Proteus

Proteus je adventura s propracovaným světem, která vám při každém hraní nabídne nový zážitek. To zní slibně, že? Jenže bohužel to má – pro někoho – i své ALE: Proteus je totiž artovou experimentální záležitostí, u něhož do velké míry záleží na tom, na kolik přistoupíte na jeho hru. Kdo zkusil tituly jako The Path, Dear Esther nebo Bientot l'été, tak už tuší, o čem je řeč. Pojďme si tedy taky trochu zaexperimentovat: podívejme se na Proteus nejprve očima hráče, který herním principům propadl, a pak i pohledem toho, jemuž nic neříkali.

Jsem na pláži, slyším jemný vánek. Vítr si jemně pohrává s korunami stromů, k jednomu se vydám a prohrabuju spadané listí. Podzim je tu! Obloha se zatemní a začne pršet, kapky buší okolo mě, schoulím se pod kabát a mířím dál. Nevnímám sílící déšť a zamířím do kopce k malému kostelíku. Okolo leží první sníh, zvířata hledají, kam se před blížící zimou schovat. Vítr skučí okolo, a tak i já zalezu dovnitř a chvíli přemítám, jak tu dlouhou zimu přečkat, až najednou v útulném kostelu usnu.

Strach...

Budím se, svět okolo už pohltila tma. Přestalo pršet, a tak zase vyrážím na cesty. Večer vše hraje jinými barvami, děsivějšími. Všude bzučí mušky, já se zatím vydávám po pěšině a rozhlížím se okolo. Najednou mě zavalí mrazivý pocit; pozoruju koruny stromů a vidím v nich tváře, ty koruny se hýbou! Dám se do klusu, až vyplaším sedící hejno ptáků. Vracím se na pláž, i moře však vypadá v té tmě zlověstně, hledám kryt, až si vzpomenu na mé „apartmá“ v kostelíku. Jdu tam, snažím se nevnímat temné barvy okolo a znovu usínám...

Zážitek...

Ne, Proteus není strašidelný. V denních barvách supluje příjemnou podzimní procházku, v nočních nabere na poutavé, nikoliv však děsivé atmosféře. Procházet se jeho světem je zvláštní; není tu žádný cíl, jenže objevování světa je radost sama o sobě! Tím spíš, že se jeho barvy mění: stromy vypadají jinak, když je den a když je noc, příroda hraje úplně jinými zvuky, když začne pršet. A mezi tím vším procházíte vy, nezúčastněný pozorovatel, který přišel nasát náladu tohoto místa. Půlhodinová procházka po Proteu vážně působí jako relax na duši, jenže...

… vždyť v té hře nejde vůbec nic dělat! I příhoda se vstupem do kostelu je jen výplodem autorovy fantazie, ve skutečnosti se do budov nedá dostat, natož v nich spát. Bezcílné potulování světem baví chvíli ze zvědavosti, příroda se však nemění tak rychle a tak často, aby udržela hráče v neustálé pozornosti. Grafika je možná až moc abstraktní, snad jen zvukový doprovod výborně dopomáhá atmosféře.

... nebo jen nuda?

Časem však nabudete dojmu, že by Proteus mohl fungovat nejlépe jako spořič obrazovky. Zapnete automatický pohyb vpřed a relaxujete při pohledu na krajinu, měnící svůj tvar, počasí, atmosféru. Jako hra však Proteus selhává, nabízí naprosté minimum činností (pohyb a rozhlížení) a brzy se omrzí. A to i navzdory tomu, že svět hry se při každém spuštění generuje znovu; výrazné změny v něm však nečekejte, jde spíš o uspořádání jednotlivých objektů.

Jak z toho ven? V hlavě recenzenta se oba protichůdné názory bijí. Podzimní deštivá procházka měla něco do sebe, v dnešní uspěchané době člověk aby takový relax pohledal. Jenže atmosféru a pocit uvolnění přebije poměrně brzy nuda. A čím dál víc s odstupem na hru vzpomínám, tím silněji ve mně rezonuje spíš ten druhý dojem...