Redakce vzpomíná na první Mafii
Koncem července jsme si střihli redakční názorový rozstřel ohledně prvních pocitů z remaku Mafie, které v nás rezonovaly na základě prvních záběrů ze hry. V pátek budete mít možnost přečíst si daleko hodnotnější výpověď, Tadeášova fundovaná recenze vám konečně napoví, zda se skutečně vyplatí do remaku investovat.
Po historickém okénku se naposledy vrátíme k původní hře, tentokrát s mnohem osobnější zpovědí členů redakce, kteří na kultovní klasiku po dlouhých letech zavzpomínali. Sentimentu zkrátka není nikdy dost.
ALEŠ TIHLAŘÍK: BABI, KOUPÍŠ MI SCORE?
Přiznám se bez mučení – v době, kdy se kamarádi ze školky proháněli „dokonale realistickým a živoucím“ světem první Mafie, jsem jako černá ovce trávil čas zkoumáním, jak se v GTA III dostat do třetího města a ovládnout bájné Dodo. Značka Rockstaru mě v dětství upoutala natolik, že jsem se o existenci nějaké Mafie začal zajímat až v době, kdy zrovna počínala mánie související s druhým dílem. V létě roku 2009 jsem si u tedy u babičky na prázdninách vydupal Score 184, ve kterém byla Mafia: The City of Lost Heaven přiložena.
Babička však přirozeně nevlastnila žádný počítač, během posledních pár dní prázdnin mi tak nezbylo nic jiného, než si v hlavě vykonstruovat svoji vlastní vysněnou Mafii. Po přečtení titulků „Nejlepší česká hra“ a „Mafiánská legenda!“ mi fantazie jela naplno, není se tedy čemu divit, že už během prvního intra se mě zmocnilo lehké zklamání. Přeci jen jsem Mafii poprvé zapnul dlouhých sedm let od vydání, jako dítěti zatíženém na grafiku mi tak kdysi fascinující kroužky dýmu stoupající od cigaret přišly spíše vtipné, přičemž to samé se dalo říct o Ralfovi, jehož ruce kolidující s dveřmi auta mi připomínaly vše, jen ne otevírání zámku.
Nostalgické vzpomínky vyvolané psaním tohoto textu vyvřely na povrch tak silně, že jsem se v půlce zastavil a remake si předobjednal.
Už jako malému se mi však časem podařilo předsudky porazit a soustředit se spíše na pozitiva – mimo českého dabingu, který je pro dvanáctileté dítě bezmála zjevením (rodiče bohužel z hlasitých sprostých slov tolik nadšení nebyli), to byl i jízdní model a fungování zdejšího světa. Proslulá závodní mise byla pro mou automobilově založenou duši paradoxně tou jedinou, kterou jsem bez podvádění zvládnul na první pokus, v dalším průběhu hrou jsem se ale tuze natrápil. Díky tomu například nikdy nezapomenu na misi Kněz, kde jsem se vinou své „opatrnosti“ v hotelu od začátku potácel s jedním jediným životem. Zvláštní místo v mém srdci má i ten bastard s brokovnicí, který se mi těsně po automatickém uložení zaseknul hned za dveřmi první letištní budovy v misi Omerta. Dodnes se uprostřed noci občas budím při pomyšlení na jeho výraz, když jsem ho na osmatřicátý pokus konečně zabil.
Možná to ale byla právě obtížnost a s ní spojené opakování misí, díky kterým se mi Mafia tak zaryla do paměti. Dodnes vlastně lituji toho, že jsem se k ní dostal tak pozdě. Nikdy jsem se netajil tím, že mou oblíbenou částí trilogie byla až navazující dvojka, to ovšem opravdu neznamená, že jsem nebulel, když brněnská filharmonie spustila živě ústřední melodii první Vávrovy mafiánské hry. Nostalgické vzpomínky vyvolané psaním tohoto textu ostatně vyvřely na povrch tak silně, že jsem se v půlce zastavil a remake si předobjednal. To skoro vypadá na zajímavej večer…
DAVID PLECHÁČEK: SICE V ANGLIČTINĚ, ZATO V ORIGINÁLNÍM OBALU!
Svůj příběh s Mafií jsem již vyprávěl. Dokonce to není ani tak dávno. Kdysi dávno, v dobách, kdy diskety vystřídala cédéčka (ale zároveň jsme sotva znali pojem DVD) se u nás doma objevily tři disky se hrou Mafia. Jak pravil úzus tehdejší doby, pečlivě jsem si vytisknuli červeno-černo-bílý obal hry, jeho přední část jsme dali na jednu krabičku, spodní část na druhou, mezi ně vložili třetí, přelepili izolepou, a tím vznikla pirátská verze legendární hry jako z nějakého obchodu.
Prodávat takovou Mafii jako originál, spousta lidí by asi chtěla vrátit peníze. Věc se má tak, že jsem nikdy neviděl samotnou fyzickou předlohu, z níž se udělal image a následně se vypálil na nové CD. Ostatně bylo mi tak sedm let. Vím jen, že stejně jako většinu her té doby přinesl odněkud táta, přičemž kdo ví, o kolikátou kopii kopie se jednalo. Její prapůvodce ale zřejmě nepocházel z tuzemska, hra totiž byla jen v angličtině a kompletně chyběl i český dabing. Prodávat v Česku českou hru bez češtiny, když jí měla naprosto zjevně obsahovat… to by byl kumšt. Zároveň se ale jednalo o důvod, proč jsem trojobalem Mafie pohrdal, a když už nějaký bral do ruky, byl to stejně bizarně (ale funkčně!) vytvořený obal s Commandos 2. Jeho příběh jsem sice taky neznal, zato jsem chápal všechno, co po mě ta hra chce – zabít všechny ostatní a dostat se pryč.
Až pak jsem pochopil, že Mafii vytvořili Češi, že se tu skutečně prodává s českým menu a českým dabingem…
Tehdy však byla na trhu ještě jedna, v mnoha směrech mnohem přímočařejší hra. Grand Theft Auto 3. Ani u slavného prvního 3D dílu GTA nebylo potřeba rozumět všemu, o čem se v něm mluví, stačilo vytáhnout někoho z auta, baseballovou pálkou jej přetáhnout přes záda, vzít si peníze a ujíždět jako o život. Fakt, že jsem tehdy nerozuměl ani jednomu slovu a absolutně jsem netušil, která bije, však vyústil v to, že jsem se vždycky mrcasil jen na prvním ostrově a dlouhou dobu jsem vůbec netušil, že se časem podíváte na druhý, respektive dokonce i na třetí. Byla to ale v mých očích větší zábava a kdybych volil, kterou hru mám dnes radši, možná bych stále volil stálici od Rockstaru. Kvality Mafie jsem docenil až mnohem později, totiž když jsem jí prvně viděl u kamaráda. Vůbec netuším, proč jsme jí tehdy zapínali, doba se posunula a my už hrávali dávno něco jiného, například Need for Speed: Underground 2 nebo San Andreas, možná dokonce TimeSplitters: Future Perfect. A možná to bylo ještě později, to už bych lovil v paměti jen velice těžko. Moje vzpomínka se nicméně váže k závodu. Tehdy jsem jej viděl poprvé. Byl sice zatraceně těžký, ale v tu dobu jsem spíše než bláznivou jízdu třeštil oči na to, že slyším hlasy českých herců. Vůbec jsem nechápal, jak je to možné.
Až pak jsem pochopil, že Mafii vytvořili Češi, že se tu skutečně prodává s českým menu a českým dabingem… a až tehdy jsem znovu nastrkal do mechaniky všechna 3 CD a začal řešit, jak si též stáhnout i českou lokalizaci. Povedlo se. Možná, že s věkem (ha, ha) uzrálo i to, že mi rázem nevadila extrémně pomalá a tuhá vozidla, byť jsem jízdní model naplno ocenil možná taky až později. Tak nějak si to zkrátka sedlo. Nakonec můžu být za svůj příběh vděčný. V sedmi by mi stejně možná nedávaly osudy mafiánů smysl, takhle jsem měl šanci je pochopit a neodsoudit Mafii k tomu, abych jí už v budoucnu nedal šanci, protože bych se jí prapůvodně jenom protrápil. Všechno zlé je tak k něčemu dobré.
JAKUB ŠTĚPÁNEK: VÍTANÉ ROZŠÍŘENÍ AKTIVNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY
Vzpomínky od kluků nade mnou mi napovídají, že jsme měli velmi podobnou zkušenost. I u nás sháněl hry hlavně táta, jelikož měl ty správné známosti. Mafia se ale mezi novými úlovky nikdy neobjevila. Mám takový dojem, že i já jsem se nejprve setkal s třetím GTA, městská akce od Rockstaru ostatně vyšla téměř o rok dříve. V tu chvíli jsem věděl, že půjde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrů.
K Mafii jsem se tak dostal víceméně náhodou během návštěvy kamaráda. O to víc mě pak ale první setkání s perspektivním taxikářem Tommym dostalo. Byl jsem hodně překvapen, že české studio dokázalo vytvořit něco takového a vyrovnat se tomu nejlepšímu, co v té době bylo k dispozici.
S kamarádem jsme ale byli stále příliš neohrabaní, než abychom dokázali splnit náročnější mise, často tedy nezbývalo nic jiného, než se bezcílně projíždět po městě, nebo alespoň svézt pár zákazníků taxíkem. Ale i to nám bohatě stačilo. Z českého dabingu jsme v té době samozřejmě měli velkou srandu, slovník jsme obohatili o několik peprných výrazů, s nimiž jsme bodovali u spolužáků. Jenom bylo potřeba dávat pozor na ostražité rodiče, k jejich uším se sprosťárny za žádnou cenu nesměly dostat, to bychom měli s českou gangsterkou hodně rychle utrum. V každé situaci jsme tedy byli připraveni okamžitě ztlumit reproduktory, abychom předešli nechtěné katastrofě.
Přiznám se ale, že jsem se k jedničce v následujících letech už nevrátil. Vím, že nyní chodím po tenkém ledě, ale vnímám to stejně jako Aleš. Daleko víc mi k srdci přirostla dvojka, kterou si vždy rád pustím v období Vánoc. O to víc se ale těším na remake, doufám, že mi připomene kus mého dětství. Jen pro úplnost dodám, že mám také předobjednáno.
