Space Siege

Když právě bez větší námahy sestřelím dalšího vetřelce v koridoru velké vesmírné lodi, napadne mě, jaká škoda, že se nepohybuji na ISS v blízké budoucnosti, že na stěnách nejsou loga NASA a ESA a že nemůžu sdělit řídícímu centru na Zemi, jak chrabře bráním oběžnou dráhu. Byla by to aspoň rubanice zasazená do zajímavého kontextu. Namísto toho jsem členem ochranky, která doprovází kolonizační koráb hluboko do vesmíru. Jak to tak ve vesmíru chodí, kdesi na sebe loď přibalí další cestující, jejichž vybavenost zuby a rychlostí zahanbí i žraloka z Čelistí. Navíc mají nožičky. Kdyby hrou pochodovali chodící žraloci, alespoň by šlo o originální nepřátele, jenže naši černí pasažéři vypadají, jako by se naklonovali z desítek béčkových scifáren, ať už filmových nebo herních. A nejen potvory. Žánrová a game designová klišé vesele pokračují. Mezi střílením jedné vlny slizounů za druhou vzniká zdaleka ne vyčerpávající seznam:

• Ikonické jméno hrdiny – ano
  Drsné hlášky - ano
  Šílený palubní počítač – ano
  Vypadá jako hlava - ano
  Zmasakrovaná posádka – ano
  PDAčka s příběhy mrtvol – ano
  Praktičtí roboti – ano
  Vetřelci – ano
  Vybuchující sudy – ano
  Nepovedená kolonizace - ano

Space Siege je hrou, která se 27. srpna 2008 těžko obhajuje. Před deseti lety by to bylo lepší: „Příznivci fantasy mají Diablo, příznivci scifi nyní Space Siege. Střeva, mozky, a tak dále. Osm z deseti.“ Dekáda je ovšem dost dlouho na to, aby se přístup k rubanicím změnil z dominového mlácení nepřátel na propracovanější hry, kdy je úspěšnost akce podmíněna enviromentálními puzzlíky nebo taktikou, jak o tom mluví i Jay Wilson z týmu Diablo 3. Dnes je primárně akční hratelnost na komerční úrovni nejen nezáživná, ale dokonce přežitá, ztrácí význam společně s tím, jak nabývá na síle prolínání žánrů ve jménu jímavější hratelnosti. Space Siege v sobě neprolíná nic. Nic neschovává, je předvídatelná jako další nepřítel schovaný za rohem, je jednoduchá jako malá násobilka a před hráčem natřásá obnažená prsa zjednodušených RPG prvků a kroutí ladnými boky perfektního fyzikálního enginu. Space Siege je porno akčních her vydaných v tomto roce, jen těžko se dá očekávat, že jí v tomto směru něco v příštích měsících trumfne a zřejmě i Diablo 3 nabídne větší hloubku herního zážitku.

• Motivace - ne
  Vyzývavost - ne
  Atraktivita příběhu - ne
  Nečekanost - ne

Lineární příběh se drží principu návazných úkolů, které se skládají ze tří podúkolů – takřka bez výjimky. Znamená to tedy najít tři věci. Zabít tři konkrétní nepřátele. Navštívit tři lokace. Domyslete si sami. Scénárista přistupoval navíc k příběhu reverzně, to znamená, že sáhodlouze nevysvětluje, proč něco jdete udělat, ale vysvětlí vám, proč jste to dělali, až to uděláte. S tím, jak po trojičkách podúkolů příběh poskakuje dopředu, získává hrdina možnost montovat na sebe kybernetické údy a metaforicky vzato tak přijít o své lidství a stát se strojem na zabíjení. Obtížnost soubojů ovšem hráče nenutí stát se kyborgem, ačkoliv díky spoléhání na staré dobré biologické ruce a orgány častokrát přijde o život. Aha, pozor, jsme u kapitoly Vývojářství pro zelenáče nazvané: smrt. Světe div se: zubatá kolem ve skutečnosti ani neprojde. Rafinovaný systém úložných komůrek vás vrátí po úmrtí o pár koridorů zpět, ovšem neresetuje herní svět – tím pádem můžete přesilu dostat několikanásobným kamikaze, pokaždé pár nepřátel, až k vítězství – a to zábava není ani trochu. Když je smrt beztrestná, tak proč by hráč bojoval o život? Čím se má udržovat v napětí? Zpátky do školy, producenti!

Podle vzoru Dungeon Siege omezují autoři Space Siege RPG prvky na základní minimum – a to funguje na jedničku. Nemusíte se probírat záplavou tabulek nebo zběsile kombinovat zbraně pro co nejvyšší ničivost, prostě a jednoduše dáte pár bodíků do zbraně, pár do schopností kamaráda robota a pár do sebe a je to. Kdyby tak smysluplně odlehčené byly i ostatní části hry, byl by Space Siege opravdu dobrou hrou. Vždyť i Harbinger nebo s postupem času stále lepší ZAX: Alien Hunter dokázaly hráče bavit víc, když už ničím jiným, tak tou pěknou ručně kreslenou grafikou. Space Siege sice krásnou grafiku má, jenže je sterilní a bez osobnosti. Na mysl se vkrádá myšlenka: že by hru nakreslili roboti? Jen roboti dokáží splnit zadanou práci bez chyby, ale také bez osobitosti. Ve sterilním prostředí pak fyzikální engine, který umožňuje věcem odletovat do všech stran a zejména v nulové gravitaci vypadá úchvatně, působí jako nejpropracovanější věc v celé hře, jenže stále dost bezvýznamná jako argument, proč hru kupovat nebo nelegálně stahovat.

Když John Carpenter natočil Duchy Marsu, složil tím béčkovému žánru poklonu přesně vyseklou, jako když Zorro napíše kordem Z do kůže zlého seňora. Když se o něco podobného pokusili pánové z Gas Powered Games, uřízli si ostudu, která je dvojnásobně zdrcující, protože jméno Gas Powered Games pro nás dlouho znamenalo značku kvality. Doufejme, že další GPG hra Demigod nebude derivát všech ostatních akčních strategií, ale skutečně se povede. Po Space Siege si musí GPG něčím napravit pověst, zvlášť, jestli se chce udržet jako nezávislé studio. Finální verdikt? Před deseti lety by to byla ta osmička, že? Takže děleno dvěma plus bod za fyzikální engine.