Wild Arms Alter Code: F

SLOVO PRŮVODCE

Dobrý den, vítáme vás na začátku recenze. Nazujte si pantofle, ať nám tady nenašlapete a vstupte do prvního sálu. Jak je u herních architektů zvykem, i recenze na Wild Arms začíná takzvaným „shrnutím děje“. Je obvyklé, že před tímto „shrnutím“ ještě občas bývá předsál „humorné plky“… ale v tomto případě zcela chybí. Byl zbourán při rekonstrukci v roce 1854. Většina vtipů byla bohužel tak chatrná, že neodolala času a rozpadla se. Takže… Tisíc let po boji s kovovými démony opustili elfové kontinent Filgaia, Strážci ztratili své schopnosti a tak na světě přežívají pouze lidé… a monstra. Zatím je situace celkem vyrovnaná, ale z ledové rakve se má probudit Lilith a armáda démonů se má dát znovu na pochod. Jedinou nadějí je trojice hrdinů – trojice, která o sobě zatím neví. Rudy Roughnight, který používá zakázané střelné zbraně, lovec pokladů Jack Van Burace se svou cvičenou myší Hanpanem (která je chytřejší než její pán) a princezna Cecilie Lynn Adlehyde.

Každý má vlastní cíl – jeden chce najít absolutní sílu, druhá se chce vrátit do svého království, třetí… určitě taky něco chce… ale všichni tři se brzy spojí a budou muset bojovat proti obrovskému zlu. Jistě jste si všimli, že samotná stavba této místnosti se nevyznačuje zrovna originalitou a spíš než sál připomíná pokoj v paneláku. Už trochu zajímavější jsou různé detaily, kterými je místnost vyzdobena. Všimněte si japonským motivů… ano, tady ty velké kulaté oči… a pro japonsko typický mix fantasy se technikou a atmosférou devatenáctého století. Ano, hra Wild Arms pochází skutečně z Japonska. V rohu vidíte tahový bojový systém, vedle postele spojení kouzel a bojů… a na stěnách obrazy z klání a gobelín s nápisem RPG. Prosíme, nesahat. Také si povšimněte dialogů vedených v rámečku a doplněných obrázkem mluvícího… to bylo pro japonská RPG typická. A nyní přejděme do dalšího sálu naší recenze. Ten se už začíná věnovat vlastní hře, recenzent se v něm snaží vylíčit své dojmy. Ano, to v rohu, to je recenzent. Ne, paní, nechoďte moc blízko k němu, ať ho nevyplašíte. Ne, nemůžete ho krmit. A teď prosím ticho – uslyšíte to přímo z jeho úst.

SLOVO RECENZENTA

Jsou… echm, echm… jsou hry, které milujete od prvního okamžiku… a jsou hry, ke kterým cítíte od prvních chvil stejně silnou nenávist. Wild Arms patří do té druhé… echm… druhé skupiny. Především, je to naprosto klasické japonské RPG starého střihu. Kráčíte chodbami či… echm… krajinou a neviditelní nepřátelé se na vás vrhají ze všech stran. Obraz se rozpadne a šup, už jste uprostřed boje. Boj je… echm… tahový, takže máte dost času na přemýšlení, jaké vydáte pokyny, kdo a na koho zaútočí. Teprve když skončíte vy, vyrazí do boje nepřítel (a naopak). Občas musíte vyřešit i nějaký ten trochu logický úkol, většinou se týkající… echm… stisknutí spínače a občas musíte pokecat s nějakou NPC postavou. Prostě klasika. Jak už jsem naznačil, souboje jsou samozřejmě náhodné. Což není zrovna nejlepší. Proti náhodným soubojům se poslední dobou zvedla taková vlna nevole, že je sami Japonci začínají vypouštět. A jak se ukázalo, vypustili je přímo do Wild Arms. A to v takovém množství, že je hra skoro nehratelná.

Zatímco u starších Final Fantasy jste… echm… absolvovali souboj přibližně každou minutu, tady dojde na rvačku každých pět vteřin. A to už je doopravdy hodně otravné. Už skoro nemůžete ani nic udělat – položíte výbušniny pod kámen a než stačí vybuchnout, už je střih a bojujete. Samozřejmě, to přeruší výbuch, takže znovu musíte položit bombu… a znovu máte smůlu, protože vás přeruší souboj. Jasně, když včas zmáčknete tlačítko, můžete se souboji vyhnout… to má ovšem za následek to, že ani nejste schopní přemýšlet, co uděláte dál, nebo se podívat, co je kolem vás, protože pořád jen sledujete, až se na obrazovce objeví vykřičník a vy budete muset kliknout, abyste se nedostali do rvačky. Souboje jsou celkem primitivní a spíš úmorné. Prvních několik hodin úplně stačí jenom mačkat křížek. Ani se nemusíte dívat na obrazovku – i místní bosse zabijete na první pokus a bez přemýšlení. Později to začne být trochu zajímavější, když má tým víc členů… ale zase ne o moc.

Další podivností je nutnost při hledání dalších lokací využití sonaru. Někdo vám řekne, že v lese je obrovský zámek… ale ten se neobjeví, dokud na správném místě nepoužijete sonar. U jeskyně bychom to ještě chápali, ale jak se dá přehlédnout v hájku mohutný hrad? No, paní? Smysl to všechno začne mít, teprve když si uvědomíte, že Wild Arms, který k nám přichází, je předělávka původní jedničky! Čili je to přece jen dneska už pořádně zastaralá záležitost. Je to vykopávka, vedle které jsou bronzové nádoby s vlastnoručním autogramem praotce Čecha nejnovějším zbožím ještě v záruční lhůtě. Originál vznikl někdy v době, kdy série Final Fantasy mohla po číslovce sedm jenom vzhlížet. Cože? To dítě se ptá, co je to Final Fantasy!? Prosím paní, odveďte toho spratka okamžitě pryč a jestli mi chcete udělat radost, tak ho na dvorku zastřelte. Jasně, jsou tu i pozitiva, třeba solidní příběh se zvraty a práce s charaktery. Taky grafika je celkem roztomilá… ale i tak je Wild Arms záležitosti pro opravdu hardcore hráče. Je to součást historie v novém grafickém kabátě, s dobrými animacemi a nevtíravou hudbou… ale součástí historie je i mor a neštovice, takže to zase tak moc neznamená. Je to zajímavý a záslužný počin – co je to ale platné, když se skoro nedá hrát.

ROZLOUČENÍ

Tak… a to je všechno. Jste na konci recenze. Odevzdejte papuče… a pokud budete chtít, tak vhoďte do misky dobrovolný poplatek na údržbu této recenze. Chcete přece, aby si jí přečetli i vaši potomci, ne?