Q&Hrej - Nejlepší gaučová kooperativní zábava pro dva (a více) hráčů
Ve dvou se to lépe táhne. Tohle úsloví zná asi každý, v případě her ale platí dvojnásob. I ty nejhorší a nejméně zajímavé hry jsou prostě zábavnější, když můžete zážitky sdílet s dalším nebo dokonce dalšími hráči. Vody kooperací nedávno pořádně rozčeřilo fantastické It Takes Two, v Q&Hrej jsme tedy zavzpomínali na to, jaké hry byly pro nás těmi nejlepšími zážitky, kde si s parťáky kryjete záda. Na jaké hry nejraději vzpomínáte vy? Pochlubte se v komentářích.
TADEÁŠ PEPŘ - HVĚZDNÉ VÁLKY TAK TROCHU JINAK
Odjakživa jsem spíše asociální hráč, tedy ten, který se moc nevyžívá v jakékoliv formě multiplayeru. U kompetetivních her je tomu především proto, že mě představa osmiletých fracků, kteří mě dokola zabíjejí v soubojích jeden na jednoho příliš nefascinovala. V případě kooperativních her je zase na vině nedostatek kamarádů, kteří by se mnou byli ochotní hrát. I přesto ale pár oblíbených “spoluhráčských” záležitostí mám.
Spousta hráčů považuje LEGO hry za jeden z vrcholů lenosti a ždímání peněz z hráčů, ve skutečnosti jsou ale zpravidla výbornou možností, jak si zahrát na jednom gauči. Nejlepší vzpomínky mám v této souvislosti na LEGO Star Wars III: The Clone Wars. Ne snad proto, že by z početné rodiny stavebnicových her nějak kvalitativně vybočovala (spíše naopak), ale prostě proto, že jsem u ní s kamarádem pár večerů strávil zběsilým přepínáním představ nebo tuze stylovými souboji, ve kterých si připadáte jako skutečný Jedi. LEGO série navíc nabízí poměrně originální a elegantní řešení problému s půlením obrazovky. Pokud se hráči vměstnají do záběru, žádný řez vás neruší. Když se ale rozutečou do stran, hra obraz dynamicky rozdělí.
Zmínit musím i klasický dvojboj Xboxu - Halo a Gears of War. A ačkoliv část mého srdce tepe v obleku Master Chiefa, na jednom gauči jsem si přece jen více užíval Gears of War, konkrétně pak druhý a třetí díl. Především několikahodinová adrenalinová tažení v arénovém režimu Horda uměla vybičovat k velmi intenzivním emocím. Momenty, kdy z posledních sil hájíte baštu odporu a naprosto hloupě vyběhnete na zteč s nastartovaným lancerem (protože je to prostě nejvíc cool způsob, jak zprovodit nepřítele ze světa, že?) tužila přátelství. V takovém kontextu působí absence splitscreenu u Halo 5 jako zločin.
Zapomeňte na příšerná pokračování a okamžitě si běžte Trine 2 znovu nainstalovat.
No a nakonec zde samozřejmě patří místo samotnému pohádkovému králi kooperace, Trine 2. Tahle plošinovka mě v roce 2011 naprosto uhranula a od té doby jsem ji dohrál několikrát. Sám, i s různou partou kamarádů. Na spolupráci sice nesází tak důrazně a kreativně, jako třeba tituly studia Hazelight, ostatně se dá v klidu dohrát v jednom hráči. Vyvažuje to ale naprosto famózní grafikou a stylizací. Zapomeňte na příšerná pokračování a okamžitě si běžte Trine 2 znovu nainstalovat. Je to totiž kooperativní balzám na duši.
JAKUB ŠTĚPÁNEK - DO PEKLA A ZPĚT
Nejraději asi vzpomínám na Helldivers. Do hry jsem se kdysi pustil se svými bratry a pamatuji si, že bylo docela těžké zůstat naživu. Helldivers šikovně pracují s vyťukáváním kombinací na d-padu, což je někdy docela stresující, hlavně tedy v případech, kdy jste jednou nohou v žaludku některého z emzáků.
