Neopouštěj staré věci pro nové – díl 3.

Snad náhoda tomu chtěla, že se s vámi při našem tiše pietním vzpomínání na doby dávno minulé setkáváme vždy v čase takto významném. Pojídání kapříka na modro vám minulý týden ozvláštnil černý obr z Redmondu a vydechnout vám nedáme ani během hektických manévrů před dnešním půlnočním veselím. Přípravu ovocných salátů a balkónových raketových základen vám tentokrát zpříjemní indigová kostka původem z Japonska - kouzelný mrňous GameCube, nejmenší mezi svými, přesto výkonný a vynalézavý, jak jsme si na to ostatně dokázali za dlouhá léta s firmou Nintendo zvyknout. Je září léta páně 2001, svět pátrá pod kobercem po zapomenutých teroristických buňkách a do tohoto pochmurného diorámatu se chystá vstoupit nejzkušenější z konzolových matadorů se svou představou konzole šesté generace. Zavzpomínejme nyní, jak se mu vedlo.

Neopouštěj staré známé pro nové

Projekt Dolphin, jak byl po dlouhou dobu svého vývoj GameCube nazýván, byl pro Nintendo otázkou přežití. Pátá generace konzolí, reprezentována strojem N64, znamenala pro japonského giganta ústup ze zdánlivě neotřesitelného vrcholu a do značné míry také políček jeho pozici neúnavného inovátora (co na tom, že cartridge byla de facto technologicky mnohem vyspělejší než CD, když za cenu desetkrát větší nabídla sotva dvacetinu prostoru). GameCube měl oprášit zašlou slávu SNESu, měl navázat na dobový technologický standard a přece zůstat po nintendovsku netradiční, zvláštní a přitažlivý pro všechny věkové kategorie. Tak se zrodil přístroj, který jako kostka zapadl přesně doprostřed výkonnostního soupeření silné trojky - čistému výkonu Xboxu se jeho 485MHz procesor Gekko ani nepřiblížil, PS2 však výrazně překonával a při mnoha příležitostech to neváhal patřičně demonstrovat (viz například Resident Evil 4, blahé paměti). Svou jedinečnost si pak GameCube zachoval volbou média, to když se odvrátil od konkurenty využívané možnosti přehrávat DVD filmy a zvolil pro své potřeby tzv. GameCube Game Disc – osmicentimetrové mini DVD s kapacitou 1, 5 GB (což, pravda, nebylo mnoho). Miniaturní médium otevřelo cestu miniaturnímu designu a jednoznačně deklarovalo úsilí Nintenda vyvíjet levnou herní konzoli, nikoliv v té době tolik populární multimediální domácí centrum. Krok, který možná neznamenal úspěch v roce 2001, ale vynesl Nintendo Wii nad oblaka očekávání v roce 2006. A pak že Prozřetelnost je špatný loutkář.

Nebuď na ně zčistajasna drzý

Nintendo se vždy opíralo zejména o své supersilné licence. Vše, co v názvu obsahuje byť jen promile klíčových slov Mario, Zelda a Metroid, platí automaticky za killer titul a GameCube nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Přesto jako by si japonská firma neuvědomovala svou ohromnou komparativní výhodu vůči sotva narozenému konkurentovi z Microsoftu (Sony a její PS2 byla už v době launche cílem z říše nedosažitelných, což se GameCubu vyjevilo hned zkraje na velmi slabých prodejních výsledcích v Japonsku) a mezi launchové tituly žádného z časem prověřených zabijáků zcela nepochopitelně nezařadila. Fatální chyba, která budila manažery Nintenda ze spánku ještě v době, kdy se na odhalení chystalo o poznání úspěšnější Wii. Klíčové hry jako Legend of Zelda: Wind Waker, Metroid Prime, Eternal Darkness nebo Resident Evil 4 přišly pozdě a nedokázaly zabránit Xboxu ve vytvoření konkurenceschopných exkluzivních sérií. Co však v očích potenciálních kupců pohřbilo GameCube doopravdy, byl exodus third-party vývojářů. Ti začali opouštět loď v reakci na malé tržby, které ve většině případů nesnesly srovnání s hrami produkovanými přímo Nintendem. Byl to výraz silné preference známých a kvalitně produkovaných first-party franšíz mezi majiteli konzole a také jasný důkaz toho, že vyvíjet multiplatformové hry pro GameCube se zkrátka nevyplatí.

Možná mají paměť jako slonové

Podobně jako konkurenční Xbox, také GameCube s příchodem svého nástupce definitivně skonal. Proč také protahovat jeho trápení, když konzole Wii disponuje naprosto bezproblémovou zpětnou kompatibilitou. Přesto i v našich zapomnětlivých končinách stále lze na tuto relikvii (čím to jen může být, že o přístroji, který je o celý jeden rok mladší než PS2, se dnes dá bez uzardění hovořit jako o starožitnosti) narazit – cena bundlů se pohybuje někde na hranici příjemných 3000 Kč. Hry, jsou-li ještě nějaké zapomenuté v zaprášených virtuálních regálech, vlezou se téměř bez výjimky pod jeden tisíc. Ovšem… nad koupí prakticky mrtvé konzole je nutno popřemýšlet přinejmenším dvakrát. A pak ještě jednou za střízliva. GameCube za sebou nemá špatný život. Nebyl to však život ani výrazně úspěšný. Nintendo se s ním ponořilo více do mainstreamu, aniž by dalo vale plavební dráze svých zaběhnutých, nostalgických franšíz. Výsledek byl nemasný, neslaný – ani ryba ani rak. Third-party titulů málo, franšízy postrádaly šťávu. Ve dvou drahách prostě plavat nelze, to ví každý správný prsař.

A co příště? Příště už na téma Dreamcast s Jardou Möwaldem.

TOP 5

5. Super Smash Bros. Melee

Super Smash možná není úplně tradiční návštěvník síní herní slávy. Na GameCube plnil roli klasického nosiče vody, dělníka davu, který inkognito pracuje na větší slávě celku. Byl to však právě on, kdo alespoň částečně zalepil nejhorší ztráty po nevydařeném launchi. Frenetická multiplayerová řež ukázala, že Nintendo řeč neztrácí a i proto jí patří zasloužené páté místo v našem žebříčku.

4. Eternal Darkness: Sanity's Requiem

Opět jednou ten známý van Goghovský příběh o uříznutém uchu – kolikrát se ještě bude muset opakovat, než klenoty jako byl právě Eternal Darkness dojdou skutečného ocenění ještě za svého života? Takže vážení, abyste to náhodou nepřeslechli – Eternal Darkness je pravděpodobně ten nejlepší horor, jaký se kdy objevil na herních formátech všeho myslitelného druhu! Lovecraftovsky děsivá záhada, rozpětí dvou tisíc let a jedinečné manipulativní herní mechanismy nemají dosud v žánru obdoby. Neznáte? Pak víte houby, co je to horor.

3. Zelda: The Wind Waker

Wind Waker byl v pořadí už desátý díl legendární RPG série a prakticky jenom navázal tam, kde úchvatná Ocarina of Time skončila – na samém vrcholu. Od své předchůdkyně z N64 se lišil jen minimálně, ale kdo by mu mohl mít něco takového za zlé, když už se vlastně nebylo moc kam se posouvat. Krásná grafika, rozlehlý svět a člověk byl rázem ochotný odpustit jí i tu sníženou laťku obtížnosti. Zelda nezklamala.

2. Animal Crossing

Tady se možná dočkáme menší kontroverze – vždyť nepustit do první pětky Metroid Prime kvůli zvířátkovské variaci na The Sims? To si zase někdo koleduje. Ale proč hned rachotit zbraněmi, vždyť v žánru nenásilných, přívětivých a skrz naskrz sladce odpočinkových her nemá Animal Crossing obdoby. Vesnice plná virtuálních zvířátek, která žije podle denního rytmu světa skutečného, slaví Vánoce a rmoutí se pro každou větší nepřítomnost svého pána byla a stále je prostě k sežrání.

1. Resident Evil 4

Čestná výjimka v řadách jinak velmi slabých third-party titulů a hnedle to dotáhla na první místo. Chce se nám věřit, že to byl právě GameCube a jeho možnosti, co vytáhlo stagnující akčně-hororovou sérii až na samotný vrchol potravního řetězce videoher. Škoda jen, že takových nebylo více… když už nic jiného, dokázal GameCube, že na to má. Nebo spíš měl. Číslo tři na PS2, číslo jedna zde.