soudtrack-shadow-of-the-colossus
Shadow of the Colossus Článek Soudtrack: Shadow of the Colossus

Soudtrack: Shadow of the Colossus

wanda.dobrovska

wanda.dobrovska

15. 2. 2006 23:57 1
Reklama

Sedmasedmdesátiminutový soundtrack je rozhodně poctivý „flák“ hudby a nutno rovnou říci, že nikterak odbytý. Třebaže je na cédéčku zřejmě veškerá hudba, která ve hře zní – včetně půlminutových tracků a sedmi tracků ve hře nepoužitých – nepůsobí disk dojmem „nasypali jsme tam všechno, co se dalo, on už si to posluchač nějak utřídí“. Tracků je celkem 42, takže opravdu hodně, soundtrack nicméně jako celek působí kompaktně, má dostatek vnitřního kontrastu a ten zase není mechanický, někdy se tatáž atmosféra drží i po několik tracků, jindy se svižně mění. Navíc je soundtrack dobře ošetřen i zvukařsky, celek je zvukově vyrovnaný, žádné necitlivé střihy na začátcích nebo koncích tracků, pauzy proporční.

Autorem hudby ke hře je Kow Otani, skladatel s četnými zkušenostmi z psaní hudeb k filmům a televizním seriálům, často animovaným – z charakteru hudby ke hře to je občas dost slyšet, místy zní poněkud „barvotiskově“ (Commandment, A Pursuer). Řečeno učeněji, nadbytek halu a syntetické atmosféry typu „mořských“, „horských“ a podobných „meditací“. Přitom nejde o výlučně syntezátorovou hudbu a v některých částech dokáže elektronika výraz docela zajímavě táhnout (Black Blood). Ale četným klišé se skladatel přece jenom nevyhnul – v Creeping Shadow mi neustále tanul na mysli Bryarsův Titanic, Zimmerova Skála (A Violent Encounter) je už skoro kultovní výpůjčkou. Že se ale i z bezezbytku vytěženého zdroje dá stvořit funkční příspěvek, dokazuje Counterattack – nikterak objevný, ale dramatem, které je jeho poselstvím, velmi působivý.

Soundtrack je z rodu velkoplošných partitur, s orchestrálním aparátem a sborem, místy zahuštován hutně rejstříkovanými varhanami (Resurrection, Premonition of Revival), stylově pevně zakotven v romantismu s popovými transformacemi a jemně kořeněn etnem. Své místo mají i sólové party (převážně dechy), třebaže těžiště napořád zůstává v symfonickém soundu. Otani hudbu nejen složil, ale i zaranžoval – a to skvěle, zvuk je vrstevnatý a hodně se pracuje s dynamikou, byť někdy trochu moc okatě na efekt. Každopádně by soundtrack mohl dobře posloužit jako vzor, jak psát hudbu k filmu nebo k počítačové hře, protože obsahuje vše, co žánr potřebuje: krátké, instrumetačně nosné, ale nepříliš originální nápady (to je pozitivum!), schopnost rychle se vetřít do archetypu „nálady“ – tempem, rytmem, gradací, symbolikou zvuku (varhany, flétna, sbor), dobře načasovanými pauzami – a vzápětí „střihnout“ někam jinam, schopnost být s hráčem a stimulovat ho v boji nebo ho provázet při putování (nebo ho tak trochu strašit – Creeping Shadow – aby neumdlel), být mu nevtíravým průvodcem.

V zásadě je na cédéčku hudba dvojího typu – bitevní a „zážitková“, lokační. Lyrikou si Otani nikterak nezadá s pozdním, „klavírním“ Nymanem (Prayer, The Sunlit Earth), a že se nejedná o spřízněnost náhodnou, dosvědčuje např. Swift Horse – jeden z nejlepších tracků, postavený na chytlavém, efektně zpracovaném a na malé ploše (1:47) pečlivě prokomponovaném nápadu. Hudebně – a tedy k samostatnému poslechu – jsou nejzajímvější tři relativně nejdelší tracky: Prolog (To the Ancient Land), The Farthest Land a Epilog (Those Who Remain).

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama