Ninja Gaiden 2

V korunách sakur,
třpytící se kusy tkáně
Sokol vše trhá.

Původně jsem se chtěl všem milovníkům haiku za svůj malý pokus v úvodu omluvit, nicméně pod dojmem z hraní Ninja Gaidenu 2 jsem jakékoliv pardonování přehodnotil a jelikož je to mé haiku, vím jak má nejlépe vypadat a komu se to nelíbí, nechť mne následuje do dojo! Tím jsem chtěl něžně naznačit, že tahle hra není tak docela o tradičním ninjovi a co se týče některých faktorů, není to ani běžná hra. Ti, kteří první díl hráli vědí o co jde, nicméně pro ten zbytek krátká rekapitulace. Rjú Hajabuza (když už musíme Japonci prznit jméno přepisem, dělejme to alespoň v češtině a ne v angličtině), jehož příjmení znamená v japonštině sokol, je z váženého klanu ninjů, který ale své mladé bojovníky neučí ani tak jemnému umění skrytí, šalby a plížení jako spíše ovládání všemožných zbraní a smrtících technik. Do děje pak Rjú vysloveně vpadne ve chvíli, kdy je blonďatá agentka CIA s poněkud předimenzovaným poprsím (ony všechny protagonistky v této hře jsou v daných partiích sympaticky, nicméně lehce přehnaně obdařeny) unesena klanem Černého pavouka a Rjú se vydává zachránit ji a vyvraždit u toho polovinu zeměkoule. Jak všichni tušíme, agentka je jen počátkem všemožných překážek, které osud vmete Rjúovi do cesty.

Mami, to není to co si myslíš...

Co vás nemohlo při propagaci a ani po prvních minutách hry minout je brutalita. Nezměrná krvavá brutalita, která vám sprchuje monitor zevnitř krví. Rjú se s ničím nemaže a platí, že nejlepší je z toho druhého odsekávat tolik kousků, dokud má nějakou vůli bojovat. Pokud byste se snad snažili někomu vyvracet, že hry nejsou krvavé, brutální a že v nich nejde o zabíjení, zamkněte krabičku s Ninja Gaidenem někam do trezoru, klíč spolkněte a hledejte třeba Bloodrayne, to je vlastně taková růžovoučká milá hříčka. Tvůrci z Teamu Ninja splnili své sliby a do hry nacpali tolik hemoglobinu, kolik šlo. Rjú má tendenci odsekávat ručičky, nožičky, hlavičku, to vše doprovází patřičný cákanec krve, který vypadá prostě božsky (ano, ta hra z vás vychová tak trochu úchyla). Když se dostanete do větší šarvátky, končetiny létají vzduchem, krev sprchuje podlahu, stěny, nepřátele, Rjúa. S dalšími zbraněmi se pak prezentují další dimenze krveprolití a tak hned na začátku, když získáte Měsíční hůl a poprvé ji roztočíte do smrtících obrátek, proměníte se v důmyslnou sekačku na maso, kosti, kov, chitin a rudošedá hmota létá všude kolem. A ano, vypadá to nádherně. Nejde jen o znázornění násilí, celá hra vypadá ve své bojové části skvěle, Rjúovy pohyby jsou působivé, nepřátelé jsou detailně vyobrazeni, bossové jsou monumentální a nebýt nadopováni adrenalinem, sedli byste si a pasivně očekávali smrt z pařátů takových monster. Místa, která natíráte na rudo jsou povětšinou krásným prostředím, Tokio s jeho sakurami a hi-tech mrakodrapy vystřídá New York, fantaskní svět atd. Nicméně občas už je po čase to okolí stereotypní a třeba u podzemních chodeb by se nějaké to ozvláštnění hodilo. Ale zase kdo by čekal architektonickou sofistikovanost třeba u hmyzu.

To, že jsi mi usekl nohy neznamená, že ti já neuseknu hlavu, jen chvíli počkej než se k tobě dostanu...

Jenže nejspíše si toho v rámci zuřivého boje nevšimnete. Důvod, proč je Ninja Gaiden tak skvělý, soubojový systém, totiž vaši pozornost zaručeně upře jinam. Samotný základ je jednoduchý – slabší rychlý útok, silnější pomalý, skok, blok, útok na dálku a víc nepotřebujete. Z těchto pár tlačítek skládáte svá komba a kocháte se jejich realizací na plátně...pardon, monitoru. Platí jedno, ačkoliv je NG2 o něco lehčí než předchůdce, pořád jde o hru, která je na dnešní poměry obtížná. Bez zvládnutí komb nemáte v pozdějších fázích šanci a i při střetu s běžnými ninji, které kosíte po desítkách se vám chvilka nepozornosti může vymstít. Poprvé mne o tom přesvědčil moment, kdy mne naprostý chudák sérií vlastních komb potupně prohodil polovinou plácku, aby mne na konci přibodl k zemi a zanechal s minimem zdraví. Navíc jsou vaši nepřátelé pěkně zarytí parchanti a když jim utnete nějaké ty končetiny, jen je to rozzuří a o to silnější jsou. Na druhou stranu je jde sprovodit ze světa efektní fatalitkou na tlačítku Y (s mečem kupříkladu Rjú nebožáka ztrupíkovatí, probodne a pak pro jistotu ještě setne). Nicméně až poprvé uvidíte beznohého ninju, který svou zbývající rukou sune své torzo směrem k vám, bude vám jasné, že za tímhle stojí Japonci. Ale největší souboj v NG2 je ten se sebou samým. Rjú je takovou verzí Altaira na steroidech a pokud neovládnete alespoň polovinu komb (je jich přes čtyřicet pro každou zbraň!), budete mít vážné problémy i na nejnižší obtížnost.

Kolik zbraní máš, tolikrát jsi člověkem

Zbraní je zde dostatek na to, abyste si našli svého favorita. Ať jde o Dračí meč, rychlý, vhodný pro všechny konfrontace, Měsíční hůl, pomalejší, ale drtivou, Sokolí spáry s nimiž vypadáte jako Wolverine a s nimiž i podobně projíždíte houfy nepřátel a další a další kousky asijské provenience, každá má svá plus a mínus, vhodná místa pro použití a nevhodná. Navíc za nasbírané finance můžete a musíte zbraně upgradovat pro další komba. Obtížnost byla oproti jedničce snížena systémem zdraví. To se vám, s výjimkou permanentních zranění, která doléčíte jen ve zvláštních situacích, vždy po jednotlivých střetech doplní. Nemyslete ale, že je hra díky tomu lehká. I po běžném souboji můžete díky jedné chybě vyváznout z pětinou zdraví a nebýt tohoto systému, v dalším střetu byste zaklepali škorněmi, protože léčivé lektvary jsou docela drahé a radši si našetříte na upgrade zbraně. Co jde ale hře určitě vyčíst je slibované vylepšení kamery, které se proměnilo v jasné zhoršení. Špatně se natáčí a i když snímá souboje efektně, efektivita je mnohdy diskutabilní. Časem svou strategii tomuto přizpůsobíte, ale když se Team Ninja holedbal vylepšením a předvede toto...

Kouzlo Ninja Gaidenu je zvláštní. Ve hře vlastně jen probíháte silně lineárními mapami a masakrujete vše, co vám přijde pod ruku. Příběh je plochý, Rjú je tichý nemluva za nějž mluví činy a na nějaké adventuření ani nemyslete. Jenže ta intenzita a takřka vydestilovaná hratelnost vytváří velmi návykový obsah. Mnohokrát jsem se přistihl, že si říkám „ještě dojedu k save pointu a jdu“ a pak jsem dohrál celou kapitolu. Souboje jsou graficky úchvatné a tlačí vás k využití maxima svých schopností. Navíc záludné doplnění těch nejdrsnějších chvil o vibrace v ovladači působí přímo kouzelně a vy si budete užívat každou krvavou chvilku téhle trochu ujeté, trochu stereotypní, ale zaručeně pohlcující jízdy.