Hrej.cz Grand Theft Auto Článek

Nepřátelé her - 1. část

Martin Klekner

Martin Klekner

20. 7. 2008 22:00 50
Reklama
Reklama

Zdá se, že se videohry dostaly v průběhu času do podivné smyčky. Na jedné její straně posedávají jejich zarytí odpůrci, pokřikují svá nekonečná nařčení a obžaloby a zatracují hry do horoucích pekel a při tom je samozřejmě podporují zástupy důchodců, věřících, žen v domácnosti a dalších. Na straně druhé sedí hráči, vehementně popírají veškeré pomluvy a odmítají připsat hrám jakoukoliv vinu, ať už sebeopodstatněnější. A pak jsou tu žurnalisté, kteří již dlouhá léta píšou desítky a stovky článků o tom, kde leží pravda. Pravda samozřejmě leží uprostřed – ale to jenom kdybyste se ptali mě. A já na toto téma dnes polemizovat nehodlám. Dá se předpokládat, že tento web navštěvují hráči videoher. A jelikož jde o hráče videoher, mohu dále usuzovat, že jde i o příznivce videoher. A jelikož jde o příznivce videoher, dá se tedy i logicky vyvodit, že odpůrci videoher jsou jejich nepřátelé. A co lepšího se dá v boji učinit, než poznat své nepřátele? V našem prvním díle tématu vás proto seznámím s první sérii protiherních aktivistů, které byste rozhodně neměli ignorovat.

Joe Lieberman (americký senátor)

Nepřátelé her - 1. část
Tohoto šestašedesátiletého amerického senátora, původem z Connecticutu, můžeme právem zařadit mezi lídry protiherní kampaně. Poprvé byl do senátu zvolen v roce 1988, v roce 2006 nastoupil své čtvrté úřadující období. V neslavném volebním souboji George Bushe s Alem Gorem z roku 2000 kandidoval na post Gorova viceprezidenta a zapsal se tak do historie jako první uchazeč židovského původu. Sám se o prezidentský post ucházel v roce 2004 – neúspěšně. V roce 2006 se rozešel s demokraty a působí dnes jako „nezávislý demokrat“. Proslul především svou kampaní proti válce v Iráku, straněním Izraeli, podporou financování vzdělávacích institucí a samozřejmě i angažováním se v etických otázkách. A právě zde tvrdě zakročil proti volnému prodeji násilných her (v čele samozřejmě s těmi od Rockstar) v takzvaném Family Entertainment Protection Act. Šlo o návrh zákona (mimochodem podporovaný Hillary Clintonovou), který měl trestat prodej her označených ESRB značkami Mature a Adult-Only nezletilým. Vedle vysokých pokut v řádech stovek dolarů měl navíc povolit přezkoumání korektnosti ESRB známkování. Návrh naštěstí neprošel Kongresem. A mimochodem – Lieberman je autorem slavného útoku na GTA: „Hráč je odměňován za útoky na ženy, srážení je na zem, kopání do jejich těl, jejich zabíjení a následné opakované střílení do mrtvol. Mluvím nyní ke všem společnostem zábavního průmyslu – ano, mají právo to dělat, ale mají také zodpovědnost nedělat to, pokud chtějí, aby z našich dětí vyrostla generace, která bude brát ženy s respektem.“

John Bruce "Jack" Thompson (advokát)

Nepřátelé her - 1. část
Pětasedmdesátiletý americký advokát a aktivista proslul především jako křesťanský konzervativec, který neměl nikdy daleko k vysoké politice. Jeho výpady si berou na mušku především kontroverzní etická témata, konkrétně například obscénnosti v radiovém vysílání Howarda Sterna či rapové muzice všeho druhu. Jeho nejsilnějším argumentem v kampani proti násilným počítačovým hrám (Grand Theft Auto, Bully), je názor, že tyto byly v poslední době opakovaně použity jako „vražedné simulátory pro přípravu násilných činů“. Všichni pachatelé amerických školních masakrů byli hráči videoher, což je podle něj nezvratný důkaz, že hraní dělá z dětí psychopaty. „Když nějaký pošahaný dospělák chce strávit čas hraním GTA, musí se člověk divit, co ho ovlivnilo k tomuto úniku od reality - co je špatně s jeho životem. Když ale dojde na hraní u dětí, je to naopak jejich život, co je ovlivňováno a máme přitom nesčetné důkazy o narušení přirozeného vývoje jejich chování a mozku.“ Po těchto prohlášeních pak často následuje množství nelichotivých přirovnání – nejznámější je třeba to, kdy srovnával hry s „mentální masturbací“. Zároveň tvrdí, že nejenže armáda používá násilné vojenské hry, aby u vojáků pomohla překonat strach ze zabíjení, ale zároveň si tak pomáhá ve verbování nových zájemců. Zajímavé bylo naopak sledovat, jak se v kauze Mass Effect (více níže) postavil na stranu Bioware.

