Need For Speed: ProStreet

Dodnes pamatuji na den, kdy jsem na zbrusu nový počítač vybavený 3D akcelerátorem (tedy spíš jeho parodií) a úžasnou quad-speed CD ROM mechanikou nainstaloval Need for Speed. Místo volantu mi musel posloužit letecký joystick QuickShot Aviator a já s otevřenou pusou zíral na nádhernou alpskou krajinu, ve které jsem proháněl sporťáky zvučných značek. O notnou řádku let, přítelkyň, titulů, rozbitých aut a přežitých uzávěrek později sedím před zbrusu novým počítačem s neméně úžasným quad-core procesorem a nainstalovaným Need For Speed ProStreet. Jenže doba se trochu změnila...

Volant, volant vykrúcaj...

Série Need For Speed začala jako nenápadná závodní hra, která kombinovala silniční závody s okruhy v atraktivních prostředích, ale postupem času vývojáři pochopili, že musí nabídnout něco více. Několik let si vystačili s různými variacemi na film Rychle a zběsile, ale po nepříliš povedeném Carbonu musela i tahle éra jednou skončit. A končí právě s ProStreet, které se zaměřuje na atmosféru car wars a kultury kolem nich. Funguje to jednoduše - není tu žádné město a celá kariéra se odehrává mezi závodními víkendy v různých prostředích. V rámci každého závodního víkendu můžete jezdit několik typů závodů (klasické okruhy, okruhy s několika třídami, bodovačku, časovku, sprinty, drift...) a za výkon v závodech dostáváte kromě peněz i body. Jakmile získáte určitý počet bodů, vyhráváte celý závodní víkend a s dostatečným počtem výher se vám odemknou další víkendy s náročnějšími protivníky.

Jak asi správně tušíte, velkou část kariéry strávíte skákáním v menu a výběrem závodů. Jenže to menu (a vůbec celá prezentace hry) je – takové divné. Pokud měly dřívější díly NFS „gangsta“ a „nigga“ styl, tentokrát šli designéři ještě mnohem dál a celé výtvarné pojetí hodili do hodně ujetého skejťácko-snowboarďáckého stylu. Pokud si na auto lepíte samolepky Adio, pak se vám trefil přímo do noty, protože je fakt hodně k3wL a kdo se v něm ztratí, je jednoduše PwN3d. Pro všechny ostatní půjde o výlet za hranice všedních dní, kdy nebudete vědět, zda je daný obrazec jenom nějaký tag na pozadí, nebo jestli je to symbol dalšího závodu. Onen svérázný design se promítá samozřejmě i na reklamy a dekorativní prvky kolem trati, což může u dříve narozených hráčů vyvolat úzkost a zděšení. Nevysvětlujte si to špatně – grafické zpracování ProStreet je opravdu kvalitní vysokorozpočtová práce, ale nemůžu se ubránit pocitu, že nám starším vývojáři naznačují, abychom se s naším rebelským „OMG WTF?“ vrátili do hrobu a uvolnili místo pro mladou krev (jééé NoWeY NFS, sTrAšInKy MoC MUCK) .

...len mi turbo nezkrúcaj...

Ale zpátky k závodům. Jakmile se poprvé objevíte na okruhu a objeví se pokyn ke startu, poznáte další velkou změnu. Tou je jízdní model, který se tentokrát snažil odprostit od klasické arkády a přinést něco trochu sofistikovanějšího. Bohužel se zastavil přesně na půl cesty mezi příjemně hratelnou arkádou (Flatout) a příjemně hratelným simulátorem (Race, GT Legends). Na jedné straně tedy nemůžete počítat s tím, že pustíte auto bokem do zatáčky s tím, že to nějak dopadne (většinou totiž skončíte ve zdi), ale zároveň nemáte během závodu pocit, že „hoblujete“ asfalt při průjezdech táhlými rychlými zatáčkami. Zkrátka a dobře – nefungují tu ani arkádové triky, ani grify okoukané ze skutečných okruhových závodů případně z realistických simulátorů – řízení je hodně tuhé, auta dost plavou a nemáte moc dobrý přehled o tom, jak moc jste v zatáčce na hraně. Zaplať pánbůh alespoň za adaptabilní znázornění ideálního průjezdu zatáčkou, kdy se barva šipek pro plyn/brzdu dynamicky mění v závislosti na vaší rychlosti. Sice se tím závodění degraduje na obyčejný „hon na zelenou“, ale zase není problém s rozumně nastaveným autem vyhrávat.
Překvapivě hratelné (v rámci možností poloarkády) jsou však sprinty. Měl jsem tu možnost zúčastnit se několika skutečných závodů ve sprintu v jedné z nejsilnějších kategorií (do 3500 ccm) a vozy v ProStreet nejen že zajíždějí velmi podobné časy jako jejich reálné protějšky (to se dalo díky licenci předpokládat), ale také se na trati hodně podobně chovají. Průběh otáček například u Imprezy Sti nebo BMW M3 až na pár drobných detailů odpovídá skutečnosti, samozřejmě pokud si odmyslíme penalizaci za pozdní řazení. Zajímavá je i předstartovní minihra se zahříváním pneumatik, kdy je nutné udržet otáčky v postupně se snižujícím rozmezí. Je proto škoda, že se tahle slibně rozjetá fyzika jednotlivých modelů nepromítla do všech parametrů – na okruhu v ProStreet je někdy dost složité poznat podle chování předokolku a zadohrab a člověk jenom zamáčkne slzu při vzpomínce na čitelné GT Legends (nebo „podzemní“ díly NFS).

