Onimusha: Dawn Of Dreams

Pokud jste žádný z předchozích dílů trilogie Onimusha nehráli, nebudete při Dawn Of Dreams pociťovat tak nepříjemné pocity. Všichni vždycky voláme po změnách a inovacích, ale tohle je skvělý příklad žánrového kotrmelce, který – z hlediska milovníka určité série – není vůbec žádoucí.

Vzpomínka na lepší časy

První tři díly Onimusha byly jakousi středověkou variací na staré Resident Evily. Díky tvrdohlavě fixní kameře mohly své 3D lokace napěchovat překrásnými detaily pozadí, se kterými by PS2 při volné kameře měla docela jistě veliké, ne-li nepřekonatelné problémy. Parádní byl též bojový model, který stavěl na jednoduché leč výživné sestavě agresivních pohybů v kombinaci s možností absorbovat „duše“ zemřelých nepřátel, jenž poletovaly nad bojištěm v podobě světélkujících koulí. Podle jejich barvy jste hned identifikovali, k čemu jsou dobré. Jedny vám doplňovaly zdraví, jiné vylepšovaly zbraně a ostatní předměty, zatímco další šly na konto mocných speciálek. Vedle boje a průzkumu vážně úchvatných lokací tvořily třetí složku her originální puzzly (zejména ty založené na cestování časem z třetího dílu utkvěly v paměti jako jedny z nejpromyšlenějších rébusů na PS2). Přidejte si k tomu silné charaktery, umně (a fantastickými renderovanými filmy) vyprávěné příběhy i orchestrální soundtracky a vyjde vám jedna z nejkvalitnějších sérií posledních let.

Útok na nízké pudy

Onimusha měla být, alespoň máme-li věřit lidem z Capcomu, jednou provždy trilogií. Třetím dílem mělo všechno skončit. Čtyřka prý vznikla jako odpověď na silné naléhání fanoušků, kteří se se svou milovanou hrou prostě nechtěli rozloučit. V tom případě ale nechápeme, proč její autoři dodali Dawn Of Dreams, hru která se v téměř ničem svým předchůdkyním nepodobá. Vlastně to chápeme docela dobře. Skutečným motivem Capcomu nebylo uspokojení věrných nýbrž získání nových hráčů, lépe řečeno masy nových hráčů. Všechny díly Onimushy se výtečně prodávaly doma v Japonsku (první díl dokonce jako jedna z mála PS2 her překonal magickou hranici jednoho milionu prodaných kopií). Mimo zemi svého původu však vždy byly spíše miláčkem informovaných fajnšmekrů než megahity pokořující žebříčky. Když situaci nezměnilo ani angažmá Jeana Reno ve trojce, došlo k radikálnímu řezu – čtyřka je šitá na míru tzv. víkendovým hráčům. Katana už není tak ostrá jako kdysi, kamera se utrhla ze řetězu, rébusy se ocitly na seznamu ohrožených druhů, příběh dostal na frak a místo symfoňáku vám k akční řežbě zahraje japonský hardrock.

Zvykněte si...

Dawn Of Dreams je určitě zklamáním pro následovatele kultu Onimusha, ale musí být kvůli tomu i nutně špatný? Právě že ne. I ten kousek duše, který žije v zuřivém boji, zvukových efektech a příbuzném tématu (démoni se snaží zmocnit vlády nad feudálním Japonskem skrze zkažené, zkorumpované jedince) hře může propůjčit jisté kouzlo. A když prostě zapomenete na to, že se to jmenuje Onimusha, určitě najdete v akčních úrovních zalíbení.

...nebo nechte být

Je možná ale náš problém, že nikdy prostě nedokážeme zapomenout tak dokonale, aby nám to přestalo vadit. Posun k third-person akční adventuře s plně pohyblivou 3D kamerou se na první pohled může zdát jako krok vpřed. Vyústil však v podstatně méně atraktivní grafiku lokací, než na jakou jsme si zvykly u předchozích dílů. Volnost kamery má ještě jeden neblahý důsledek a totiž pro ovládání. Jelikož není možné, abyste současně bojovali a plně ovládali kameru, je nový moderní engine ironicky často méně přehledný než ten starý, „archaický“. Sázka na model Dynasty Warriors, kdy hrdina postupuje od jedné lokace k druhé, aby vykostil celé hordy naklonovaných démonů, je prostě při nejmenším diskutabilní.

Samanosuke se otáčí v hrobu

Zklamáním je určitě nový hrdina, který vykazuje ve srovnání se Samanosukem, Jubei i Jacquesem (zmíněný Reno) nulové charizma. Jeho blonďaté háro a kovové rohy nás tedy ani trochu nevzrušují. Občas jsme měli dokonce chu´t fandit démonům. Nadějně na první pohled vypadá přídavek umělou inteligencí ovládaného parťáka, kterého můžete jednoduchým způsobem úkolovat. Pravý opak je však pravdou. V jeho společnosti se totiž cítíte spíš jako chůva než zdatný samuraj.

Na druhou stranu...

Nicméně ne všechno dopadlo tak špatně. Dawn Of Dreams velmi dobře graduje akci, čím déle u něj vydržíte, tím spíše si zvyknete na nedostatky a tím více si začnete užívat jeho předností. Také motivace k postupu je velmi slušná. Hra obsahuje celou řadu skrytých bonusů a zbraní, zatímco vaše postava roste co do výkonu díky jednoduché RPG evoluci. To vše jí přidává na hloubce a zvýhodňuje v konkurenci Dynasty Warriors. Když zůstaneme čistě v oboru „sekaček“, představuje hra vyšší průměr a hravě překonává mnohé soupeře. Jednoznačně nejhorší díl série, avšak stále dost dobrý, aby vyčníval nad rivaly.