Sekiro: Shadows Die Twice

Od chvíle, co jsem veřejně vyjevil své sympatie k dílu studia FromSoftware, se často setkávám s otázkami, jestli bych si přál druhý díl Bloodborne, případně čtvrté Dark Souls. Pravidelně na ně odpovídám záporně, jednak proto, že příběhy těchto značek považuji za odvyprávěné, a jednak také proto, že FromSoftware a Hidetaka Mijazaki jasně ukázali, že jejich síla tkví nejvíce v prvních dílech. I proto jsem byl velmi rád, že po úvodním teaseru s tajemnými slovy Shadows Die Twice se ukázalo, že jdou vývojáři zbrusu novou cestou a nebudou nás znovu zvát do Yharnamu nebo některého z království Dark Souls. Přesto jsem po zhlédnutí prvního plnokrevného traileru nadšením zrovna nepřetékal a rovnou přiznám, že na důvěře mi nepřidalo ani logo vydavatelství Activision, které se v něm mihlo. Naordinoval jsem si tedy přísné informační embargo, abych do nové hry od milovaných From naskočil tak, jak je to obykle nejlepší – bez předsudků. A jak se to vyplatilo!

STRACH A HNUS V ZEMI VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE

Hned zkraje mě nejvíc potěšilo právě naplnění toho, co jsem od nové značky čekal – Mijazaki a jeho tým skvěle vyvažují staré známé mechanismy a ono opojné kouzlo, které si snad každý fanoušek přeje, a přitom přidávají tolik nového, že vám zpočátku půjde hlava kolem. Tentokrát žádné vybájené světy temné fantasy nebo kulisy města, opilého krví; v Sekiro se vydáváme do Japonska v éře Sengoku, které si ale ve své nelítostné brutalitě se svými předchůdci rozhodně nezadá, spíše naopak. Ústřední postavou je šinobi s ostře řezanými rysy, kamenným výrazem ve tváři a řádně nabroušenou čepelí. Jeho osobnost pak doplňuje naprosto špičkový dabing (ano, hlavní postava tentokrát mluví) a rovnou vám říkám – ať vás ani nenapadne, abyste hru hráli jinak než v japonském znění. Jednak je anglická varianta o několik tříd horší, jednak byste se připravili o zásadní prvek budování atmosféry.

Ztracená končetina je nahrazena mechanickou protézou a cesta plná útrap, na jejímž konci se snad bude nacházet vykoupení, může začít.

A ta je mrazivá, i když se budete pohybovat po sluncem ozářených střechách pagod. Ani v téhle hře From neupustili od své depresivní vize ponurých světů, které naplňují nešťastné a různým způsobem pokroucené postavy. Sekiro jakožto šinobi má zásadní úkol – chránit svého pána i za cenu vlastního života. A když selže a ještě navíc přijde o levou ruku, jaký je pak jeho smysl života? Naštěstí je těsně před smrtí zachráněn tajemným řezbářem se zálibou ve výrobě sošek Buddhy. Ztracená končetina je nahrazena mechanickou protézou a cesta plná útrap, na jejímž konci se snad bude nacházet vykoupení, může začít.

TENTOKRÁT BEZ BODÍKŮ

Pokud jste se o Sekiro aspoň minimálně zajímali a viděli tedy aspoň onen první trailer, určitě vám neušla podstatná a na první pohled viditelná (a hmatatelná) změna hratelnosti od posledních počinů FromSoftu. Jednou z prvních novinek, které zaregistrujete, je mnohem volnější pohyb, který daleko více připomíná akční adventuru než RPG. K tomu záhy přispěje i vystřelovací hák, díky němuž se můžete velmi svobodně pohybovat po jednotlivých lokacích, rychle unikat z dosahu nepřátel a hledat cesty, které by vám bez něj zůstaly uzavřeny. Sekiro je skutečně značným odklonem od RPG, už jen proto, že klasické statistiky byste tu hledali marně. Už žádné rozdělování bodíků do síly, obratnosti nebo třeba schopnosti kouzlit. Autoři velice elegantně vyřešili nešvar přelevelování, které v předchozích hrách dělalo ze soubojů s bossy procházku růžovým sadem. Každé vylepšení vašeho hrdiny bude skutečně tvrdě vydřené a budete z něj mít o to větší radost.

V praxi to funguje tak, že máte pouze dvě měřitelné veličiny – obranu a útok. Ke každému zvýšení té první potřebujete najít čtyři modlitební korálky, které zpravidla získáte porážkou některého z minibossů, tu druhou vám zase zvýší úspěšné absolvování soubojů s velkými bossy. Osekání RPG systému až na kost vám může zprvu připadat jako podivný krok, s nímž mizí možnost vytvořit si svůj vlastní build, přizpůsobený oblíbenému způsobu boje. Do hry ale vstupují další prvky, které už tak jednoznačné nejsou. Během hraní totiž také sbíráte zkušenosti, které se postupně transformují do dovednostních bodů. Za ně si můžete odemknout aktivní či pasivní skilly v celé řadě stromů schopností – za zmínku rozhodně stojí fakt, že některé tyto stromy jsou skryté a pro jejích získání musíte třeba splnit quest nebo najít posvátný svitek. Zcela klidně tak můžete napoprvé projít hrou bez toho, abyste jejich existenci vůbec zaregistrovali.

ROBORUKA

Dalším, nepřekvapivě zásadním, modifikátorem hratelnosti je vaše mechanická levá ruka. Do té můžete v průběhu hraní implementovat celou řadu nejrůznějších nástrojů, a i ty lze postupně vylepšovat, či lépe řečeno modifikovat, skrz nalezené materiály.  Různých „násad“ je k dispozici slušné množství, patří mezi ně třeba teleskopické kopí, obranný kovový deštník, šurikeny nebo třeba plamenomet. Naráz můžete mít aktivní až tři, přepínat mezi nimi lze jedním tlačítkem, hra vám ale milostivě dovolí tuto zvolenou trojici za pochodu kdykoli obměňovat. Protézy jsou v boji často naprosto zásadní, jejich zvládnutí a případná volba správné modifikace může stát mezi životem a smrtí. Zároveň je vlastně velmi příjemné, že díky absenci systému statů vám žádná nezůstane uzamčena, leda byste ji v širém světě Sekira zkrátka nenašli. Díky tomu máte k dispozici úctyhodný arzenál a nemusíte litovat, že na použití toho či onoho vám chybí tři bodíky tady nebo támhle. Je ale třeba počítat s tím, že nebudete jednotlivé nástroje moci používat jako na běžícím páse a rozhodně se z vás nestane například chodící šurikenomet. Počet použití je omezený takzvanými spirituálními emblémy (představujte si je třeba jako náboje z Bloodborne). Ty získáváte za zabíjení nepřátel nebo nákupem u libovolného checkpointu, v jednu chvíli jich ale u sebe můžete mít jen omezené množství, s nímž musíte dobře nakládat.

Jestli vám mohu poradit, zapomeňte na všechno, co jste se naučili v Souls. A blahořečte si, pokud jste se v minulosti naučili bezchybně techniku parírování.

Ten tam je široký výběr rozličných zbraní. Sekiro se spoléhá výhradně na svůj meč Kusabimaru a na jeho ovládnutí stojí a padá vaše životaschopnost. Přiznám se, že pro mě první hodiny ve hře byly mnohem větším utrpením, než bych původně čekal. Spílal jsem si za pochybnosti, zda se Activision v roli vydavatele nepokusí učinit hru přístupnější masám, nevěřícně jsem zíral na rapidně klesající ukazatel zdraví a tiše vzpomínal na Bloodborne a otce Gascoigna, který mi málem velmi rázně uzavřel cestu k celému zbytku hry. Jestli vám mohu poradit, zapomeňte na všechno, co jste se naučili v Souls. A blahořečte si, pokud jste se v minulosti naučili bezchybně techniku parírování. Právě hbité reflexy budou totiž během průchodu hrou tou největší devizou.

RYTMUS SMRTI

To tam je těžké brnění, neprostupný štít a v případě nouze starý dobrý spolehlivý kamarád kotoul. Zároveň je ta tam i stamina, takže poskakovat a uhýbat můžete dle libosti. Ne vždy je to ale dobrý nápad. Pravidla boje jsou krutě jednoduchá, vy i nepřítel máte ukazatel obrany, který se během krytí postupně naplňuje a následně je obrana prolomena a vy můžete zasadit smrtící úder, a to i v případě, že má protivník třeba ještě skoro plné zdraví. Pokud si ale myslíte, že vám tím pádem stačí jen zběsile zasypat nepřítele údery, jste na omylu. Zlobivci se velmi rádi a velmi úspěšně brání. Když se pod tlakem ocitnete vy, nestačí jen tak zbůhdarma držet tlačítko na obranu a čekat, že se tím vše vyřeší. Naopak je zapotřebí pěkně rytmicky vykrývat jednotlivé údery, díky tomu naopak dostáváte pod tlak vy je. A to pořád hovoříme o běžných seknutích. Soubojový systém Sekiro také obsahuje řadu útoků, které zkrátka vyblokovat nejdou. V případě, že se protivník chystá takový úder provést, zobrazí se rudý výstražný znak a vy máte okamžik na rozhodnutí. Chce vás čapnout do ocelového sevření, a vy se tedy vyhnete se úskokem do strany či vzad? Nebo jde o takzvaný sweeping attack a bude tedy lepší zbraň přeskočit? Pokud se vás navíc nepřítel chystá bodnout napřímo, přichází do této rovnice plné neznámých ještě jedna proměnná – můžete se pokusit o takzvaný mikiri protiútok, při němž v okamžiku nepřátelského útoku přišlápnete bodnou zbraň k zemi a ještě nepříteli uštědříte výchovný políček. Zvládnutí této techniky alfou a omegou soubojů proti majitelům dlouhých zbraní, pokud vám ale načasování nevyjde, na vlastní kůži pocítíte krutost rčení „naběhnout si na vidle“. I když budete možná zpočátku úpět nad vlastní neschopností, nezoufejte, zakousněte se a jděte dál. Sekiro se vám odmění nádhernými, adrenalinem naplněnými souboji, které budou mnohdy připomínat ladný balet, jen kdyby v nich nešlo v každém okamžiku o krk. Deviantní jedince jistě potěší také killbillovské krvotrysky z přeseknutých krčních tepen. Postupně se naučíte řadu speciálních úderů, vhodných do různých situací, a jakmile se to stane, bude váš šinobi skutečně nebezpečným vrahem. 

i Zdroj: Hrej.cz

U půtek s obyčejnými pohůnky vám nějaká ta chybka projde, ačkoli i oni umí nepříjemně kousnout, v soubojích s minibossy a bossy je ale chyba často fatální, a to už v základním průchodu. Naštěstí je Sekiro oním stínem, který umírá (minimálně) dvakrát – řeč je o dalším mechanismu, který do značné míry mění pravidla hry. Pokud vás nepřítel přeci jen udolá, nemusí vaše první smrt v souboji být finální a můžete povstat a zkoušet to znovu. Druhá smrt, pokud přijde například před zdoláním další fáze boss fightu nebo příliš brzy po té první během pohybu v otevřeném světě, je ale finální, vracíte se k poslednímu checkpointu (i zde funguje systém, velmi podobný ohníčkům či lucernám, díky němuž můžete například rychle cestovat mezi jednotlivými objevenými soškami Buddhy, rozesetými po světě, nebo si třeba odemknout nové skilly) a ztrácíte část dosažených zkušeností a také nasbíraných peněz. Smrt je zcela běžnou součástí hratelnosti, minimálně zpočátku se očekává, že bude umírat hodně a měli byste se připravit na to, že i Sekiro obsahuje ono síto, které velmi rychle oddělí hráče, kteří rádi při hraní relaxují, od těch, kterým nevadí podesáté (dvacáté, třicáté…) se zpoceným ovladačem vykročit na cestu do arény místního bosse. Mimochodem, tentokrát nebudete zpravidla muset po smrti vážit zdaleka tak dlouhou cestu, jak bylo zvykem v minulosti.

HLAVNĚ OPATRNĚ!

Musím říct, že jsem si měření sil s minibossy a jejich silnějšími variantami moc užíval, jakkoli to zní sebemrskačsky. Prakticky každý dostal do vínku slušnou zásobu útoků a navíc bývají souboje rozděleny do několika fází, v nichž se mohou razantně změnit pravidla hry. U některých soubojů budete kromě hbitých prstů muset zapojit i hlavu a pořádně zašátrat ve svém chlebníku po nejrůznějších předmětech, které by vám třeba mohly pomoci. Je až kouzelné, jak se ze zdánlivě neporazitelného zmetka s použitím správně vykoumané taktiky a posilujícího předmětu stane krotký obětní beránek.

Trestem za příliš časté umírání je také podivná nákaza, jež se šíří světem a postihuje jednotlivá NPC. Ta svým ukotvením v příběhu jednak klade další břímě na bedra hlavního hrdiny, jednak působí jako další stresující faktor pro samotného hráče. Pocit nejistoty, zda se nákaza může projevit jako smrtelná a vy tak postupně začnete přicházet o jednotlivá NPC rozhodně není něčím, co byste na své pouti potřebovali. Naštěstí existují předměty, které mohou nemoc zvrátit, pak ale přijde pár dalších smrtí a je zpátky. Během hraní mi žádné NPC nezemřelo, faktem ale je, že jsem se vždy snažil co nejdříve nemoc léčit. Hráče ovlivňuje hned dvěma způsoby – jednak nelze pokračovat v questových liniích nakažených postav, jednak vám snižuje šanci na takzvanou Unseen Aid, neviditelnou laskavou pomocnou ruku, která vám občas ulehčí trápení a po smrti vyruší ztrátu peněz a zkušeností.

TIŠE A OCHOTNĚ BODNU TĚ DO CHLOPNĚ

Jak už jsem psal, Sekiro ze zajetých RPG kolejí uhýbá daleko více k akční adventuře a dalším zásadním prvkem, na němž to pocítíte, je možnost tichého plížení a zabíjení ze zálohy. Jakmile si pečlivě obhlédnete terén, můžete se pokusit usnadnit si průchod tichým odpravedním aspoň několika nepřátel, než si vás někdo všimne. Tiché plížení a útok ze zálohy se vyplatí využít i proti minibossům, kterým díky tomu okamžitě seberete jeden healthbar (zpravidla mají aspoň dva), mechanismus ale skvěle funguje také jako osvěžení hratelnosti. Stealth jde ruku v ruce se zmiňovanou vertikalitou prostředí, bystrému oku neunikne žádná příležitost, jak získat výškovou převahu a když budete dávat pozor, můžete vyslechnout i nějaké ty rozhovory mezi strážnými. A to se určitě vyplatí, protože vám mnohdy mimoděk prozradí slabinu silnějšího nepřítele, nebo třeba upozorní na to, že se v okolí nachází předmět, který by neměl uniknout vaší pozornosti. Takhle se například dozvíte, že kůň či jiné zvíře se snadno splaší pomocí petard, nebo že zlobivci s rudýma očima neradi oheň. Stealth se časem vylepšuje získáváním pasivních i aktivních skillů a nakonec z vás bude takový zabiják, že by se celý ansámbl jisté dlouhohrající série od Ubisoftu mohl hanbou propadnout.

Putování feudálním Japonskem je radost, protože vaše zvídavost a pečlivost zůstane jen málokdy bez odměny.

Jakmile se prokoušete přes prvních pár lokací, dost možná vás až překvapí svoboda, kterou vám hra poskytne v prozkoumávání svého světa. Víc než kde jinde se tady navíc vyplatí poslechnout své objevitelské srdce a prošmejdit každý kout, protože nikdy nevíte, na co nebo na koho byste tam mohli narazit. Putování feudálním Japonskem je radost, protože vaše zvídavost a pečlivost zůstane jen málokdy bez odměny. Díky vystřelovacímu háku mohli autoři mnohem více popustit uzdu svojí fantazii a inspirovat hráče k mnohdy zdánlivě sebevražedným skokům do propastí, kdy se v poslední chvíli zachytíte za strom a zjistíte, že se před vámi otevřela zbrusu nová lokace. Prostředí jsou dostatečně variabilní

BEZ CHYB JSME SE NEOBEŠLI

Abych ale jen nechválil, přeci jen bylo pár hlodajících červíčků. Jednak na PS4 Pro, kde jsem hru hrál, rozhodně nelze mluvit o zcela bezproblémovém framerate, a i nahrávací časy by mohly být výrazně lepší (byť se od Bloodborne dá hovořit o výrazném posunu), jednak mi ale občas přišlo, že se autoři přeci jen nedokázali své minulosti zbavit dokonale a občas se drželi až zbytečně při zemi. Patrné je to především v archetypech některých lokací a vedlejších postav, stejně tak i systém léčení opět připomíná postupné získávání dalších blahodárných doušků z lahvičky Estusu. Opět tu máme jedovatou bažinu, opět les s hustou mlhou, který jako by z oka vypadl tomu z Dark Souls 2. Opět je tu dobrá ženská duše, která ulehčuje našim útrapám, opět tu máme množství předmětů, které jsou pro průchod zcela irelevantní. Vražedné animace se dost opakují a rozhodně bych jich ocenil více. Grafické zpracování se mi líbilo a v současné konkurenci bez problémů obstojí, na druhou stranu určitě nečekejte srovnání se špičkami aktuální produkce. Potěšilo mě, že se FromSoft konečně vypořádal s dlouhodobým vtipem v podobě fyziky mrtvol, pletoucích se pod nohy. Dabing jsem už chválil a pochvalu si zaslouží i hudební doprovod.

i Zdroj: Hrej.cz

Přes zmíněné výčitky ale nemá smysl zastírat, že si Sekiro onu všeobecnou chválu, jíž se mu dostává, bezvýhradně zaslouží. I přesto, že hra vyšla v době, kdy se mi to z časových důvodů nejméně hodilo, jsem raději obětoval čas na hraní si s morčaty nebo přítelkyní, obětoval jsem spánek a znovu a znovu se vrhal vstříc napřaženým čepelím a vyceněným zubům. FromSoftu se znovu podařilo to, čím mě okouzlili před čtyřmi lety u Bloodborne, a tentokrát možná ještě lépe. Sekiro: Shadows Die Twice je vším, čím jsem doufal, že bude, a víc.  Autoři zachovali všechno, co dělá z jejich her nezapomenutelné zážitky, ale obalili to dostatečným množstvím inovací, abychom o Sekiru nemohli se zívnutím hovořit jen jako o „další Souls hře“. A to je hrozně super!