...dobré Lambo na zimu...

Vůbec největším lákadlem ProStreet je nabídka licencovaných aut a různých tuningových doplňků. Podobně jako v minulých dílech jsou tu zastoupené (skoro) všechny zvučné značky včetně několika historických legend. Je tedy jenom na vás, jestli se pustíte do tuningu nějaké „malorážky“, nebo jestli si vyděláte na nějaké pořádné žihadlo typu Ford GT, se kterým můžete vyhrát většinu závodů i v sérii. Slabší povahy ať raději nekoukají na doporučené ceny aut – ty totiž odpovídají americkému trhu, a tak není divu, že třeba Lancer Evo IX stojí cca 30 tisíc dolarů (tedy stejně jako tuzemská oktávka „fplnýpalbě a fdýzlu“) Každé z aut však musíte nastavit na jednu skupinu závodů (okruhy, sprinty, drifty) a před začátkem závodního víkendu jenom z garáže vyberete příslušný vůz pro tu kterou závodní disciplínu. Je to příjemná inovace, která vás naučí myslet takticky už během nákupu a vylepšování aut – na co je vám skvělý okruhový speciál, když pojedete v polovině závodů rovně a rozhoduje jenom motor s převodovkou?

Co se autu nedostává v sériovém provedení, to se dá většinou dohnat nákupem tuningových komponent. Komu se nechce moc přemýšlet nad bohatou nabídkou součástek, ten si může vybrat z několika různě účinných balíčků pro tu kterou disciplínu, ale mnohem zajímavější je poskládat si vlastní kombo. Pravda, o puntíčkářském detailu Forzy 2 se může arkádovému Pro Steet jenom zdát (upgrady totiž vylepšují zjednodušené bodové vlastnosti auta), ale vždy máte možnost poslat vůz do tunelu nebo na brzdu a podívat se, jak se parametry změnily. Správný výběr dílů je i tak alchymie a někdy se může stát, že utratíte sto tisíc dolarů bez většího efektu. Peníze budete také utrácet za opravy, ale tady opět přichází ke slovu svérázné pojetí jízdní fyziky – poškození není příliš čitelné a pohybuje se v kategorii neznatelné, lehké, těžké a totální, přičemž nikdy není jisté, co se po tom kterém nárazu stane. Když jemně ťuknete do auta před sebou, hned vám naskočí lehké poškození, ale takové naremplování bokem do soupeře se na poškození prakticky ani neprojeví. Nesmírně záludné je převrácení auta na střechu, které automaticky končí totálkou.

...nemá každý Cortinu.

Na totálky si dávejte opravdu pozor. Vývojáři totiž navrhli většinu závodních okruhů tak, aby na nich byl dostatek míst, které prověří vaše nervy. Jde hlavně o velmi rychlé kombinace zatáček, které je potřeba projíždět na plný plyn v co možná nejpřímějším směru – byť s rizikem, že stačí jedno škrtnutí o obrubník a auto je nadranc. Samotné tratě jsou paradoxně velmi chudé – kromě obrubníků, dekorací, cedulí a pár diváků tu totiž najdete široké betonové či prašné plochy, které plní roli únikových zón, ale nejsou vůbec vizuálně přitažlivé. Vše naštěstí dohánějí modely aut, které drží krok se současnou konzolovou špičkou. To si však vybralo daň v podobě krvavějších hardwarových nároků – na redakčním čtyřjádru s kartami zapojenými v SLI jsme žádný problém nezaregistrovali, ale dualcore s rychlou kartou představuje rozumné minimum.

NFS ProStreet nezapře svůj vysokorozpočtový původ – neskutečné množství licencovaných aut a doplňků, velice kvalitní grafická prezentace závodů, profesionální design ovládacích menu, špičkový hudební doprovod... Jeho největší chybou je však značná jednotvárnost závodů – po pár hodinách budete jenom těžko hledat důvod k pokračování a spíš začnete pátrat po nějakých cheatech, abyste si odemkli zbylá auta a vyzkoušeli si nějaký pořádný bourák nebo tuning z oblasti snů. Také fyzikální model sráží hratelnost někam k šedému průměru – Flatout za poloviční cenu nabídne mnohem lepší zábavu. ProStreet zkrátka patří k horším dílům celé série a vývojáři by se měli vážně zamyslet nad tím, proč stále považuje většina hráčů za nejlepší díl NFS letitý Porsche Unleashed a proč je nejlepší „volná jízda“ současnosti v konkurenčním Test Drive Unlimited. Tentokrát je ta sedmička pouze s odřenýma ušima.