Helldivers zároveň počítají s tím, že jste poslušným vojákem, který by si nedovolil vystřelit do vlastních řad. Právě tyto momenty jsou ale nejvíce zábavné, ať už nastanou nechtěně během křížové palby, nebo záměrně těsně před odletem z vyčištěné lokace.
Přizabít vás může dokonce i přivolaný modul, přeci jen jde o těžký kus železa padající z velké výšky, takže kdo si nedá pozor, stane se z něj palačinka. Helldivers podle mě nestárnou, i nyní jsou skvělou volbou pro gaučové hraní.
LUKÁŠ ČERNOHORSKÝ - NA OSTRO
Za mě je to rozhodně série Gears of War! Všechny díly nabídly skvělý multiplayer, Hordu a dokonce i celou kampaň ve dvou na jedné televizi. Moje oblíbené vzpomínky na coop přinesly víkendy, kdy jsme s kamarádem prošli Hordu od začátku do konce. Také jsem kromě aktuální pětky prošel všechny dosud vydané díly jak sólo, tak ve dvou. Atmosféra byla vždy trošku odlišná, ale to hraní je prostě vynikající.
Za mě je též velké plus, že si každý hráč může zvolit obtížnost která mu sedí.
Roztáčíte motorové pily, dělíte se o munici a lákáte brumaky, aby je ten druhý mohl střelit do zad. Skvěle funguje i ovládání veškerých dopravních i bojových vozidel - jeden řídí a druhý střílí. Naposledy jsme si dokonce přehazovali ovladač, protože jsem očividně lepší v míření. Za mě je též velké plus, že si každý hráč může zvolit obtížnost která mu sedí. Nevím, jak přesně to funguje ve hře, ale obvykle musím do locusta vypálit mnohem více munice, než přítelkyně. Jak hra kalkuluje v momentě, kdy oba střílíme do jednoho upřímně netuším (že by sčítala poškození? pozn. redakce). Ale ve výsledku to funguje parádně. Rozdíl je samozřejmě také v tom, že já umírám po jedné přesnější střele nepřítele. Přesto si Gearsy užívám v coopu už od roku 2009 a nedám na ně dopustit.
ZDENĚK PUDIVÍTR - V KUCHYNI
Za mě je jednoznačným králem gaučového kooperačního hraní série Overcooked! Ať už jde o první nebo o něco pestřejší druhý díl, nemám k nim v podstatě co vytknout. Vlastně až na nepatrnou drobnost - dobře si rozmyslete, s kým se do hry pustíte. Je celkem jedno, jestli se zaměříte na přímý průchod k poslední misi nebo budete vyzobávat hvězdičky za co nejvyšší dosažené skóre, Overcooked! vám nedá nic zadarmo. A to může být problém. Ne nadarmo mnozí tuto kuchařskou šílenost přirovnávají k ultimátnímu testu pevnosti vztahu. Takže přeji hlavně klid, pevné nervy a ostré nože.
Čestnou zmínku musím věnovat ještě sérii Geometry Wars, konkrétně jejímu třetímu dílu. Ale tady je situace snad ještě na více na zvážení. Náročnost pouhých deseti kooperačních map dokáže dovést oba hráče spolehlivě do blázince, ale napětí a zběsilá akce, kterou hra servíruje od prvních vteřin za to jednoznačně stojí.
Pokud byste ale přece jen chtěli něco trochu klidnějšího, nelze nezmínit hry studia Hazelight Studios. Zrovna nedávno jsem podruhé prošel A Way Out a opět jsem se skvěle bavil. Hra je navíc přístupná i rekreačním hráčům, takže se nemusíte obávat frustrace ze hry s nezkušeným kolegou. A pak je tu samozřejmě It Takes Two, které doporučím čistě na základě zážitků svých známých, i když sám zatím nemám se hrou osobní zkušenost.
