Medal of Horor

Já teda nevím, jak vy, a upřímně, je mi to úplně šumák, ale osobně už mám tuhletěch válečných her až po sem. Já měl válku rád, dokud jí nebylo moc. Začalo to s tou, co byla druhá a byla světová a byla s chlápkem, co maloval pokoje, a pak povraždil asi gazilion lidí nebo tak, protože mu nějaký Moše špatně šmiknul kníra. Ta byla super. Člověk si prošmejdil Reischstag, zastřílel si ve Stalingradu, zakvákal v Kvadalkanálu a bylo mu fajn. Jenže pak najednou dobýval ten Reichstag podesáté a ve Stalingradu byl snad víckrát než Stalin - a to vám povídám, já za svou kariéru spojeneckého vojáka postřílel tolik virtuálních Němců, že je na mě v Berlíně vydaný mezinárodní zatykač. Chtělo to změnu a ta změna naštěstí přišla. Nesla jméno Modern Warfare.

Jehovisty a jiné drísty

Po pravdě – já teda nikdy nepochopil, co bylo na tomhle warfáru tak hrozně modern, protože střílet Rusáky už není moderní ani v Karlových Varech a oživovat takové zombie antipatie v době, kdy průměrný teenager nenajde Rusko ani na Googlu, mi přijde trochu z cesty. Ale budiž. Hlavně že došlo na střílení Arabů, kteří si tentokrát pro změnu obstarali atomovku, a to jen proto, aby – ve snaze nakrknout Amíky – vyhodili sami sebe do vzduchu a jednou pro vždy tak vyřešili krizi na Blízkém východě. To bylo tak ďábelsky fikané, že se to prostě musí zapsat do dějin nejstupidnějších teroristických činů všech dob. Hned vedle pořadu Kostičky. Tak či onak, než bys řekl švec, každý od Hannah Montana, až po Battlefield měl najednou ve hře Scar a M4ku a digi camo a red dot sight a bezpilotní letouny a ruské nacionalisty, arabské teroristy, militantní jehovisty a jiné -isty a někde mezi pobíháním mezi padajícími vrtulníky a čekáním na to, až vám za bukem doroste hlava, co vám ji právě vykostil sniper .50 calem, jste si uvědomili, že už vám to všechno leze krkem stejně jako před lety ten Reichstag. Teda vy možná ne. Ale já jo.

A do téhle situace, kdy má svou verzi „modern warfaru“ snad i Viva Piňata, si přijde tenhle Medal of Honor, co mu před třemi roky ujel vlak. A co byste neřekli… přesunul se, jako z udělání, rovnou k modernímu konfliktu. Kapku originality, lze-li o něčem takovém v souvislosti s touhle hrou vůbec mluvit, se snaží urvat tím, že vzpouru ruských nacionalistů nahrazuje reálným a de facto stále probíhajícím konfliktem v Afghánistánu – což je, a možná se pletu, snad vůbec poprvé, kdy vývojáři ani nečekali, až válka skončí, aby si na ní pěkně zgustli. Snad s představou, že veterán US Army, kterému před půl rokem v Kábulu odstřelili boty i s haksnama, už se nemůže dočkat, až si všechnu tu švandu připomene i doma na své pestrojce. Tak či onak, konflikt v MOH je „skutečný“ a skutečný má být i bojový zážitek, který si z něj odneseme. Na to ostatně po celý vývoj dohlížel odborný konzultant a lídr kapely ZZ Top.

Den v životě vojáčka

Přesto, kdo by čekal, že se ujme role amerického vojáka na nekonečných patrolách vylidněnými makovými poli, při kterých si krátí čas házením granátů po civilistech (jaká by to byla rozkošná minihra!), občas si na základně zasprintuje do bunkru před minometným přepadem a nakonec na latríně spáchá sebevraždu nad dopisem od manželky, která mu na dálku sděluje, že se rozvádí, byl by asi „realitou“ akce v Afghánistánu zklamán. Jak se zdá, v horách Hindúkuše je to samá práce, za den takhle člověk postřílí až dvě stovky Talibanců, co vykukují zpoza kamení jako surikaty (AI 21. století), párkrát se proletí vrtulníkem a zlikviduje odhadem tak tři čtyři nepřátelské divize. A to všechno stihne za šest hodin v polospánku i člověk, který si myslí, že Linkin Park produkují hodnotnou hudbu. Tedy úplný dement, samozřejmě.

Ono se vůbec zdá, že ten Taliban jakože dostává hrozně na prdel… ačkoliv Taliban. On je to vlastně Opposing force. Celá tahle aféra, která minulý týden proběhla, přestřelka o to, zda říkat Talibanu Taliban nebo prostě jen „Ti druzí“, byla svým způsobem dokonale zrežírované divadlo. Každý, kdo alespoň náznakem chápe fungování zvrácené americké techniky politické korektnosti, musel už nejméně dva roky dopředu vědět, že prosadit do mainstreamové hry hratelnou frakci pojmenovanou podle aktivní teroristické skupiny, se nikdy nepodaří. Argument odpůrců, že se na MOH mohou cvičit teroristické buňky, je sice stejně směšný, jako tvrzení že Roger Federer může před Wimbledonem trénovat na Wii Sports, na druhou stranu problém v rovině morálky je jasně zřetelný. Zatímco nacisti jako hratelná frakce už dnes nikoho nepobouří, protože jejich pozice čistého zla je po sedmdesáti letech neotřesitelná a svou válku už nikdy vyhrát nemohou, pozice Talibanu na ose zla ani zdaleka tak pevně ukotvená není. A hlavně – svou válku stále vedou a pomalu, ale jistě, ji vyhrávají. Velký div, že za téhle situace nechce mít americká armáda s MOH nic společného, natož aby hru třeba i distribuovala. To už může vojákům rovnou rozdávat odjištěné granáty s vlastnoručně podepsanou fotkou Usámy bin Ládina.

Najít na MOH něco nad rámec této dobře vypočítané politické nekorektnosti a společensky citlivé tematiky, je jako hledat jehlu v kupce hno… sena. Osobně se divím, jak lehce široká i odborná veřejnost přešla totálně přímočarou „inspiraci“ sérií Modern Warfare (čti naprosto bezskrupulózní vykrádačku) – snad je to tím, že jsme jako herní publikum na podobné krádeže zvyklí a na originalitu jsme ve svých očekáváních definitivně rezignovali. Snad je to tím, že série Call of Duty vznikla svého času úplně stejně. Jenže zatímco Infinity Ward použili před lety k únosu adrenalinovou bombu, o jaké se do té doby každému jen zdálo, aby posléze přesunuli sérii do současnosti a začali znovu a zčerstva, EA s MOH jen maně a bez nápadu opisuje od svých méně dementních spolužáků – tu od Modern Warfare, tu od Battlefieldu, tu od Flashpointu – aniž by kteroukoliv ze svých četných předloh v čemkoliv doplňovalo či, nedej bože, dokonce inovovalo. Ze všech svých „předobrazů“, jimž krade barvu i plátno i štětec, si bere jen ta nejhloupější klišé a vysává nejprůměrnější okamžiky. Na COD ztrácí v pompéznosti, v rozletu i v napětí, na Battlefield v nadhledu a interaktivním enginu, na Flashpoint v rozsahu a různorodosti misí – a to prosím mluvíme o hrách, které jsou samy o sobě tak klišovitě blbé, až se z toho jednomu točí hlava. Když MOH nestačí ani na tak slabou konkurenci, jakým může být asi tak přínosem? Kdo zaplatí plnou cenu za to, co už stokrát viděl jinde a líp? Ostatně i čeští recenzenti se zatím vzácně shodli a ulehčeně vydechli, že se vlastně „nic moc nepokazilo a zas takový propadák to není“ – což tak nějak dokonale vystihuje celou situaci kolem MOH. Zas takový propadák to není. Nevím jak vy, ale tohle není „kvalita“, kterou bych zrovna já u hry ocenil.

Pokud nic jiného, ukázalo MOH, že „Moderd Warfare“ jako žánr je už definitivně vytěžený, nemá absolutně co nového nabídnout a měl by být spolu s Talibány, jelimány, UAVéčky, RPGéčky, BVPéčky a Céčky jednou pro vždy pohřben vedle těla neznámého vojína z druhé světové. Ovšem vzhledem k tomu, že nové Call of Duty má už nyní víc předobjednávek, než svého času Modern Warfare 2, je to asi utopická myšlenka…