Nintendo Post E3 2017 - dojmy z hraní
Letošní E3 je za námi a v jejím průběhu jsme se dozvěděli řadu novinek i o hrách, které Nintendo chystá na svou čerstvou konzoli Switch. Přestože nás prezentace japonského giganta na E3 příliš nepřesvědčila, Switchi jako takovému fandíme. A to nejen proto, že já i Vojta patříme mezi early adoptery a Jirka o pořízení vážně uvažuje. Věříme zkrátka, že hybridní zařízení, jakým konzole od Nintenda je, má na trhu své místo a může být neocenitelným společníkem zejména na cestách. I proto jsme s radostí přijali pozvánku společnosti Conquest entertainment, českého distributora pro Nintendo, na návštěvu akce Post E3 2017, kde byly k vyzkoušení prakticky všechny skutečně velké hry, které se na Switch chystají.
JEDNOU HRÁT JE LEPŠÍ NEŽ PĚTKRÁT VIDĚT
Cesta do Frankfurtu přinesla řadu událostí s příchutí dobrodružství, ale o těch si poslechnete víc v aktuálním hPodu. Tento článek se bude věnovat především hrám a dojmům z nich. K samotné prezentaci lze říct tolik, že se výrazně podobala předváděcí akci, která proběhla na počátku března v pražském Kongresovém centru k příležitosti začátku prodeje Switche. To znamená, že u stojanů s hrami byli přítomni promotéři a hostesky, kteří hráčům vysvětlili základy ovládání a principy hry, bohužel jsme se ale nedočkali vývojářů nebo kohokoli, kdo by měl o představovaných titulech hlubší informace a mohl odpovídat na komplexnější dotazy. To je rozhodně škoda. Věřím ale, že na rozhovory se zainteresovanými osobnostmi bude dost prostoru na srpnovém Gamescomu. Kromě her na Switch se prostoru dočkalo i několik her na handheldy 3DS a New 2DS, těm ale byla z pochopitelných důvodů věnována daleko menší pozornost. Super Mario Odyssey, Mario + Rabbids Kingdom Battle, Fifa 18, Splatoon 2 a Arms - právě u těchto her se tvořily ty největší fronty. Než jsem si mohl vyzkoušet nového Maria, viděl jsem oba prezentované levely snad šestkrát. Při hraní mi to ale vůbec nevadilo.
Nejsilnějším zážitkem z prezentace bylo ale přesto uvědomění, že se v jednu chvíli několik desítek dospělých lidí nábožně dívá na obrazovku, po níž běhá malý zelený dinosaurus za doprovodu hypnotické hudby, která jakoby vypadla z nějakého dětského televizního pořadu.
V rámci akce se objevila také dvojice přednáškových bloků, které se věnovaly Metroidu pro 3DS, Super Mario Odyssey a také projektu, který je zatím opatřen jen všeříkajícím názvem Yoshi. Právě skákačka s roztomilým dinousaurem v hlavní roli byla asi nejpoutavější částí komentované prezentace, protože Maria jsme si přeci jen mohli vyzkoušet na vlastní pěst. Prostředí, které je celé z papíru, sice dává vzpomenout na Tearaway z konzolí od Sony, to mu ale ani v nejmenším neubírá z už zmiňované roztomilosti a vtipných nápadů, jako je třeba pařez, který je ve zkutečnosti ruličkou od toaletního papíru. Co se hratelnosti týče, půjde nová hra ve šlépějích těch starších, svět by ale měl nabídnout docela zajímavou porci interaktivity. Nejsilnějším zážitkem z prezentace bylo ale přesto uvědomění, že se v jednu chvíli několik desítek dospělých lidí nábožně dívá na obrazovku, po níž běhá malý zelený dinosaurus za doprovodu hypnotické hudby, která jakoby vypadla z nějakého dětského televizního pořadu. Nyní ale nastal čas povědět si něco o konkrétních hrách, které jsem si na vlastní ruce osahal
Asi nemá cenu hovořit o tom, jaká hra se na eventu těšila největší pozornosti. I přesto, že bylo stojanů s novým Mariem hned několik, na vlastnoruční vyzkoušení si člověk musel počkat. K dispozici byla jak v handheldové variantě, tak i na velké televizní obrazovce. V obou případech se ale pořadatelé rozhodli zvolit poněkud zvláštní variantu ovládání. Handheld jsme si nemohli vzít přímo do ruky, hru jste stále ovládali dvojicí joy-conů. Totéž platilo i pro “televizní” verzi, ani tady jsme nedostali k dispozici grip nebo dokonce Pro Controller. Musím říct, že nabízený styl ovládání je asi tím posledním, pro jaký bych se při domácím hraní rozhodl. Zejména ovládání kamery mi v tomto případě činilo větší problémy, než by bylo zdrávo, těžko to ale vyčítat samotné hře, kterou samozřejmě budete moci ovládat i jinými způsoby. Zahrát jsme si mohli dvě úrovně - ono tak často propírané “realistické” velkoměsto New Donk City, a také pouštní mapu s ledovými krystaly a kostlivými obyvateli, kteří se zhlédli v mexické módní vlně a ujíždí na kombinaci pončo + sombréro. Hlavního taháku, tedy házení čepičkou a transformace do nejrůznějších jiných předmětů či postav na scéně, jsem si užil do sytosti. Snadno se můžete stát třeba chlapíkem, který si na ulici hraje s autíčkem na dálkové ovládání a díky tomu dosáhnout na další skrytý půlměsíček, nebo se vtělit do bizarní kráčející sochy se slunečními brýlemi, které po nasazení odhalují skryté cesty.
Z hlediska hratelnosti lze skutečně vytknout máloco, úrovně nepostrádají zajímavé nápady, místa, jejichž dosažení vyžaduje nejen hbité prsty, ale i nějaké to zapojení šedé kůry mozkové, a zapomenout nemůžeme ani na občasnou nutnost přepnout se do 2D retro stylu a chvíli poskakovat tak, jak jste to dělali před mnoha lety. V handheldovém režimu hra vypadá pěkně, na velké obrazovce už je to horší, to se ale ostatně dá říct skoro o každé hře, která je na Switchi k mání. A také se stále nemohu zbavit dojmu, že úroveň ve velkoměstě si měli designéři spíše odpustit. Mariovi to totiž mnohem víc sluší v říši fantazie, kde jim stále stejné kostřičky s kytarami rádi odpustíme. Nepochybuji o tom, že se z Odyssey stane mezi fanoušky série velký hit, přeci jen se na Maria v “otevřeném” světě čeká už docela dlouho, osobně mám ale políčeno na jiný titul, v němž slavný instalatér taktéž hraje nemalou roli.
O možné fúzi světů Maria a šílených králíků ze stáje Ubisoftu se prvně hovořilo už koncem loňského roku. Definitivním potvrzením spekulací byl až nedávný únik, který obsahoval i klíčové body prezentace a plány Nintenda, jak projekt co nejlépe představit a promovat před vydáním. Na E3 jsme viděli první záběry z hraní, které ukázaly, že na první pohled bizarní kombinace možná není tak špatným nápadem a Kingdom Battle by mohl přinést hlubokou hratelnost, jakou známe třeba ze série XCOM. A nutno říct, že při vlastním hraní jsem byl skutečně příjemně překvapen. Zhruba dvacetiminutová ukázka mi předvedla celkem tři bitvy, od úplných základů až po pokročilejší mechanismy. Boj probíhá klasickým tahovým stylem, vaši svěřenci, mezi něž pro účely prezentace patřil Mario a dva králíci v kostýmech Luigiho a princezny Peach, mají k dispozici ve svém tahu tři akce. Jeden pohyb a jeden útok, později ještě využití speciální schopnosti. Do pohybu ale patří i možnost nakopnout nepřítele a pak se zase vrátit do krytu. Pokud se potřebujete dostat dál, než vám maximální vzdálenost pohybu dovoluje, můžete využít pomoci kolegy a nechat se na odlehlejší políčko odhodit. Co se útoků týče, krytí za menší překážkou automaticky znamená jen 50% šanci na zásah, zídky a jiné obrané bariéry se ale dají ničit. Zlovolní nepřátelští králíci se navíc někdy přitrouble schovají za bednu s výbušninami, což vám snažení dost usnadní.
Nové zbraně získáváte během průzkumu prostředí, v rámci prezentace jsem si tu svou uloupil splněním klasické mariovské výzvy se sbíráním červených mincí na čas.
Arény jsou navíc doplněny o zvlášní prvky, jako třeba klasické mariovské zelené trubky, které vás mohou transportovat na výhodnější místo, nebo starou známou obří černou kouli na řetězu, která oplývá pořádně nabroušenými tesáky a útočí na kohokoli, kdo je zrovna nejblíž. I to můžete využít pro taktickou likvidaci nepřátel. Ne všechny bitvy se navíc vyhrávají pobitím všech nepřátel, někdy stačí alespoň s jednou postavou dorazit na určené místo na druhé straně mapy. Kromě klasických malých králíků jsem při hraní narazil i na lehce steroidovou variantu, která umí se zdravím vašeho týmu nepěkně zamávat. Naštěstí má třeba takový Mario šanci získat speciální zbraň, která při troše štěstí protivníka úplně vyhodí z mapy a je s ním amen. Nové zbraně získáváte během průzkumu prostředí, v rámci prezentace jsem si tu svou uloupil splněním klasické mariovské výzvy se sbíráním červených mincí na čas. Rabbids jsem hrál jen na televizi a hra vypadá poměrně slušně, věřím, že v handheldovém režimu na tom bude zas o chlup lépe. Musím říct, že po dohrání se dostavil jednoznačný pocit nadšení a touha mít hru okamžitě k dispozici na cestu domů. Bohužel si budeme muset ještě chvilku počkat, majitelé Switche by ale měli zrovna tento titul určitě vzít na vědomí a začít se na něj těšit.
Chybět samozřejmě nesmělo ani pokračování předloňské stříkačky s barevnými olihněmi v hlavní roli. Vyzkoušet jsme si mohli jak klasický kompetitivní režim, mně ale mnohem víc učaroval mód Salmon Run, který by se dal nejlépe charakterizovat jako stará známá Horda. V týmu čtyř neohrožených bijců vyzbrojených nejrůznějšími barvu cákajícími zbraněmi jsme čelili několika vlnám nepřátel, důležití ale byli především bossové, které je třeba odpravit odhalením jejich slabiny, ale pak hlavně posbírat zvláštní vajíčka, která upustí, a ještě je donést do koše umístěného kdesi v aréně. Při tom všem vás samozřejmě výrazně tlačí čas, přežít musíte tři kola se vzrůstající obtížností i nároky na počet nasbíraných vajec, a pokud si připadáte dost silní v kramflecích, můžete si své trápení ještě více osolit. Už na základní nastavení jsme chvilku měli co dělat, a to jsme hráli jen na 5% obtížnost. Zvědavost kázala vyzkoušet i úplné maximum, pak se ale ze hry stalo skutečné peklo. Arénu zahalila hustá mlha, z podlahy nečekaně vyskakovaly obří ryby, jejichž ocelový stisk znamenal okamžitou smrt, a nepřátel razantně přibylo. Nutno říct, že mé schopnosti opět mírně ovlivnil i ovládací režim, který byl dostupný jen v gyroskopické variantě. Samozřejmě lze hru ovládat i čistě na analogových páčkách a věřím, že to pak kymácejícím se bossákům oplatím i s úroky. O kompetitivním režimu lze říct stále totéž - pokud se vám líbil první díl, oblíbíte si i dvojku, v opačném případě jsem neregistroval dostatek změn, které by váš názor mohly změnit. Splatoon ale pořád patří k těm nejoriginálnějším pokusům o posun žánru a letmé sledování okolí potvrdilo, že se lidé při hraní docela dobře baví. Já mám přeci jen raději, když místo barviček teče opravdová krev.
Aktuální ročník série FIFA ve verzi pro Switch budil od svého oznámení celou řadu otázek. Půjde o regulérní verzi, nebo se budeme muset smířit s nějakými kompromisy? Odpovědi nakonec přišly a kromě režimu Journey by po obsahové stránce neměli hráči na nové konzoli od Nintenda nijak strádat. Rozloučit se ale musí i s enginem Frostbite, kterým od loňského roku oplývají verze pro aktuální generaci konzolí. FIFA 18 byla na prezentaci taktéž k mání jak v handheldovém, tak v televizním režimu. I tentokrát jsem si ale konzoli nemohl vzít normálně do ruky, musel jsem vzít za vděk jedním joy-conem a na obrazovku se dívat z větší vzdálenosti, než by bylo záhodno. Je možné, že když si trochu pohrajete s výběrem té správné kamery, bude zážitek o něco lepší, já ale na podobné taškařice neměl prostor a přestože nemám zvláštní problémy se zrakem, pozorování blech na obrazovce mě vyčerpávalo víc než snaha vsítit s Chelsea gól Realu Madrid.
Pokud máte doma vedle Switche i PlayStation 4 a Xbox One a jste vášnivými fanoušky virtuální kopané, čeká vás nemalé dilema - raději fotbal na cesty, nebo plnohodnotný zážitek na doma?
Představa, že si jako v reklamě opřu Switch v parku na lavičce a pustím se s kamarádem do společného hraní, je pro mě v tomto světle dost vzdálená. Možná to ale s jiným kamerovým režimem bude skutečně lepší, nebo už si roky začínají vybírat svůj díl a je na čase poohlédnout se po nějakých těch okulárech. Pravdou je, že na malé obrazovce vypadá FIFA velmi slušně a s ohledem na bohatý obsah se jedná o parádní alternativu na cesty. Na větší televizi už ale skutečně znatelně ztrácí a blíží se spíše Legacy edicím pro starší generaci, než žhavé novince pro současné konzole. Pokud máte doma vedle Switche i PlayStation 4 a Xbox One a jste vášnivými fanoušky virtuální kopané, čeká vás nemalé dilema - raději fotbal na cesty, nebo plnohodnotný zážitek na doma? Obojí vám totiž Switch neposkytne. Z hlediska samotného hraní ale není moc co vytknout, pohledem laika, který fotbal na konzolích pořádně vnímá teprve poslední dva roky, je hratelnost zcela srovnatelná s verzemi pro jiné konzole.
Kromě zmíněných čtyř hlavních bodů byly na akci k vyzkoušení i hry Arms, Pokkén Tournament DX, Sonic Forces a Fire Emblem Warriors. Dojmy z Arms si ale můžete v kompletní verzi přečíst ve Vojtově recenzi, Pokkén Tournament DX se hraje naprosto stejně jako verze pro Wii U a o Sonicovi je upřímně škoda mluvit. Prezentace sestávala ze tří režimů, tedy jedné úrovně, souboje s bossem a následně té samé úrovně, jen s jinou postavou. Upřímně mi uniká důvod, proč je Sonic stále kříšen z mrtvých, mně totiž jeho hratelnost přijde už tak přežitá, že bych ji s chutí ponechal v herní historii. Forces není výjimkou a jedná se o titul, který je zjevně určen výhradně těm nejzarytějším fanouškům modrého ježka. Nelíbilo se mi to, nebavil jsem se a jen ze slušnosti jsem prezentovanou ukázku dohrál, protože mi bylo líto bezradného promotéra, u jehož stanoviště se moc hráčů neshlukovalo. Fire Emblem Warriors si z nedostatku znalostí série netroufám hodnotit, abych neurazil skutečné příznivce. Z toho, co jsem však okusil, na mě hra působí jako další klon série Dynasty Warriors, kterých je už tak dost. A mám tak trochu pocit, že by komunita spíše ocenila další díl z hlavní série, nebo alespoň remaster posledního Fates pro 3DS.
Přestože bych si stále vroucně přál, aby na Switch ve větší míře proudily tituly od vývojářů třetích stran, je zřejmé, že v následujících měsících má Nintendo v rukávu něco pro každého. Post E3 2017 mírně zlepšila mou náladu, pošramocenou z prezentace Nintenda na E3, zejména proto, že se v mnoha ohledech potvrdil z loňska známý “Efekt Zelda” - je mnohem zábavnější hry od Nintenda hrát, než se dívat, jak jsou předváděny. Tak jen houšť a ještě větší kapky!