Kevin McCullough (publicista)

Nepřátelé her - 1. část
Amerického novináře webu Townhall.com a konzervativního bloggera na Muscleheadrevolution.com si jistě pamatujete z nedávné kauzy Mass Effect. Poměrně proslulý publicista, známý díky své knize Muscle Head Revolution, korektnímu a politicky nezávadnému vyjadřování a tvrdému boji za křesťanské ideály, však tehdy tvrdě narazil. Hra podle něj „posouvá další generaci mladých mužů a žen skrz brány pekla tak rychle, jak je to jen možné“. Označil ji za zatím nejvěrohodnější virtuální simulaci sexu, jaká byla vytvořena. Hrozil se nad tím, že hráč prý může upravovat velikost ňader své hrdinky. Že ve hře jde „skočit na věc v jakékoliv chvíli, příležitosti, počtu a pohlaví, jaké ho jen napadne“. Ano, drzost některých rádoby uznávaných autorů dneška zkrátka nezná mezí – proč nepsat lži, když se jich někdo třeba chytí? To nicméně nebyl tento případ. Po bouři kritiky jak od hráčů, tak od veřejnosti, se musel za svá slova omluvit. Vzápětí však dodal, že si nicméně stojí za svým a že by se hra podobného ražení neměla v žádném případě dostat k dětem. Snadná pomoc, Mass Effect byl již při svém vydání označen jako Mature titul.

Keith Vaz (člen britského parlamentu)

Nepřátelé her - 1. část
I v Británii můžeme hledat zaryté odpůrce her. Člen parlamentu za stranu labouristů, Nigel Keith Anthony Standish Vaz, by mohl povídat. Po aféře s útokem na školáka Stefana Pakeeraha neochvějně prohlásil, že za incidentem může hra Manhunt, jíž byl Stefanův vrah Warren LeBlanc „doslova posedlý“ (slova matky). Nezáleželo přitom na skutečnosti, že hru nevlastnil Warren, nýbrž Stefan, a že skutečným důvodem vraždy bylo loupežné přepadení pod vlivem drog. Ne, pravda se musí přece říkat tak, aby zněla co nejlépe. Ale Vaz si na Rockstar (proč pořád jen Rockstar?) posvítil ještě víc – pokusil se i prosadit zákaz prodávání Bully, přičemž ji prohlásil za simulátor školní šikany. Jeho snahy sice zůstávají vládou nevyslyšeny, přesto však znamená velkou hrozbu pro všechny hráče, kteří si oblíbili tituly od autorů GTA.

Dave Grossman (vojenský psycholog)

Nepřátelé her - 1. část
Poručík Dave Grossman patří mezi nejuznávanější americké vojenské psychology, pedagogy a odborné spisovatele. Během své kariéry prošel množstvím funkcí – byl seržantem v 82. letecké divizi, parašutistou, bojoval v jednotkách US Rangers, později dokonce působil i jako důstojník generálního štábu. Po odchodu z aktivní služby se stal učitelem psychologie na West Pointu (New York) a zavedl zcela nový obor, nazvaný „killologie“, zabývající se účinky války a zabíjení na lidskou psychiku, „virem“ současné celosvětové agresivity a léčením mentálně narušených vojáků. Je autorem několika odborných knih, v nichž se mnohdy zabývá problematikou násilí v počítačových hrách. Titul Stop Teaching Our Kids to Kill (Přestaňte učit naše děti zabíjet) nese podtitul A Call to Action Against TV, Movie and Video Game Violence (Volání po zásahu proti násilí v televizi, filmech a videohrách). V poslední době Grossman varuje především před hrami, které realisticky simulují armádní postupy – série Battlefield, Call of Duty atd. „Podle mého názory by měl být prodej těchto věcí (videoher) regulován stejně jako prodej zbraní. Kdokoliv dá dítěti zbraň, je zločinec. Kdokoliv dá dítěti neomezený přístup k těmto věcem, je zločinec.“ Rozsáhlý rozhovor (v angličtině) z roku 2001 si můžete přečíst zde.

Je nesmírně zajímavé, poslouchat názory herních odpůrců. Někdy je to k popukání, to když se zakládají na z prstu vycucaných faktech. Jindy zase pobuřující, když zrovna prezentují polopravdy tak, jak se jim to hodí. Jenže pak jsou i chvíle, kdy si každý hráč musí říct: „Sakra, ono na tom něco bude.“ Pravda je, že v morálně závadných hrách opravdu zabíjíme lidi, opravdu se vyžíváme v násilí (vždyť co jiného znamená snaha zabít protivníka co nejefektněji?), opravdu nás ohromují především monumentální scény plné krve a smrti. Nikdy se samozřejmě nedá mluvit za všechny, ale dá se alespoň mluvit za herní většinu – a tak to prostě je, ať se vám to líbí nebo ne. Stáváme se však kvůli hrám vraždícími mašinami? Ne! ...Ne? Je dobré o tom aspoň popřemýšlet, neodhazovat ten názor okamžitě do kouta, ať už je jakkoliv přitažený za vlasy.

A právě proto je dobré poslechnout si občas názory druhé strany. Prvních pět vůdců protiherní kampaně promluvilo dnes, v další části našeho tématu se můžete těšit na druhou pětku.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz