.

Rozhovory od jedničky prošly úpravami podle designového trendu nastoleného Mass Effectem. Volíte věty jednoduché, které Geralt převádí v jadrná lidová souvětí, která by asi Božena Němcová do své Babičky nepoužila. Odpovědi nejsou naštěstí zkreslené a k jejich odlišování vám pomohou tři symboly. Jeden patří přesvědčování, druhý vyhrožování a třetí k očarování pomocí znamení axie. Častější užívání jednoho druhu komunikačního stylu vám zajistí větší šanci na úspěch v budoucnosti. Překlad do českého jazyka se pohybuje na vysoké úrovni a respektuje domácí dialekty (trpaslíci – ostravské nářečí), což ještě podtrhuje slovanskou etnickou příslušnost hry. Špatnou zprávou je chybějící český dabing, jakkoli je ten anglický či polský výborný.

Konečně inventář o více než třech položkách

Co nového v oblasti RPG prvků? Přestože se změny na vlnách modernizace objevují i zde, uchoval si Zaklínač 2 odkaz klasiky žánru. To si uvědomíte hned po zobrazení inventáře, kdy na hráče vyskočí solidní nabídka použitelných předmětů. Kromě vašich dvou mečů se můžete ještě vyzbrojit vrhacími noži, petardami a pastmi. Zvláště poslední dvě zmíněné vám dobře poslouží ke kontrole a oslabení davů nepřátel. Rozumný zaklínač se také před lovem nezapomene nasoukat do kalhot, rukavic, bot a nějaké té kazajky. Později se vybavíte i nějakým tím fetišem ze zhynuté bestie. Komu konfekční výrobky nevyhovují, může si po nashromáždění surovin a peněz u kováře vyrobit nějaký ten zvlášť epesní kousek podle receptu. Některé předměty lze též vylepšovat runami či kovovou záplatou.

Podstatný herní prvek se skrývá v alchymistickém mixování lektvarů, které Geralta trochu intoxikují, ale o to víc posílí. Zvlášť takové noční vidění lektvaru Kočky je v temných jeskyních nutností. V případě toho, že vás bylinkaření zaujme, můžete tuto činnost po dosáhnutí úrovně podpořit skrze schopnostní strom. Ten se košatí do jedné větve obecného tréninku a tří specializačních zahrnujících již zmiňovanou alchymii, pak šerm a magii znamení. Alchymista nesmí zapomínat pít lektvary, využívat pastí a vrhat dělbuchy. Magicky založená odnož bude využívat kombinace vrhání znamení z dálky dávajících prostor pro chladnou čepel. Šermíř zase vyniká rychlým přemisťováním a zdrcujícími údery. Po dosáhnutí konce vývojové linie se vám zpřístupní nějaké to zpomalování času či odpravení hned celé skupiny najednou. To vše za předpokladu, že se vám nabije lišta adrenalinu poraňováním nepřátel. Několik talentů vyšší úrovně nese volný slot pro vylepšení za pomoci mutagenů pestrých kvalit, což je taková obdoba socket systému známého z jiných RPG.

Akční neznamená hloupý

Geralt z Rivie není žádné ořezávátko, ale mutant stvořený k zabíjení netvorů, kteří jsou pro naprostou většinu populace světa synonymem nevyhnutelnou zkázu. Zaklínači sázejí hlavně na nadlidskou rychlost, obratnost, znalost několika jednoduchých kouzel a notnou dávku „common sense“ (znalostí slabých míst netvorů). Geralt se pohybuje po bojišti rychle a jako v jedničce může volit mezi běžným ocelovým mečem a speciální stříbrnou čepelí kovanou na hubení nestvůr. Drobnost, která potěší, je změna na začátku souboje, kdy zaklínač automaticky tasí vhodný meč. Pak už se můžete zvesela vyřítit na nepřátele a zavalit je smrští úderů rychlým stylem (levé tlačítko) nebo pomalejšími ničivějšími nápřahy (pravé). Váš obranný pohybový repertoár zahrnuje uskakování kotoulem letmo nebo statické krytí, které však odčerpává po odražení útoku určitou část výdrže. Krom toho máte k dispozici vyskakující menu pro přehazování zbraní, kouzel a dalších předmětů, které zpomaluje čas, čímž dosáhnete takového částečného zapauzování hry.

Znamení neboli zaklínadla hrají zase o něco větší roli než minule a budete je používat nezávisle na specializaci Geralta. Jejich funkce je hlavně podpůrná – aard odhazuje a vychyluje z rovnováhy, igni zaměstnává nepřátele jejich zapálením, yrden pokládá na zem paralyzující past, quen vás chrání před poraněním a cizí magií, axie chvilkově převádí vybraného zlotřilce na vaši stranu. Bohužel znamení igni, aard a yrden působí v základu podobný efekt, axie jsem za celou hru skoro nevyužil. Produktem mých experimentů se tedy nakonec stalo skoro permanentní zaštiťování sebe přes quen a v případě nadbytku výdrže jsem srážel aardem.

