Remnant: From the Ashes Recenze Remnant: From the Ashes

Remnant: From the Ashes

David Rozsíval

David Rozsíval

2. 9. 2019 06:20 14
Reklama

Pojďme začít jedním kontroverzním přiznáním – ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, jsem Remnant: From the Ashes, nedohrál. A kdoví, jestli na jeho dohrání vůbec někdy dojde. Ale nerozčilujte se – i tak jsem v něm zažil víc jak dvě desítky hodin vzrušujících i frustrujících zážitků – a to i v pozdějších fázích hry, než kde se nacházím nyní. Podivné? Nebojte, o pár odstavců dál se vše vyjasní. Moje pocity ze hry se měnily jak vysokohorské počasí. Takže to raději vezměme pěkně popořádku.

Remnant je zvláštní tvor. Když ji vývojáři z Gunfire v červenci loňského roku oznámili, měl jsem za to, že se jedná o střílečkový spin-off série Darksiders. Zdálo se to být jasné – stejní autoři, podobný (a velmi vydařený) design nestvůrných nepřátel, vzhledem takřka identické lokace a celková nálada a stylizace zapříčinily, že jsem si nevšiml skutečnosti, že Remnant vydává Perfect World a ne THQ – a tudíž se může jen těžko jednat o spin-off série Darksiders. Když jsem to později zjistil, můj zájem poněkud opadl a zcela pak zmizel ve chvíli, kdy jsem zachytil skutečnost, že se hra soustředí primárně na kooperaci tří hráčů.

POD RADAREM

Dlouho tak hra proplouvala pod radarem – a troufám si říct, že nejen mým, ale i většiny mainstreamových herních médií. Vývojáři nás však neúnavně zásobovali dalšími a dalšími videi a já se začal o osud hry trochu obávat. Po velmi rozporuplném přijetí třetích Darksiders (kteří se mně osobně ovšem velmi zamlouvali) jsem očekával, že pokus o střílečku skončí přinejlepším průměrnými známkami. Jaké tak bylo mé překvapení, když první recenze nešetřily chválou. Sic je hra těžká, je prý také ohromně zábavná, se skvěle nastaveným systémem lootu, zajímavým světem a s kořeny v mechanismech Dark Souls – podobně jako zmínění Darksiders III. Říkal jsem si, že by nakonec možná byla škoda takovou hru ignorovat a poprosil jsem druhého Davida, jestli by neměl recenzní klíč. Ten jsem dostal a vzápětí jsem se do světa hry Remnant: From the Ashes vrhnul osobně.

Na rozdíl od série Souls lze těžko mluvit o férovosti. Ze hry přímo čiší, že jediný správný způsob, jak ji hrát, je alespoň ve dvojici – ideálně však ve třech.

A narazil jsem do zdi. Naprosto jsem nechápal, kde se ty oslavné ódy berou. Hra, do které jsem vstoupil, byla generická slátanina, která se sérií Souls inspirovala bez hlubšího plánu (alespoň se tak zdálo). Ano, obsahuje léčivé předměty s omezeným počtem použití, které se dobíjí odpočinkem u ohniště – krystalu. Stejně tak odpočinek respawnuje všechny nepřátele a doplní vám munici. To ale není samozřejmě vše – každý protivník zpočátku představuje smrtelné nebezpečí a je tak nezbytné uhýbat jeho útokům za pomoci kotoulů, a přitom všem dávat pozor na svoji výdrž. A jestli vám ani to nepřijde dostatečně podobné sérii Souls, tak vězte, že vyprávění je přítomno spíše v náznacích a příběhové pozadí odhalujete pomocí čtení dopisů a – jaké to překvapení – popisků u jednotlivých předmětů.

NASAĎ SI TRNOVOU KORUNU

A samozřejmě je přítomna i pověstná soulsovská obtížnost. Jenomže na rozdíl od série Souls lze těžko mluvit o férovosti. Ze hry přímo čiší, že jediný správný způsob, jak ji hrát, je alespoň ve dvojici – ideálně však ve třech. Hned zpočátku tak narazíte na nepřátele, které nelze zranit útoky zepředu – a kteří jsou tak při sólo hraní prakticky nezranitelní – jakkoli tvůrci tvrdili, že kampaň půjde projít i sólo. Teoreticky to snad možné je, prakticky však sotva.

S vypětím nervů se mi po pár hodinách hry podařilo probít se k prvnímu bossovi – tehdy v partě se dvěma spoluhráči. Padli jsme jednou, dvakrát, desetkrát. Na rozdíl od Dark Souls jsem však neměl pocit, že by za to mohly naše chyby. V aréně se zmíněným bossem totiž pobíhají výbušné houby. Soustředíte se na bosse, jehož jediná rána z vás snadno může udělat fašírku – a houby vás dostanou. Zabíjíte houby a už se vám do zad zakusuje bossův meč. Tehdy jsme ani ve třech neuspěli. A když jsem to pak zkoušel sólo, nabyl jsem pocitu, že v jednom hráči tenhle zlobivec snad ani porazit nejde.

TŘI PUŠKY A JEDEN BOSS

Situaci nakonec zachránila kooperace – byť ne tak, jak jsem si představoval. Od začátku jsem měl svoji kampaň nastavenou jako „public“, kdokoli se tedy mohl přidat. Nepřidal se však nikdo. Zkusil jsem také kampaň „přehodit“ – části hry jsou totiž náhodně generované, a tak se může stát, že s novým rozehráním (do něhož si přenášíte vývoj postavy) dostanete například bosse s jinými schopnostmi, jinak rozmístěné dungeony a podobně. Ani to nepomohlo.

Připojoval jsem se tedy do her jiných hráčů. To se děje přes lobby a nemůžete nijak ovlivnit, do jaké fáze hry vás „to kopne“. Tímto způsobem jsem se ocitnul v oblastech, které byly v mé kampani ještě na míle vzdálené, se spoluhráči, jejichž postavy měly o poznání vyšší úroveň a lepší výbavu. Často jsem se ale také dostal ke spoluhráčům, kteří mě zahrát nenechali – protože pro úspěšný vstup do hry je třeba, aby váš parťák usedl k ohništi. Hra mě však podezřele často připojovala ke spolubojovníkům, kteří nic nedělali. Občas se navíc objevil bug, kdy se hra kousla a pak mě vykopla.

JEDNA, DVA, TŘI, ČTYŘI?

Ale i když jsem se dostal do hry, cítil jsem nepříjemnou pachuť. Proč jsme najednou tady? Co děláme a z jakého důvodu? Jaké jsou schopnosti aktuálních nepřátel? Nemožnost vybrat si alespoň přibližně úroveň nebo lokaci spoluhráčů, ke kterým se chci přidat, zábavě moc neprospívala. Čas od času jsem se tak vrátil ke své kampani, ale první boss se nadále – i na padesáté úrovni – zdál být nepřekonatelnou překážkou.

Části hry jsou totiž náhodně generované, a tak se může stát, že s novým rozehráním (do něhož si přenášíte vývoj postavy) dostanete například bosse s jinými schopnostmi.

Přičtu-li k tomu technicky zastaralou grafiku, prakticky neexistující lipsync, velké množství načítacích obrazovek a prostředí, které si snad tvůrci vypůjčili z Darksiders jedna ku jedné (povšimnete si toho hlavně u kostela v jedné z úvodních lokací), přemýšlel jsem, že si tahle hra rozhodně nezaslouží vyšší známku než dvojku, a dokonce jsem chvíli uvažoval i o jedničce. Neviděl jsem vychvalovaný loot systém – naopak, jen jsem vylepšoval stávající vybavení a sem tam obdržel nějakou cetku. V Remnant jsem spatřoval jen obrovskou horu grindu.

TRPĚLIVOST PŘINÁŠÍ RŮŽE

Jenomže pak najednou něco zacvaklo. Hra mě připojila ke kvalitním parťákům, zvládli jsme pár soubojů s bossy (které jsou, odmyslíme-li si otravné spawnování mobů, celkem podařené), já získal unikátní předměty, které se dají z „duší“ bossů vyrobit, a najednou jsem zjistil, že se bavím. Že si užívám vydařenou, uspokojivou a skvěle ozvučenou střelbu, že mě hra neustále rozmazluje novými a novými úrovněmi – a také novými dovednostmi, za které lze body úrovní utratit. Pronikl jsem pod kůži nepřátelům a zjistil, co na koho platí, naučil se rozpoznávat zvukové signály, jimiž vás hra dovedně varuje před hrozícím nebezpečím.

A pak jsem ho dostal. Konečně se mi s vypětím všech sil podařilo v sólo hře pokořit prvního bosse. V tu chvíli, jako by se teprve zábava doopravdy odšpuntovala. Dlužno také přiznat, že tvůrci na hře zapracovali a po poslední záplatě se výrazně zvedla frekvence připojení do mé hry. Byť mě mrzí, že autoři nezašli ve své inspiraci Dark Souls tak daleko, abyste si konkrétní spoluhráče mohli přivolávat na konkrétní souboje s bossy. S dalšími lokacemi, schopnostmi, nepřáteli a bossy hra dále rozkvétala a já si ji teď opravdu užívám.

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ?

A to až tak, že jsem se od uvažování o jedničce posunul k uvažování o čtyřce. Tu si ale Remnant přese všechno nezaslouží. Na snad kvůli sotva ucházejícímu technickému zpracování. Ale kvůli způsobu, jakým tvůrci nezvládli svůj přístup ke kooperaci. Kvůli tomu, že při hraní sólo je hra zpočátku až příliš těžká a že připojování ke hře hráčů je naopak příliš náhodná a zážitek z příběhu a mechanismů hry díky tomu roztříštěný.

Mám obavu, že řada hráčů bolestivý úvod nepřekousne. Na začátku je totiž hra paradoxně nejnudnější a zároveň také nejobtížnější. Zkrátka předvádí to nejhorší, co může nabídnout. Nejsnazší způsob, jak tuhle fázi překonat, je najít dvojici kamarádů, kteří budou hrát s vámi. Nicméně, i pokud takovou výhodou nedisponujete, doporučím vám zkusit vytrvat. Bolest a hněv totiž v tomhle unikátním kočkopsu nakonec vystřídá čirá radost a zadostiučinění.

Remnant: From the Ashes
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Přežijete-li křest ohněm v úvodních hodinách, případně máte-li dva přátele, kteří vám se hrou pomohou, Remnant si zaručeně užijete. Není ale žádnou ostudou, pokud pro vás úvodní ostny budou až příliš pichlavé.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama