Recenze Horizon Call of the Mountain - luky, šípy, závrať a roboti
Seznam kapitol
Mezi tahouny vydání nové generace brýlí PlayStation VR patří VR spin-off oblíbené série Horizon. Jde o regulérní hru, nebo příliš drahé techdemo?
Je trochu nezvyklé, že si tentokrát výrobce PlayStation pro demonstraci možností svého nového hardwaru nepřizval Team ASOBI s jejich roztomilým robůtkem Astrem. Zatímco ten vám ukazoval možnosti původní PlayStation VR a nedávno i samotné konzole PlayStation 5, tentokrát jsou snahy prodat nové VR brýle v rukou ostatních herních vývojářů. Japonská firma tak povolala do boje tandem studií Firesprite a Guerrilla Games, aby ve virtuální realitě ukázali pestrý a barevný svět série Horizon v spin-offu Call of the Mountain.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: 1849 korun
- Česká lokaliace: Ne
- Faktor znovuhratelnosti: Nulový
- Obtížnost: Souboje umí být výzva, lezení je spíše zábava
- Budou vás bolet ruce?: Lézt lze i s rukama před hrudníkem, ale pokud chcete o něco přirozenější zážitek s ručkováním nad hlavou, umí vás z mávání rukama vysoko pěkně zatahat v ramenou
Lze předpokládat, že pro většinu majitelů headsetu PlayStation VR2 bude Horizon Call of the Mountain vůbec první hrou, kterou s naleštěnou helmou na hlavě navštíví. Dostává tak za úkol oddemonstrovat, co všechno další generace hardwaru dovede, a přitom neudělat ostudu i velmi oblíbené původní značce Horizon. Jak se mu tenhle nelehký úkol daří?
NAHOŘE NA HOŘE
V Horizon Call of the Mountain se dostáváte do kůže (nebo spíše do očí) postaršího rebela Ryase. Tomu nevyšla jedna z posledních práciček a měl by hnít za mřížemi, naštěstí ale jako vykoupení za své činy dostává možnost vyrazit na nebezpečnou výpravu a odhalit nebezpečí, které se opět smráká nad pestrou říší Sundom, a ideálně i přijít na to, co má za lubem jeho bláznivější bratr . Po cestě mu sice budou pomáhat někteří staří známí (včetně rusovlasé Aloy), většinu času si ale musí s překážkami poradit pěkně sám.
Nebudu vám nic nalhávat, příběh je v tomto případě spíše zajímavým doplňkem primárně pro fanoušky původních her, a i když jsou třeba dialogy poměrně časté a na vysoké úrovni, vyprávění zápletky stále trpí jistými omezeními principů virtuální reality.
Story v tomto případě tvoří spíše jen rámec pro základní herní náplň. Lineární příběhová linka spočívá v tom, že se hlavní hrdina snaží někam dojít, a zpravidla se snaží vylézt na nejvyšší bod v okolí. Takhle to možná zní dost primitivně, v praxi to ale samozřejmě funguje báječně, protože vertikalita prostředí i hratelnosti samotné dodává velmi hmatatelný pocit cíle.
Základně tak hratelnost tvoří dvě činnosti - lezení po výškách a boj s nepřáteli. U prvního zmíněného hráč používá širokou nabídku různých nástrojů, vedle starých dobrých osvalených rukou například cepíny, vystřelovací hák, přitahovací hák nebo jakousi vrhací hvězdici. Každý nástroj je nejdříve v útočišti sestavit, respektive složit a pak správně omotat provazem.
Lezení jako takové je asi nejzábavnější složkou hry. Právě to v míře naprosto vrchovaté ukazuje nové možnosti ovladače Sense, protože je nutné různé stupínky, římsy a provazy uchopit do sevřené pěsti, a pak se správně pohybovat, přitahovat, manévrovat, přehmatávat a v konkrétních případech samozřejmě i vhodně kombinovat s dalším horolezeckým vybavením. Ne že by proces vyžadoval kdovíjaké horolezecké schopnosti a silná předloktí, překonávání překážek ale vyžaduje alespoň elementární využití logiky a velmi efektní manévrování, při kterém máte radost z každého zhoupnutí a každého skoku se zachycením cepínem ve skále.
Příjemné je také to, že vám automaticky nehrozí absolutní vertigo, kterým byl nechvalně proslulý třeba Robinson: The Journey od Cryteku. Těžko říct, kde je skryté to kouzlo, ale tady se mi i přes často dost divoký pohyb a akrobatické kreace v ohromných výškách nestávalo, že bych měl chuť vyvrhnout oběd. To na druhou stranu neznamená, že bych vám doporučoval hrát několik hodin v kuse bez přestávky. Call of the Mountain totiž umí být pořádně intenzivní zážitek.
Kromě lezení (a řešení triviálních environmentálních hádanek) je důležitou součástí také boj, ve kterém využijete především svůj luk. I v tomto případě jde o velmi zábavnou, a také překvapivě obtížnou činnost, která po vás vyžaduje dost pečlivý pohyb po prostředí, reflexivní uhýbání a zároveň i uchopení logiky nepřátel světa Horizon. Většinou bojujete proti jednotlivým robotům, i když později přibývají smečky, případně momenty, kdy bojujete proti více druhům zvlášť. Každému z nich je pak tradičně nejlepší odstřelovat citlivá místa a působit tak větší poškození.
K ruce máte navíc více druhů šípů. Kromě klasického loveckého taky omračující, ohnivé nebo průrazné. Ty vyrábíte ze surovin, které nacházíte v prostředí velmi jednoduchou minihrou. Později také dostanete možnost nepřátelům zatopit třeba prakem s bombami, obecně má tedy boj až překvapivou variabilitu, i když se samozřejmě s možnostmi klasického Horizonu srovnávat nemůže.
U potyček nicméně poněkud kulhá přesnost ovládání. Zatímco u lezení máte na responzivní zachytávání a ručkování klid, při divočejší střelbě umí používání luku pozlobit. Zatímco v jedné ruce držíte luk, tou druhou saháte za záda a vkládáte šípy do tětivy. Pravidelně se mi ale stávalo, že se zbraň všelijak přemisťovala po obrazovce, šípy se zasekávaly, mizely, vypadávaly a tak podobně. V takových momentech je tedy lepší zpomalit, skrýt se, a nechat soubojový systém, by si trochu vydechl a používání nástrojů správně zaregistroval. Určitě by také chtělo zapracovat na pohybu, který umožňuje jen posouvání po kružnici a funguje hodně netransparentně.
Vyloženou nepříjemností je fakt, že se vám zbraň při vstupu do souboje (které jsou vždy viditelně oddělené ve větší arénách) “zamkne” v konkrétní ruce. Pokud tedy třeba omylem těsně před prahem lapnete luk do pravé ruky, musíte po zbytek času střílet levačkou, nebo střet restartovat.
Kromě zmíněných prvků pak samozřejmě nechybí možnost osahávat svět. Ve všudypřítomných vázách a krabicích nacházíte užitečné suroviny, pojídáním jablek doplňujete životy, a samozřejmě nechybí spousta různého haraburdí, se kterým si můžete jen tak hrát. Malování po stěnách ve vás probudí umělce, velkým kladivem rozezníte gong a mlácení tamburínou nebo třískání talíři je vyloženě jen zábavný doplněk. Ve všech případech jde ale primárně o cesty, jak ukázat, co virtuální realita nabízí.
SYSTEM SELLER
To mě přivádí ke klíčové myšlence. U her pro VR mám, až na výjimečné výjimky (Beat Saber) problém s tím, že většinou kladou snahu maximálně využít možnosti brýlí daleko před nějakou zajímavější designovou myšlenku. Bohužel se ani Call of the Mountain tohoto zlozvyku úplně nezbavuje. Možnost házet nádobím a vázami sice tak nějak beru, hra ale obsahuje i režim “mechanického safari”, ve kterém se plavíte na lodi a pozorujete okolní faunu, což je doslova označováno za něco, co máte ukázat svým příbuzným a kamarádům, aby pochopili co VR brýle umí.
Na poměry VR her jde také o celkem dlouhou záležitost
Ze spousty ohledů tak sice titul je svébytnou hrou s vlastním vyprávěním příběhu, zábavnou hratelností a zpracováním daleko posouvajícím všechno, na co jsme byli u první generace PSVR zvyklí. Nedokázal se ale úplně stoprocentně vymanit z neoblíbené škatulky technologických ukázek, což je mi, i když jde o launchový titul, tak trochu líto.
V mnoha jiných ohledech jde totiž stále o výbornou hru v kontextu žánru. Graficky představuje Call of the Mountain naprostou špičku, ať už detailním a živým prostředím nebo zpracováním efektů, nasvícení a především mechanických nepřátel. Dojem na mě udělalo i to, že na vaše počínání reagují ostatní postavy, třeba když jim saháte dlaní do obličeje. Uhranul mě špičkový, úchvatný soundtrack, který především zdolávání nejvyšších vrcholů dodává naprosto ohromující atmosféru. Na poměry VR her jde také o celkem dlouhou záležitost. Proběhnutí hlavním příběhem zabere vyšší jednotky hodin, přičemž lze v jednom kuse hrát jen několik desítek minut. S většími přestávkami vám tak dobrodružství vydrží docela dlouho. A pokud hodláte obrátit každý kámen a pohrát si s každým elementem prostředí, můžete se dostat na hodnoty srovnatelné s klasickými hrami.
Na druhou stranu nelze opomenout ne úplně ideální technický stav. Hra sice běží krásně plynule, nepadá a nerozpadá se. Problémem je ale plynulý pohyb po prostředí, který narušuje časté zasekávání o neviditelné překážky, nebo divoké kolize s okolními předměty. Třeba rozměrný luk si často nerozumí třeba se sutí trčící ze stěny, kterou máte za zády, takže chvíli dumáte nad tím, proč vám neustále driftuje kamsi pryč a nedá se s ním pořádně mířit.
Horizon Call of the Mountain je zábavným a efektním dobrodružstvím, které z možností virtuální reality těží hodně. K vyšším známkám mu ale chybí ještě o designově vyladěnější a originálnější využití světa, dotaženější technický stav a především lepší souboje, které sice působí efektně a zábavně, ale umí být dost frustrující svou nepřesností.