Na počátku hry bych se označil za nejneschopnějšího zaklínače, co kdy existoval. Zvláště v skupinových soubojích jsem zprvu heroicky naskakoval na party nepřátel, což mého Geralta vzápětí odeslalo podruhé a definitivně do náruče smrti. Díky vysoké počáteční obtížnosti (i na normal) se musíte naučit taktizovat. Znameními vyřadíte silně obrněné soky a vzápětí zneškodníte slabší útočníky. Jako blesk se však musíte uklidit odskočením pryč z dosahu kumpánů. Obecně platí, že skupinové bitky vám až do získání pokročilých schopností budou působit mnohem větší obtíže než komorní duely. V těch se zase velmi rychle projeví monotónnost AI díky neschopnosti (až na výjimky) nepřátel rozbít váš kryt a prosadit se, takže v klídku vykryjete pomalý útok a oplatíte kombinací či rovnou vpadnete nepříteli do zad, kde rány za pomoci silného stylu bolí mnohem víc. Pořádný říz boji dodávají zakončovací fatality, jež ale autoři mohli zapracovat přímo do akce než náhle spuštěnou cutscénou.

Na konci každé kapitoly změříte svůj zaklínačský um s obzvláště vilným netvorem v několikafázovém boji. Příkladem budiž souboj s Kajranem, před nímž se vyplatí vypátrat protijed na jeho toxické účinky. Následně si můžete i velmi usnadnit práci předpřipravenou pastí na likvidaci jeho chapadla. Přes veškerou teoretickou přípravu však bosse pravděpodobně napoprvé neskolíte, což ocení hlavně zkušenější harcovníci. Nebojte se však, i obyčejné potvory vám často připomenou, jak vlastně vypadá load menu. Bojový systém získal na dynamičnosti a podařilo se mu vymanit z bezduchého klikání v správném okamžiku pro navázání komba a zaujal mne svou zábavností mnohem více než v jedničce.

Polygonů je tolik, že zbylo i na ňadra

Jak pokračování Geraltova putování vypadá na pohled? Po spuštění v maximálním nastavení začal funět futuristický redakční počítač Predátor pod slušným zápřahem, aby ty grafické orgie udržel za pohybu. Zaujme hlavně detailnost okolního prostředí s důrazem na vyplnění prostoru. Při procházce lesem můžete sledovat kořeny prastarých stromů, pohupující se trávu, různé další bylinky, liány, prosvítající slunce přes vrcholky větví. Do toho samozřejmě podmaňující historická hudba, kde převažují píšťaly, citera a bubny. Podíváte se samo sebou i do dalších podobně propracovaných terénů zahrnujících i obydlená místa jako třeba vojenská ležení či městečka. Lokací není tolik, ale všechny hrají životem a mění se podle přirozeného pracovního rytmu dne a noci. Mezi jejich procházením uvidíte minimum nahrávacích obrazovek. Samotné modely postav jsou na velmi vysoké úrovni a nevypadají jako oběti klonovacích experimentů. Vojáci jsou zjizvení, bohatí měšťané tlustí, mnoho lidí je prostě ošklivých, elfové trošku hezčí, ženské prsaté, narazíte dokonce na věrně působící miminka a dětské modely. Důležité figuranty příběhu zvýrazňuje nápaditá stylizace. Jejich středověké kostýmy prostě odpovídají tomu, co nás učili na hodinách dějepravy. (Toto vše můžete poznat na vlastní oči v screenshotech a miničlánku vycházejícím na Hrej s touto recenzí)

Na Geraltovi se čas a čepele nepřátel vyřádily, což mu však nebrání v prohánění sukní ve svém okolí. Explicitní erotický obsah opravdu Zaklínač 2 obsahuje a díky vysoké technologické pokročilosti hry vypadá hanbatá Triss k sežrání. Ono zvládnout náročnou scénu, kde se dvě postavy prolínají v sexuálním aktu je docela komplikovaná věc, které se díky morálce dalo lehce vyhnout střihem, čímž by se usnadnila práce. V Zaklínači 2 se konečné dočkáváme znázornění samotného aktu, což krásně sedí k celkové atmosféře světa a přiblíží vám velkou měrou povahu Bílého vlka.

Poláci do toho dali všechno

Při bilancování nad tímto rozhodně významným herním počinem roku je třeba uvést i nějaké ty mínusy Zaklínače 2. Jejich ohniskem jsou jisté technické obtíže nijak častého rázu, kterých na druhou stranu existuje dost na to, aby připravili hru o desítkové hodnocení. Jmenujme například ojedinělé náhle pády hry, zaseknutí některých ovládacích funkcí (menu, nelze otáčet kameru, útočit), loadovací obrazovka vpadnuvší doprostřed bitky, přeskakování zaměřování nepřátel v soubojích. Občas šipka vedoucí hráče k místu plnění úkolu trochu mate a ukazuje chybně. V paměti mi také vyvstala trochu nedomyšlená logistika, kdy jsem musel v některých pasážích na můj vkus až moc po vlastních. Toto jsou však záležitosti, jež mohou povětšinou doladit další patche. Dohromady o Zaklínači 2 můžeme mluvit jako o jasném překonavateli svého předchůdce, poctivé slovanské hře od milovníků veledíla Andreje Sapkowského a dospělém zážitku, jež se navíc bude velmi lišit na základě vašich rozhodnutí. Tituly tohoto typu je třeba zásadním způsobem podporovat.

Prohlédněte si také naše komentované galerie screenshotů:
Zaklínačovy pohlednice - všechny krásy Geraltova světa
Vědmákův bestiřá - přehlídka nestvůr a nepřátel
Geraltovi přátelé - představení klíčových NPC a zajímavých postav
Svůdný zaklínač - láska a erotika v Zaklínači 2

The Witcher 2: Assassins of Kings
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Druhý Zaklínač světu ukazuje, že existuje i fantasy pro dospělé, která staví proti kýči, vyumělkovanosti a hamburgerové heroičnosti přirozenost, cynismus a lidový folklór. Koupit a zahrát, jinak čert vás sper, ogaři.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama