World of Warcraft hrají i ženy a dívky, pařan žasne, laik se diví!
Žen a dívek je však ve Warcraftu jako šafránu a někdy ještě méně. Navíc ty, které za ně zpočátku považujeme, svou pravou totožnost rychle vyjevují v pokročilé části hry pod hrozbou hlasové prověrky v teamspeaku. Avšak občas na tyhle holčičí poklady, které jsou ozdobou každé, i té virtuální akce, narazíme. Kolikrát až zůstává člověku rozum stát, jak i opačná frakce tiše postává kolem nádherné druidky, kochá se jejími dmoucími ňadry a vysílá neustálé „/kiss, /kiss, /kiss“.
Ne, nehraji za mužskou postavu – nesnesl bych totiž pohled na její chlapské pozadí. To se raději pokochám ženským zadečkem, který se před vámi ostatně natřásá přes 90% hry. Ono to však má i další nesporné výhody, viz. výše alias případ „opačné frakce“. Nejednou se totiž stalo, že přiběhnuvší skupinka hráčů – cizáků bez rozpaků vyčistila prostor od mých kamarádů a krásnou warlokyni s rudým Bloodrazorem za pasem (kdoví, proč jej s sebou pořád tahá…) nechala stát uprostřed bojiště, načež se jí poklonila a vyslala pár vzdušných polibků. Následné, a přiznávám že poněkud neuvážené, „/slap“ aneb facka do tváře toho dobytka, jehož sexuální pudy se projevily poněkud více, než by se Adriance líbilo, zavinila její předčasnou smrt. Ovšem to je hra… A navíc – explodovat vzteky kvůli pár rádoby hrdinům, kteří jsou tak akorát schopni skákat po mrtvé schránce vašeho těla třeba i půl hodiny a bránit jeho znovuzrození či vás sundat zezadu a ještě k tomu v přesile, prostě nemá smysl. Přivodil bych si zbytečné vrásky, šediny a vůbec…
K ženám je rovněž tak všímavá, ne–li více, i skupinka hráčů v jedné guildě, zvláště když do jejich několikasethlavé převážně mužské tlupy vstoupí nová osoba vybavena dívčím jménem. Následná textová záplava v guild chatu, která ji nadšeně vítá, je spíše pravidlem než výjimkou. A v případě, že je onou „holčinou“ klučina, nelze než učinit podobným zprávám rychlou přítrž a dotyčného vepsáním čehosi peprného odkázat do těch správných mezí.
Ovšem na „ženský problém“ ve Warcraftu je nutné nazírat i z opačné stránky, tedy z mojí. Těžko totiž věřit, že hrajete přibližně dva měsíce s tajuplnou a neznámou elfí léčitelkou a poté, co utečete z přeplněného serveru, vás na novém propíše její alt, že chce pomoci. A kde je sakra Selinka, ptám se udiveně, pozorujíc kalným okem huntříka na 27 levelu. Není, prostě mě nebavila, říká osoba na druhé straně s tím, že si půjde zkuřnout na balkón a pak na to vlítnem (bohužel, myslela pouze Gnomeregan…).
Dříve skoro padesátilevelový warlok bez cirátů cupuje pár úvodních příšerek v instanci na drobné kousíčky. Huntřice tiše postává opodál a sem tam si posílá tygříka (či co to tehdy měla za potvoru) na okolní bestie. Za chvíli toho mám až po krk, experience points by se totiž jeden nedořezal, soul shardy v trapu a prstík – Selinka, sladké to léčítko, taky. Koušu se do rtů, začínám totiž balancovat na hranici života a smrti, vše je navíc už dávno vypito i snědeno, ani tygr už nemá co žrát. O to usilovněji se ale probíjím dungeonem dál a dále. Vždyť je to přece ženská! Je třeba jim všem pomáhat, dodávám si kuráže.
Konečně! Z nějaké partičky pitomečků, která mě málem (asi už podesáté!!!) poslala na hřbitov, padají „botky“, které chtěla. Tu radost bych vám přál vidět, zaraženě polykám návaly vzteku a s pomocí „Hurray!“ plesám spolu s ní. Je už skoro půl jedné ráno. Sakra, a to ještě dneska musím do redakce. Vůbec se mi však nechce spát, proto házím s dívčinou řeč. Trochu důvěrnější řeč, aby bylo jasno. Asi jsme už nalomeni tou pokročilou nocí nebo tak nějak, těžko to vysvětlovat.
Říkejme jí třeba Eliška (pro ty jsem měl vždycky slabost). Zakrátko z ní dostanu, že bydlí přesně tam, odkud jsem se před pár lety odstěhoval. „Myslíš, že se třeba neznáme?“, zkouším to nenápadně. „Tak mi něco pověz o sobě,“ odvětí. Hmm, pár větiček ze mě kupodivu vypadává rychleji než jedno slovo na Hrej.cz. „A nejmenuješ se Ondra?“, pálí znenadání. No jasně, to se tak nějak nabízí, odpálkoval jsem ji hned s dovětkem, že „Ondrů běhají po světě desetitisíce,“ a navíc mám charakter podobného jména. Jakmile však napíše moje příjmení i další podrobnosti, zarachotí mi čelist o klávesnici. Známe se už totiž několik let a chodíme si kdesi ve virtuálnu několik měsíců pospolu, aniž bychom to vůbec tušili. Svět je malý a internet jakbysmet…
No a jak vše skončilo? Právě, že ještě vůbec ne. Její huntřice se má stále čile k světu a Adrianka jí občas vypomůže, dokonce i v reálu. Na čem jsem tedy závislý? Na WoW? Nebo na ženských? Řeknu vám to jasně a přesně: na všech krásných a milých holčinách, které jsou součástí téhle úžasné gamesky.
Autor je redaktorem Novinky.cz, on-line magazinu deníku PRÁVO a portálu Seznam.cz
