Mega Duck, WonderSwan, N-Gage nebo digiBlast. Vyrážíme do světa méně úspěšných handheldů | Kapitola 2
Seznam kapitol
Valve oznámilo Steam Deck, čímž de facto dalo jasně najevo, že v handheldech vidí velký potenciál. Vstupuje tak na trh, kde se dlouhá léta daří hlavně Nintendu, které úspěšně válcuje všechny své konkurenty. Neúspěšných projektů je nespočet, ale jak to tak bývá, většinou rychle upadly v zapomnění. My si je nyní v rychlosti připomeneme.
Úspěšné handheldy netřeba představovat. Všichni víme, že na tomto poli kralovalo hlavně Nintendo, Game Boy je ostatně často představován jako první komerčně úspěšná kapesní konzole. O těch méně úspěšných se už ale neví, přitom se často jedná o velmi zajímavé kousky, ať už kvůli jejich provedení, softwarové vybavenosti nebo příběhům, které se s daným zařízením pojí. A právě o nich si v této kapitole něco povíme.
Když už jsme zmínili Game Boy, musíme začít konzolí Watara Supervision. Ta byla totiž stvořena jako odpověď na populárního klučinu od Nintenda, šlo o levnější alternativu, jejíž možnosti byly značně omezené. Na trh se přitom dostala až v roce 1992, tedy tři roky po uvedení Game Boye.
Za 50 dolarů se hráčům dostala do rukou designová rarita, malé tělo bylo spojeno s větší obrazovkou zvláštním ohybatelným kloubem. Monochromatický displej trpěl na mnoho problémů, často například docházelo k rozmazávání vykreslených prvků. Handheld se však dal připojit k televizi, kde zvládnul vykouzlit hned čtyři barvy! To byly časy.
Ke konzoli byla přibalena jedna hra - Crystball (klon populárního Breakoutu). Výrobce nicméně nedokázal motivovat další tvůrce, Watara Supervision tedy trpěla na nedostatek kvalitního obsahu. Po roce od uvedení na trh bylo jasné, že díru do světa neudělá, její podpora byla ukončena.
Klonů klasického Game Boye ovšem bylo více. Za zmínku stojí třeba Mega Duck. O poznání střídmější design doháněl výrobce praštěným označením, ani tak ale přerostlá kachna nedokázala prorazit. Její hry se pak objevily v kolekcích na Game Boyi.
Ptactvo zřejmě kreativcům v herní branži padlo do oka, krom kachny byla použita k označení konzole také labuť. WonderSwan (spolu s nástupcem v podobě SwanCrystal) vznikla jako odpověď na Game Boy Color, opět šlo o levnější variantu handheldu s barevným displejem.
Zajímavý je fakt, že se o design postaral Gunpei Yokoi, jeden z inženýrů, kteří stáli za původním Game Boyem. Všimnout si můžete extra d-padu, ten byl přidán pro možnost hraní v režimu na výšku. Ani zajímavá inovace však nepřispěla k významnějšímu úspěchu.
Prostor pro šílený design byl i na přelomu tisíciletí. Tehdy se objevila v Rusku vyrobená konzole Cybiko, která na první pohled působila jako vysílačka. Možná proto, že podobné funkce skutečně měla. Šlo v podstatě o přenosný počítač, s nímž bylo možné posílat textové zprávy na další takové zařízení, a to až do vzdálenosti 100 metrů!
Revoluční technologie šla do prodeje za velkou louží, přičemž cílila na teenagery. Nebyla ani prezentována jako herní konzole, zvládala totiž daleko více věcí, posloužila třeba jako MP3 přehrávač, což bylo tou dobou něco nepostradatelného. Cibiko se dokonce dočkalo nástupce v podobě Cibiko Extreme. Povídá se, že za jeho úpadek může rozmach na poli mobilních telefonů. To už jsme někde slyšeli...
Tím se pomalu dostáváme ke slavné N-Gage. Nokia v roce 2003 představila telefon, který v sobě ukrýval také MP3 přehrávač, rádio a navíc posloužil jako herní konzole. Multifunkční zařízení šlo na trh s cenovkou 300 dolarů, u nás cena překonala hranici 10 tisíc korun.
Tou dobou na poli handheldů stále vládlo Nintendo, respektive Game Boy Advance. Nedá se ale říct, že by Nokia dokázala přetáhnout jeho fanoušky na svou stranu. Samotné hraní totiž v případě N-Gage za moc nestálo, už jen kvůli nešikovnému rozmístění tlačítek. Zařízení nicméně pohořelo i jako mobilní telefon, mikrofon s repráčkem byly totiž umístěny na jednom z okrajů a tím pádem bylo potřeba N-Gage přikládat k uchu z boku, což působilo komicky. Netrvalo dlouho než po internetu začaly kolovat memy.
Sice se prodalo několik milionů kusů, Nokia ale očekávala daleko lepší výsledky. I proto nelze N-Gage považovat za úspěšný handheld. Jeho majitelé si ale i tak (alespoň na chvíli) zajistili velký obdiv a slávu.
Zařízení s označením digiBlast zase na první pohled připomínalo klasický kazeťák. To už se dostáváme do dob, kdy v obchodech přitahovaly pozornost Nintendo DS a Sony PSP. Ani v tomto případě neměl výrobce jasno, co vlastně od zařízení očekává, a tak do něj pro jistotu nacpal všechny myslitelné funkce.
Po herní stránce dokázal digiBlast přehrát porty z konzole Game Boy Advance, což samo o sobě trochu napovídá, že už v době vydání šlo o poměrně zastaralou hračku. Celkem se prodalo něco málo přes 100 tisíc kusů.
Posouváme se do roku 2010, čímž zároveň otevíráme Pandořinu skříňku. Jako Pandora byla totiž prezentována konzole, která působila jako Nintendo DS opatřené klávesnicí. Zařízení se spoléhalo na Linux, díky emulátoru bylo schopné spustit vybrané hry původně určené pro Dreamcast, PlayStation, Nintendo 64 a tak dále. 500 dolarů za něj ale dali jen opravdoví fajnšmekři. Pandora velmi brzy vplula do vod open-source.
Ze stejného roku pochází Canoo. Ta už daleko více připomíná klasický handheld, do prodeje navíc šla s daleko rozumnější cenou (150 dolarů). Taktéž se spoléhala na Linux a emulátor, trpěla však na nedostatek originálních her, což je pro herní konzoli rychlá cesta do pekel.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
