Rainbow Six Siege
Nechci vám lhát – když hraju střílečky, snažím se hektickým bitvám mnoha lidí najednou spíše vyhýbat. Zní to tedy dost paradoxně a mnozí z vás by mě mohli právem rychle poslat zpět k autům nebo fotbalu, ale fakt je ten, že i přes tohle všechno mám tenhle žánr rád. Zákonitě si ale vybírám spíše taktické věci, jako nedávno například Sniper Elite a ještě před tím SWAT nebo právě sérii Rainbow Six. Kdy zkrátka nestačí jen naběhnout doprostřed místnosti/arény a s hurónským řevem kosit všechno, co vám naběhne před zaměřovač. Určitě proto chápete, že odhalení Rainbow Six Siege ve mě vzbudilo velký zájem a docela jsem se těšil, až skončí konference Ubisoftu a budu si moct nový titul s přídomkem slavného spisovatele military sám zahrát. To jsem však ještě netušil...
BEZ TAKTIKY ANI RÁNU. FAKT!
V první řadě je nutné podtrhnout a pro jistotu ještě zdůraznit, že na E3 byl ke hraní k dispozici pouze multiplayer a následující dojmy reflektují hraní na jedné mapě. Nevím nic o tom, s čím přijde příběhový režim, čím inovativním se otiskne do žánru a v jakém duchu se budou odehrávat jednotlivé mise. Na tohle si holt budeme muset ještě chvíli počkat a věřit, že vývojáři z montrealské pobočky Ubisoftu vědí, co dělají. Času mají dost, vydání je ostatně stanoveno až na příští rok, nepřestávám ale věřit, že práce budou probíhat i na hře více hráčů. Pokud jste si totiž do Siege slibovali návrat starých dobrých časů, kdy neuděláte krok bez toho, aniž byste třikrát zkontrolovali situaci a věděli, že za touhle chodbou se nachází místnost se třemi dveřmi, jedním dostatečně velkým oknem pro vstup druhého týmu a že se tam pravděpodobně pohybují tři těžce ozbrojení teroristé, pak budete nemile překvapeni.
V jednu chvíli vlastně ani nevíte, kdo je s vámi a kdo proti vám, protože všichni pobíhají jako splašení, ve sluchátkách se ozývají neurčité výkřiky.
Ještě než se pustím do podrobného rozebírání toho, jak hra za policisty a teroristy probíhá, musím vyjádřit zklamání nad arkádovým pojetím celého konceptu. Jistě, vždycky bude všechno záležet na tom, s kým se do hry připojíte a typičtí role-play hráči vám z obyčejného pětiminutového kola udělají ten správný zážitek, ale na tohle bych obecně příliš nesázel. Ostatně, na to neklade důraz ani samotná hra, a byť je každé kolo rozděleno na plánovací a údernou fázi, proběhnete jimi stejně rychle jako třeba v Counter-Strike. Je tudíž celkem jedno, jestli bráníte, nebo útočíte, protože obvykle prolítnete barákem jako tank slaměnou vesnicí a než se zvedne prach, načítá se další kolo. Kovbojka...
POMÁHAT A CHR... PRDĚT NA KÁMOŠE
Jak už jsem napsal výš, před samotnou akcí probíhá plánování, tohle slovo ale používám jenom proto, že ho do novinářů tlačili sami vývojáři. Ve skutečnosti je to v případě policistů minihra s autíčky (ehm, drony) na dálkové ovládání, kteří hrozně nenápadně projíždějí domem a sondují, co dělají teroristé a kde se nachází rukojmí. Z opačného pohledu se hra tváří jako survival akce, ve které se s bandou kamarádů připravujete na další vlnu zombíků. Bedníte dveře, zpevňujete zdi, do přístupových cestiček házíte klubka ostnatých drátů a doslova se těšíte, až budete moci začít pálit kolem sebe. Takže opravdu - žádná mapa, žádné určování checkpointů, jen hurá styl a snaha pokosit toho co nejvíc v rekordním čase.
Asi vás proto nepřekvapí, že po odstartování hry začala neřízená anarchie a náš čtyřčlenný tým se rozpadl na samostatné jednotky. Nic neprobíhalo jako ve videu výše a mám pocit, že tomu během obyčejného hraní, až hra vyjde, nebude jinak. Nicméně, já se vytáhl na střechu ve snaze probourat se do místnosti s rukojmím, další bloudil kolem domu a snažil se dostat dovnitř zabedněným oknem a zbylí dva vzali útokem hlavní dveře... Velká legrace pokračovala i poté, co jsme se vlámali do pevnosti a postupovali jednotlivými pokoji. V jednu chvíli vlastně ani nevíte, kdo je s vámi a kdo proti vám, protože všichni pobíhají jako splašení, ve sluchátkách se ozývají neurčité výkřiky a vy se jen snažíte doběhnout na místo, kde sedí opuštěná bloncka a zachránit ji ze spárů smradlavých teroristů. Pak hra skončí a následuje další kolo z celkových šesti, po kterých se vše vyhodnotí a jdete od stolu.
SVĚTLO V ÚSTÍ HLAVNĚ
Vedle vlastní akce je samozřejmě součástí multiplayeru i standardní paletka možností ve výběru tříd a zbraní, které jsem však kvůli podmínkám na E3 neměl šanci blíže prozkoumat. Střelec, specialista s brokovnicí na průlom do objektu a point-man, alias těžkotonážník se štítem, za kterého se můžete v ideálním případě krčit. Variace pro obě znepřátelené strany jsou samozřejmostí a je dost možné, že k nim ve finále přibudou další, nemyslím si ale, že to nějakým zásadním způsobem pojetí multiplayeru změní. Kde už by zlepšení přijít mohlo, jsou samozřejmě další a další mapy, na kterých se bude bojovat a samozřejmě respektuji, že jeden malý domek ještě nedělá celou hru. Pokud se dostaneme například i do otevřenějších hal, na taktiku by skutečně dojít mohlo, ale pořád mi vzadu v hlavě bliká alarm při vzpomínce na slůvka – rychlý, intenzivní a neúprosný – kterými vývojáři opravdu nešetřili a dle mého nemají nic společného s taktickou akcí.
Pokud vás zajímá grafika a technické zpracování, pravděpodobně nejlepší bude, když se sami podíváte na některé z dostupných videí. Nutno přiznat, že grafika nijak oslnivá není, ale byli jsme podle očekávání upozorněni, že v žádném případě nesledujeme finální podobu. Co se mi naopak líbilo hodně, je ozvučení zbraní, které v trailerech a gameplay záběrech nevyzní tak přesně, jako když jsem hru sám hrál. V mnohém mi podání zvuků připomnělo Battlefield 3, který je pro mě stále synonymem zvukové dokonalosti a skutečně, když začnete střílet v kuchyni, div vám to neutrhne hlavu z krku. Jenže i tak je to pro mě málo a z prvního rande s Rainbow Six jsem odcházel bez pusy. Není to ještě prohra na plné čáře, ale mnohé to už o budoucím vztahu vypovídá...
