Nintendo Wii
Zatímco při předchozí videoherní generaci se dalo argumentovat, za jakých okolností a pro který druh her je lepší Gamecube a kdy Playstation 2, tentokrát je jasno: Wii je ze tří „nextgen“ zástupců zdaleka hardwarově nejslabší (jen cca. dvakrát výkonnější než Gamecube). Z toho vyplývá, že je také nejmenší, nejlacinější, a že se musí snažit lákat hráče něčím jiným, než svým výkonem - totiž svými ovladači.
Wii se ovládá pomocí dvou roztodivných zařízení, která se nazývají Wiimote („Vímout“, složenina z „Wii“ a „Remote“) a Nunchuk („Nunčak“). Wiimote je ta „revoluce“, o které se v souvislosti s Wii mluví. Vypadá jako menší dálkové ovládání k televizi a má jedno tlačítko na spodní straně a digitální směrový kříž a šest tlačítek (plus vypínač) nahoře. Revoluce ovšem spočívá v tom, že konzole dokáže přesně identifikovat, jaké pohyby s Wiimotem hráč provádí. Je to ovšem trochu komplikovanější a je dobré se u toho zastavit, abychom si ujasnili, co Wiimote umí a co neumí.
Uvnitř Wiimotu jsou dva akcelerometry, které dokáží zjistit pohyb a rotaci ve všech třech osách a pomocí Bluetooth posílají tuto informaci do konzole. Tyto senzory ale nedokáží určit absolutní polohu v prostoru a nejsou dostatečně přesné například na precizní zaměřování nebo pohybování pointerem po obrazovce. A zde přichází ke slovu další mechanismus, totiž „sensor bar“ - vodorovná tyčka, která se musí umístit nad televizi nebo pod ní. Název je poněkud zavádějící, protože „sensor bar“ neobsahuje žádný senzor nýbrž pouze dvě infračervené (a tudíž okem neviditelné) skupiny diod na svých koncích. V přední stěně Wiimote je umístěna miniaturní kamera, která světlo diod snímá a je tudíž schopna určit některé aspekty polohy Wiimotu (např. vzdálenost od obrazovky, natočení, úhel směrem k sensor baru) mnohem přesněji, než pouze akcelerometry. Díky kombinaci těchto dvou mechanismů se může zdát, že Wii dokáže velmi přesně určit polohu a natočení Wiimotu, ale je to pravda pouze pokud jím míříte směrem na obrazovku. Jedno Wii může současně komunikovat až se čtyřmi Wiimoty, posílat do nich zvukové efekty (v dosti špatné zvukové kvalitě) a vibrovat s nimi.
K Wiimotu se dá asi půlmetrovým drátem připojit Nunchuk, což je ergonomicky tvarovaný ovladač se dvěma tlačítky, klasickou analogovou páčkou a vestavěným akcelerometrem (bez kamery). Není ale potřeba zdaleka pro všechny hry. Wiimote i Nunchuk jsou středově symetrické, takže leváci nejsou nijak handicapováni. Wii je plně kompatibilní s hrami pro GameCube. Nemůžete je ovšem ovládat Wiimotem nýbrž speciálním „Classic controllerem“ nebo svým starým GameCube ovladačem, který se (stejně jako paměťové karty pro GC) dá zasunout do konektorů, ukrytých pod nenápadnými dvířky ve vrchní části Wii.
Wii lze připojit online pomocí WiFi nebo pomocí adaptéru LAN - USB (v zadní části Wii jsou dva USB porty). Vlastně, slovo „lze“ není úplně přesné, protože pokud má vaše Wii plnohodnotně fungovat, musíte ho připojit k internetu a nechat aktualizovat jeho firmware. Pokud to neuděláte, nebudou vám vůbec fungovat některé funkce, které jsou popisovány v tištěném manuálu (například kopírování herních pozic na SD karty a zpět)! Dá se předpokládat, že v dalších várkách Wii již bude novější firmware, ale hráči bez internetu, kteří si koupí Wii z první várky, jsou - slušně řečeno - namydlení. Připojení k internetu vám také má umožnit další online služby (komunikaci s přáteli, surfování, nákup klasických osmibitových videoher, zprávy a předpověď počasí), ale nic z toho jsem nemohl vyzkoušet, protože ještě 48 hodin před evropským launchem tyto služby nefungovaly (více se dozvíte ve speciálním článku, který plánujeme na příští týden – pozn. red.). Těmto službám Nintendo říká „kanály“ a podle množství prázdných chlívků na obrazovce to vypadá, že nás jich v budoucnosti čeká nejméně pár tuctů dalších.
Dva „pokusní králíci“ několik desítek sekund poté, co vzali Wiimote poprvé v životě do ruky. Funguje to.
I když je Wii jednodušší než Playstation 3 nebo Xbox 360, je i u něj zřetelný posun od herní konzole k domácímu multimediálnímu centru. Kromě toho, že má internet, obsahuje také jednoduchý (ale zábavný a snadno použivatelný) software pro editování fotografií (musejí být na SD kartě), komunikační systém (nástěnku a poštu) a roztomilý „Mii Channel“, ve kterém si můžete sestavit postavičku (nejlépe vypadající jako vy), která vás pak bude reprezentovat při komunikaci a ve hrách, které to podporují (a je jich zatím velmi málo). Také je jasně vidět, že Wii má jakýsi svůj unifikovaný operační systém, protože např. stisknutí tlačítka „Home“ způsobí ve všech hrách a aplikacích zobrazení zcela stejného univerzálního konfiguračního menu.
I když jsou první údaje o prodejnosti Wii pro Nintendo velmi příznivé, není zatím možné určit, jak válka next-gen konzolí dopadne. Od Nintenda jde o riskantní krok. Je pravda, že vývoj her pro Wii je zásadně lacinější. Na druhou stranu je pravda, že hry pro Wii se musí od základu vymyslet (především kvůli jejich ovládání) a nedají se pouze mechanicky převádět z jiných platforem. Pokud ale tohle bylo přesně to, o co Nintendu šlo, pak díky mu.
P.S: Wii se prodává za 7990 Kč a balení obsahuje konzoli, jeden Wiimote, jeden Nunchuk a herní kompilaci Wii Sports (viz recenze).
JIŽ ZÍTRA NA HREJ! WII SPECIÁL: RECENZE, VIDEORECENZE, TÉMATICKÉ ČLÁNKY A MNOHO DALŠÍHO
