Vivisector: Beast Within Recenze Vivisector: Beast Inside

Vivisector: Beast Inside

derSpritz3r

derSpritz3r

15. 2. 2006 23:49
Reklama

Inu, neměli bychom být tak příkří na hochy z honosně znějícího studia Action Forms Ltd., které je vlastně ukrajinské. Už proto, že kritiky si v tomto článku užijí více než dost, to vám mohu zaručit. Nicméně, pokud vás zmátlo označení „očekávána“ v perexu, pak vězte, že o Vivisectoru se již nepřetržitě šušká zhruba od začátku roku 2001 a tak je malým zázrakem, že jsme se ho vlastně vůbec dočkali, zvlášť vzpomeneme-li na obdobné vývojové držáky typu Duke Nukem Forever či Stalker.

Stará známá písnička 

Tak či tak, Vivisector je zde a usiluje o naše srdce, tedy pardon, peněženky. Většina z vás asi ani netuší, o co tu vlastně běží a pro ty tu mám stručné vysvětlení. Hra vznikla na motivy světoznámého bestselleru literárního klasika H.G. Wellse, Ostrov Dr. Moreaua, v němž šílený vědec provádí šílené pokusy a vyrábí zvířecí mutanty jak na běžícím páse. Ten byl mimochodem i zfilmován, podobně jako loni jiný Wellsův román, Válka světů (na hru na motivy této knihy nebudeme jistě také dlouho čekat). Herní zápletka je obdobná s tím rozdílem, že jste nedobrovolně posazeni do kůže největšího šťastlivce z komanda pěti elitních amerických vojáků NAVY Seals. Ti jsou svými chlebodárci vysláni 1. února 1987 (jak barvité datum) na neznámý ostrov, aby zde nastolili pořádek v místní nestabilní politické situaci a potlačili povstání. V jejich čele stojí neohrožený hrdina se schwarzeneggerovským jménem Kurt Robinson, jenž ani nenapočítá do pěti a rázem je na ostrově sám s haldou zmutovaných mazlíčků. No komu by to nezkazilo den?

Seznamte se, pan Grenadila 

Kurt brzo zjistí, že si nemusí vyčítat smrt svých kolegů včetně své bejvalky, jelikož byli předem odepsáni a posláni na smrt na ostrov jako pokusní králíci pro další z mnoha experimentů, které jsou na ostrově prováděny již více jak sto let. A tak se rázem ocitáte v ostrovní džungli, ze které na dalších pár hodin nevylezete. A to doslova, jelikož rozsáhlá část první poloviny hry je věnována této mimořádně nudné a nebývalé otravné pasáži, ve které jste autory odsouzeni k bloumání po neutěšené krajině ostrova Soreo – alespoň se ale člověk dokáže jednou vcítit do pocitu nemrtvých a prokletých. I vzhledem k faktu, že výhradně z této části pocházejí všechny starší screenshoty postupně uvolňované během vývoje, lze vyvodit, že jde o nejstarší hotové úrovně a jak graficky, tak i hratelně svému stáří odpovídají. Okolní prostředí je nevábné a odpudivě strohé, skládající se prakticky jen ze špičatých skal a z nepříliš dovedně rozsetých stromů, snažících se evokovat pocit džungle. Neustále bloumáte po nekonečných stezkách v soutěskách hor, občas se budete někam snažit půlhodiny vyskočit, občas nebudete vědět kudy kam a prakticky neustále budete čekat, kdy se zase zničehonic za vašimi zády zjeví nějaká ta elektrena, ohňoguár nebo grenadila – tedy hyeny plivající elektrické výboje či opičky s nekonečnou zásobou výbušných granátů.

Dr. Moreau nelenil 

Naštěstí tomuto trápení nazvaném vnější perimetr je po nějaké době konec. Co mě nezabije, to mě posílí, je nutno si neustále opakovat dokola. Po něm logicky přijde perimetr vnitřní, ve kterém vás na rozdíl od čtyřnohých lehčích „modstvůr“ čekají lidozvířata, vyznačující se vzpřímenou chůzí (holt pokrok nezastavíš!), vychytralejším myšlením a tím i způsobem boje. Vaši opelichaní nepřátelé jsou tedy o něco bystřejší, ale jen v rámci mezí daných hrou. Umělá inteligence je pouze průměrné úrovně – zvířata pobíhávají v odkoukatelných trasách či dokonce pouze v kruhu, ti chodící po dvou včetně lidských protivníků se o žádnou taktiku nestarají a maximálně tak ustupují do stran. Žádné koordinované útoky v tlupách, vzájemné krytí a o využívání terénu nemůže být už vůbec řeč. Když už jsem zmínil lidské protivníky – na ostrově nejste jediní lidé, jak se dozvíte, spojíte se jak s odbojem posledních přeživších z řad vojáků, stejnak jako s ostrovními policajty. Ty tvoří dvě skupiny vždy z vás naježených vojáků. Jednak jsou to ostrovní strážci, chránící budovy a zařízení na ostrově, vedle nich se tu vynachází ještě stopaři, což jsou speciální jednotky vojáků, kteří udržují na ostrově pořádek a odchytávají nepohodlná zvířátka (jakými měřítky se řídí by mě také zajímalo). Ti používají ke svému pohybu po ostrově kontrolní body, které se vyznačují soustředěným paprskem zeleného světla proudícím k nebesům a jimiž se orientujete i vy. Hra vás díky nim provází ostrovem a po celou dobu tak udržují znatelnou pachuť linearity.

Podej mi tu pušku, zlato! 

V poslední fázi hry, takzvaném Domu bolesti, se utkáte i s nejtvrdšími oponenty, ne zrovna košer vytvořenými supervojáky neboli Overbruty. Boj proti nim už je složitější, ale zároveň už máte k dispozici celý arzenál zbraní, jež hra nabízí. Se samopalem ani oběma brokovnicemi už zde moc nepochodíte, denním chlebem se pro vás stanou výstřely z M16ek, M60ek a Gausse, občas prokládanými projektily z houfnice a bazuky, okořeněné špetkou teslových blesků a plazmy. K dispozici jsou ještě granáty, ale jejich vrhání Kurtovi moc nejde a ani miny se ke slovu často nedostanou, jelikož styl bojů ani design úrovní to moc nedovolují. Původně se měly dát zbraně vylepšovat pomocí RPG-style systému sbírání zkušenostních bodů, nakonec z toho všeho zbyl jen osekaný systém nepříliš propracovaného vylepšování osobnostních skillů. Body do něj se sbírají celkem horko těžko a Kurt se tak do proporcí opravdového mariňáckého hrdiny dostává jen pozvolna, ale když už, tak je pokrok citelný.

Konec dobrý, všechno dobré 

Pokrok je znát i co se týče vzezření hry, kdy s každým odehraným levelem se zlepšuje i grafická detailnost textur a designérská propracovanost úrovní, tedy v rámci možností. Vyzdvihnout by se slušelo menší hardwarovou náročnost AtmosFear enginu, což v dnešní na železo náročné době je jistě sympatické. Co se týče kvality zvuků, je na tom Vivisector standardně, pár problémů by se našlo jen ve fyzikálních aspektech (zvuky z dálky nejsou občas slyšet). Hudební doprovod je ovšem nulový a těch pár akcentujících zaburácení při závažnějších scénách dnes už také nikoho nevytrhne.

Co jen říci závěrem? O této hře je opravdu těžké si něco myslet, distribuována je sice v lákavé lokalizované edici, kdy ingame menu, titulky i manuál jsou v češtině, ale zbytek obsahu plastového obalu hry je spíše průměrný. Její otcové slibovali hory doly, ale očividně si spletli pojmy a z „pecky“ zbyly jen dojmy. Asi tak by se dal nejvýstižněji jejich výsledný produkt charakterizovat.

Vivisector: Beast Within
Windows PC

Verdikt

Záleží na tom, co chcete. Pokud chcete malému synáčkovi koupit hru, kterou zvládne a již porozumí díky přítomnosti mateřského jazyka, je Vivisector tou správnou volbou. Musíte pak ale také počítat s možnými bezesnými nocemi, kdy vás bude budit výkřiky z nočních můr plných bombmedvědů a grenadil.

Co se nám líbí a nelíbí?

Jednoduchost, přímočarost, originální pojetí, nižší HW náročnost.
Většinu hráčů odradí již první třetina hry, málo propracovaná grafika i úrovně, horší AI, linearita.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama