Recenze Sonic Frontiers, v němž modrý ježek objevuje nové dálavy, ale je za to až zbytečně pranýřován

Skutečně, mám pocit, že rok 2020 byl pro celou značku zlomovým. Nejdřív se o snímku mluvilo posměšně, protože v něm Sonic vypadal přinejmenším zvláštně, pak ale film překvapil když ne přímo kvalitou, tak prodejními úspěchy, a tak není divu, že letos vyšel díl druhý a za dva roky se do kin podívá ten třetí. Jakkoliv se herní média filmu věnovala poměrně dost – vždyť šlo pravděpodobně o ten nejambicióznější revival za dlouhé roky – samotné hry zatím zůstávaly pozadu. Jestli je rok 2020 zlomový pro Sonica obecně, dá se možná říct, že pro jeho herní verzi je zlomový ten letošní. Už v létě vyšel Sonic Origins, který je pouhou kolekcí starších her, avšak mnohem zásadnějším počinem je Sonic Frontiers, díky kterému jsme tu dnes.

---

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

• Doporučená cena: 1599 korun
• Základní herní doba: 12 hodin
• Obtížnost: Není příliš vysoká, ale pokud chcete být precizní, Sonic vaše reflexy potrápí
• Česká lokalizace: Nikoliv. Osobně nepovažuji příběh Frontiers za jeho hlavní přednost, ale je součástí hry a hráčům se líbí, takže pokud si jej chcete užít, alespoň základní angličtinou vládnout musíte.
• Pocit z rychlosti: Skvělý. Na výběr jsou dvě varianty ovládání, takže máte víc možností, jak rychlost ukočírovat. Obecně vzato je ale pohyb Sonica asi tou nejlepší částí hry. Jedinou věcí, kterou autoři spíše nezvládli, jsou hranice mapy, často se vám při průzkumu všech zákoutí jednoduše stane, že spadnete kvůli nadměrné rychlosti dolů a zemřete. 
• Jsou Frontiers nejhorší hrou roku? Rozhodně ne! A někdo - byť ne já - by vám třeba naopak řekl, že je tou nejlepší!

---

V mých očích nejde jen o další díl do sbírky, ale hraje se i o reputaci studia, v němž Sonic vzniká. Studio Sonic Team dlouhá léta tápe, což se snad nejvíc projevilo v roce 2017. Zatímco dvorní tým Segy přišel s průměrným Sonic Forces, v ten samý moment přijela na vedlejší kolej Sonic Mania od Christiana Whiteheada, kterou sice taky vydávala Sega, ale obecně vzato šlo svým pojetím o mnohem menší hru vytvořenou fanoušky… a výsledkem byla nejlépe hodnocená Sonic hra za posledních 15 let.

Je možná trochu škoda, že Whitehead nedostal od vydavatele větší roli, nicméně se Segou spolupracuje alespoň částečně doteď; podepsal se, mimo jiné, i pod letošní Origins. Dá se tak s nadsázkou říct, že se Sonic Team s „Taxmanem“ utkává po pěti letech zas, byť tentokrát nejde o střet kreativních myslí. A přesto, Sonic Team jako by ve Frontiers chtěl ukázat, kolik toho dokáže vymyslet. 

Nedělám to často, ale přirovnání v úvodu recenze amerického IGN se mi zdá jako nepřekonatelný popis hry, a tak si jej dovolím vypůjčit a parafrázovat i pro mojí recenzi: Sonic Frontiers je jako bufet. Zatímco ostatní vývojáři většinou servírují pečlivě vypointované menu, které máte zkonzumovat v přesném pořadí, jak je vám přednášeno, Frontiers představují švédské stoly v nějakém all you can eat bistru, kde vám pravděpodobně nebude chutnat všechno, ale pravděpodobně se tam slušně najíte, neřku-li přejíte.

V základu tak jde o open-world hru rozdělenou do několika málo oddělených oblastí, na kterých běháte, skáčete, prozkoumáváte, sbíráte, překonáváte nebo bojujete. 

Sonic Frontiers je bohatou hrou. Základní premisa tomu hezky nahrává, a to jak hratelnostně, tak příběhově. Příběh, minimálně zpočátku, působí spíše zmatečně. Jediné, co víte, je, že Doctor Eggman kuje nějaké pikle na neznámých ostrovech, jeho plán se ale vymkne a on je tak, spolu se Sonicem, Milesem a Amy, vtažen do jakési kyberreality, z níž se všichni snaží najít cestu pryč. I když, všichni… z dobrácké trojice je jako čirou náhodou na svobodě jen Sonic, který je jakýms takýms způsobem schopný komunikovat s holografickou verzí Amy. Ta je však chycena někde jinde, a stejný osud potkal pravděpodobně i Milese, o němž není známo vůbec nic.

Leč v realitě cyber space, tedy prostředí ostrovů Starfall, vypadá v rámci mezí úplně normálně. Úkolem Sonica je ostrovy prozkoumat, opakovaně posbírat všechny kameny Chaos Emeralds, zachránit přátele, a cestou jen tak mimoděk zjistit, o co Eggmanovi vlastně z počátku šlo. Čímž se dostáváme k samotné hratelnosti. Ostrovy jsou totiž zdánlivě bez omezení dostupné k prozkoumávání v celé své kráse. V základu tak jde o open-world hru rozdělenou do několika málo oddělených oblastí, ve které běháte, skáčete, prozkoumáváte, sbíráte, překonáváte nebo bojujete. 

Problematickou částí této recenze je najít určitý balanc mezi tím, nakolik vývojářům odpustit metodu pokus-omyl.

To samo o sobě jako onen bufet v úvodu moc nezní. Vtip je totiž v tom, že vyjmenovat všechny aktivity, na něž cestou narazíte, by bylo na několik následujících řádek. Sonic si, zdá se, vyzkouší od všeho něco. Po světě jsou rozesety dílčí úkoly (á la proveď ovečky po minovém poli, zkus sklidit pole a vyhnout se včelám v časovém limitu…), které jsou sice stupidní a triviální, ale někdy kreativita týmu dopadne na úrodnou půdu, zatímco jindy si budete říkat, jestli máte tohle zapotřebí. Důležitý je v tomhle smyslu počet, úkolů je totiž hromada a vy budete ochutnávat, ochutnávat a ochutnávat, dokud vám z toho všeho nebude zle.

Sonica si ve Frontiers musíte dávkovat, aby se vám nepřejedl. Problematickou částí této recenze je najít určitý balanc mezi tím, nakolik lze vývojářům odpustit metodu pokus-omyl. Frontiers je takovým brainstormingem, z něhož může vzejít několik vcelku obstojných nápadů, ale taky někdo může napsat na whiteboard totální pitomost, kterou pak musí hráči absolvovat jako za trest. Na poměrů líbilo/nelíbilo pak stojí část toho, jak se vám hra jako celek líbí.

Kromě výše popsaných „misí“ jsou ve hře i mnohem klasičtější Sonicovy úrovně, které dávají vzpomenout na původní hry. Jsou to prostě různě pojaté stage, v nichž běžíte co nejrychleji z bodu A do bodů B, cestou sbíráte prstýnky, vyhýbáte se překážkám vhodně načasovanými skoky a snažíte se tak získat co nejlepší hodnocení. I tyhle levely jsou variabilní, na rozdíl od výše popisovaných misí ale nejsou tak časté, což je škoda, protože si snad nevybavím ani jednu, která by byla vyloženě špatná. Ať už je level povědomý (Green Hill Zone), 2D nebo 3D, je to takové pomrknutí na původní hráče, kteří by jinak Sonica po třiceti letech jen horko těžko poznali.

Do všech těchto speciálních částí musíte „vstoupit“, jinými slovy zastavit u úkolu a aktivovat jej, což je provázeno loadingem; klasický open-world však nabízí i několik výzev sám o sobě. Dá se říct, že každý svět je takové hřiště, na němž si musíte najít tu správnou cestu k různým úkolům. Ono hřiště, v případě Sonica tak trochu doslova, se sestává z nejrůznějších ramp, odrážedel, power-upů, díky nimž působí pohyb až překvapivě plynule a dostatečně rychle, což je v mých očích největším kladem hry.

Kvůli špatným rozhodnutím vás bude Sonic často frustrovat, a ještě častěji u něj budete nechápavě kroutit hlavou.

Jakmile se vám Sonic dostane do ruky, stane se solidně ovladatelným, z čehož pramení podobný pocit jako když zvládnete odjet dobře vypadající sekvenci s Tonym Hawkem. Je vidět, že si na tomhle dali autoři nejvíce záležet, čemuž odpovídá i specifické dvojí ovládání, mezi kterým si můžete v úvodu vybrat. Sonic už od prvopočátku dokázal dělat psí kusy, a hravost, se kterou se dokáže dostat na vrchol nějaké předpřipravené sekvence, je nakažlivá v obou režimech. Hop sem, přitáhnout se tady, odrazit se jinam, prohnat se obručí výš… To je na Frontiers to nejlepší.

ACCOLADES? VÁŽNĚ?!   Je skoro hereze dávat u hry, která si třeba v českých luzích a hájích odnáší hodnocení 5/10 i méně, accolades trailer. I on ale ukazuje, jak moc dokáže být Sonic rozporuplnou hrou. Z textu myslím jasně vyplývá, že zastávám zdrženlivý názor někde urpostřed, který říká, že zdaleka všechno není tak špatné. Někteří ale nosí brýle s ještě růžovějším filtrem než já. A víte vy co? Já je chápu. Není těžké pochopit, proč někdo Frontiers totálně strhá, není ale těžké pochopit, proč se lidem tak moc líbí. Problém je, že vy dopředu nemůžete tušit, ke které skupině se vlastně budete řadit.

Na druhé straně hodnotící škály jsou souboje. Nechci říct, že by byly vyloženě špatné, ale jsou na hře dost možná tím nejhorším, a tak jsem se jim cíleně vyhýbal. Jde to, a vývojářům musím poděkovat za to, že do nich Sonica netlačí tak často, jak byste možná mysleli. Je jich tak akorát na to, abyste si k nim nevytvořili vyloženou averzi.

Kromě designerských rozhodnutí jsem se pozastavil i nad grafikou, která se absolutně nehodí do roku 2022. Postavy jsou OK, svět ale dokáže vypadat odporně. Trochu s podivem jsou i některá vizuální pomrknutí, která na vás hra možná neplánovaně dělá, takže třeba celý první svět z pěti vypadá jako Death Stranding. Stejná paleta barev, divně futurističtí nepřátelé, mapa, která se vám postupně doplňuje, jak navštěvujete jednotlivé uzly, tajemná Sage… V jiných světech jsem se tohohle pocitu zbavil, ale nemůžu si pomoct, celé mi to nutká pocit, že Frontiers neměli jasnou vizi a jsou splácané dohromady z různých myšlenek a nápadů, což neodvratně vede ke vzniku podivného kočkopsa. 

Určitou chaotičnost lze snadno najít i v samotném herním designu, jelikož je hra poměrně značně matoucí v tom, kam vás vede, a minimálně pětinu hry jsem se sám hledal a doslova pátral, co přesně mám hledat, kam mám jít, co je a není důležité a který sběratelský předmět vlastně potřebuju, případně za který mi cesta někam do dálav už nestojí. 

Kdyby nebylo oné zmatečnosti a nad projektem by vládla nějaká pevná ruka, která by hře udávala vizi, tak špatně by odcházet nemusela. V mých očích nejde ani o vyložený propadák, jen kvůli špatným rozhodnutím vás bude Sonic často frustrovat, a ještě častěji u něj budete nechápavě kroutit hlavou. Jsem ale dalek tvrdit, že tohle je pro sérii vyloženě krok špatným směrem. Je to vykročení „někam“, odkud se dá snadno vrátit na stezku, po níž se nakonec vývojáři mohou dostat k dobrým hrám. Nejdůležitější teď bude dobře zanalyzovat chyby, vyvarovat se jim… a příště může být o dost lépe.