První dojmy: Assassin's Creed 2

Řekněme, že jsou věci, které udělá jen partyzán a ne člověk s pudem sebezáchovy. Třeba po hlavě naběhnout mezi nepřátele a začít tancovat čardáš. A přesně to udělali Rebecca a Sean. Namísto toho, aby se starali o své průměrné životy, podařilo se jim plánovaně namíchnout novodobé templáře. S pomocí agentky Lucy dokonale okopírovali animus – stroj, který vás pošle do minulých životů. Templáři ho využívají pro extrahování tajemství minulosti a přivedení své organizace ke globálnímu vítězství. Desmod, hrdina první i druhé hry, jim v tom má zabránit. V úvodní hratelné sekvenci uniká společně s Lucy z templářského výzkumného střediska, po cestě vidí řadu animusů připravené pro neznámé účely a finálně se dostává k Seanovi a Rebecce. Zapojením kabelu do těla pokračování multimilionové herní pecky teprve začíná. Obraz se rozostří, zbělá, pomalu se začnou objevovat kontury a – vítejte ve Florentinské republice roku 1476. Jmenujete se Ezio. A jste pěkný grázl.

My jsme Italové, jedna rodina!

Jak říká paní matka, když vás nachytá otec slečny, se kterou momentálně trávíte noc: „Měl by sis najít jiné zájmy, než jsou vagíny!“ A to řekne, když jste na návštěvě u „talentovaného mladého Leonarda,“ umělce, který chce „cestovat a konstruovat přístroje.“ A pan otec Giovanni, když slyší o lumpárnách svého synka: „Tolik mi připomínáš mě samotného, když jsem byl v tvém věku!“ Otcovské kroky následujete i poté, co je společně s oběma bratry křivě usvědčen a oběšen. Z truhly v rodném domě vyzvednete asasinský převlek – a pomsta začíná. Nutno podotknout, že rodinné vazby, jakási sounáležitost se svými blízkými, hraje důležitou roli i v pozdějších fázích hry, kdy si Ezio udělá „rodinu“ z prostitutek, zlodějů a žoldáků na ulicích. Ti jsou mu nejbližší a na ně se obrací, když se věci vyvíjejí špatným směrem. Prostitutky svými vnady odlákají vojáky, žoldáci se na ně za pár zlatých vrhnou a zloději? Nechte se překvapit!

It's alive!

Běhání po střechách, akrobatické kousky nad ulicemi a dopadání do kupek sena zůstává stejné. Vlastně ne, tentokrát se dopadá do kupek listí. Jenže nejsou to jen kosmetické úpravy, které odlišují Eziova dobrodružství od těch Altaïrových z původní hry. Jak jsme se přesvědčili během prezentace v Londýně, celá hra prošla změnou, nejlépe shrnutelnou jako „vdechnutí života.“ Přesně to chybělo původní hře – lidé na ulici jakoby si z oka vypadli, chovali se předvídatelně a prkenně, úkoly probíhaly podle stejného mustru a možnosti uhýbání mimo příběhovou linii nepřinášely tolik satisfakce, kolik bychom od otevřeného světa očekávali. V tomto textu se nebudeme věnovat rozšíření vedlejších misí nebo samotnému chování obyvatel renesanční Itálie, ale soustředíme se na dva zbrusu nové modely hraní – podzemní a budovatelský.

Hop a chyt a pád

Ezio navštěvuje poměrně často prostředí, ve kterém se jako doma cítí Lara Croft nebo princ z Persie - podzemní katakomby a kanalizace. Skrývají se v nich hodnotné poklady anebo tam narazíte na tajné templářské schůzky. Změna hratelnosti je jasně patrná – nedá se skočit kamkoliv s tím, že „on se někde po cestě chytí.“ Jednotlivé místnosti a haly jsou totiž promyšlené jako série řetězů, trámů a výklenků, po kterých se dá přeskákat. Stejně jako v sérii Prince of Persia kamera nejprve ukáže, kudy skákat, a pak se teprve ujmete Ezia. Suchopárné poskakování ozvláštňují páky pro otevírání dveří anebo příběhové (a silně naskriptovaná) setkání. V labyrintu, který jsme dostali k vyzkoušení (a řada z vás ho viděla na různých videích) bylo jedním z vrcholů pronásledování strážného. Nebylo tak úplně zřejmé, zda se dal chytit, každopádně, když Ezio někam spadl, tak na něj strážný ohleduplně počkal na nejbližším rohu. Pak pronásledování pokračovalo. Přechod mezi městskou zástavbou a podzemím působí plynule a netrhá dojem z parkourování – za příklad poslouží obyčejná studna, kterou na svém hradě Ezio zrekonstruuje a následně do ní může skočit pro nalezení pokladu.

Ezio na hrad!

Jako potomek zámožného rodu dostává Ezio od svého strýce: „Vilu. Říkáme tomu vila.“ Tak monumentální hradní město popsal jeden z vývojářů. Pravda, uprostřed se sice tyčí honosná vila, ale obklopuje jí vybydlená a zanedbaná vesnice – a ta je extrémně důležitá. Jak jistě slyšíte každý den z televize, ekonomické krize je mrcha, a když dolehne na Ezia, tak může jedno jediné: ve speciální obrazovce pronajímat jednotlivé ruiny podnikatelům (kováři, bankéři, doktorovi atp) a zpětně vydělávat na nájmu. K dispozici jsou i další budovy, jako nevěstinec („Zlepšuje kvalitu života ve městě.“) a kasárna nebo zmíněná studna. Peníze vydělané pronájmem rychle mizí v nakupování nových součástí asasinské zbroje – od koženého brnění až po zpevněné chrániče kloubů. Centrální vilu obývají Eziova matka a sestra, kterým se podařilo uniknout zkorumpovaným templářům. Každý pokoj má nějaký význam, ať už je to zbrojnice, která obsahuje nakoupené zbraně anebo galerie s obrazy od malířů či účtárna, kde sestra pilně vede účetnictví. Mimochodem, objevuje se tu i Leonardo da Vinci v letech, kdy není z historie doloženo, kde zrovna trávil čas. Eziova ložnice je ve vysoké věži, morbidně vyzdobená podobiznami důležitých lidí, které zabil. Celý koncept hradního města (společně s podzemím) naznačuje, jakou cestou hodlají vývojáři celou ságu táhnout – nechávat základní hratelnost a přidávat „pluginy“ pro rozšířené možnosti.

Komerční úspěch hry je téměř stoprocentně zaručen. Z kritického hlediska přibyly zásadní novinky. O tom, že to celé stálo stálo za to nás přesvědčil producent Sebastien Puel, který, mimochodem, umí česky: „Až to vydáme... až to vydáme! Ano, až to vydáme, tak si beru roční dovolenou a mizím do západní Afriky s dětmi a manželkou.“

„Proč Afrika?“

„To je celkem jedno. Proč ne? Mám tam známé. A potřebuji si odpočinout.“

Anebo uniknout před nabroušenými noži kritiků - asasinů? Z toho, co jsme měli možnost vidět, se zdá, že důvodem bude spíše ten odpočinek. Zasloužený.