Little Nightmares 2

I když je logických plošinovek na trhu spousta, těch zajímavějších zase tolik ne. Nebo alespoň ne ve chvíli, kdy se neorientujete ve vodách indie her, kde musíte vidlemi přehrabovat desítky titulů, než byste našli nějaký skrytý klenot. Takových hráčů je logicky menšina, velká část z nich se nejvíce orientuje ve hrách od velkých vydavatelů. Možná že už máte dost velkých blockbusterů, a chtěli byste si užít nějakou menší nápaditější hru, ale přesto jejímu hledání nechcete věnovat svůj drahocenný čas. Věřte tomu nebo ne, takové hry výjimečně nadále vznikají i pod patronátem těch největších vydavatelů.

Přesně tak by mohla začínat recenze na It Takes Two, novou hru studia Hazelight Josepha Farese. Je to paradoxně EA, které vedle Anthemů, Need for Speedů a Battlefieldů občas překvapí něčím menším, neotřelým, svěžím. Před It Takes Two to bylo například A Way Out od stejného studia, případně si možná vzpomenete na Martina Sahlinse a jeho sympatické představení ještě menšího Yarnyho, vlněné postavičky, která byla hlavní postavou Unravel. Svého času podporoval menší hry i Ubisoft, a i když se jedná o vydavatele, který asi nadále nejvíce riskuje, ty nejmenší hry v jeho portfoliu aktuálně chybí. Když se tak mluví o nějakém charismatickém projektu od velkého vydavatele, často se vedle EA stočí řeč i k pokusům japonského Namca, které pod svá křídla před lety vzalo Little Nightmares.

MALÉ POSTAVIČKY S VELKÝM DUCHEM

Nabízí se říct, že když už velký vydavatel vydává nějakou menší hru, je si jistý jejím úspěchem. To skutečně o prvním Little Nightmares platilo, poměrně výrazně artově stylizovaná záležitost dokázala člověka uhranout na první pohled, a i když se daly najít nějaké mezery v hratelnosti, obecně vzato šlo o hru, na kterou si člověk velice snadno vzpomene. Úkol byl splněn, Bandai Namco si přišlo na své, v podvědomí hráčů se zakořenilo i jako vydavatelství, které dokáže překvapit s menším, na první pohled nezávislým dílem, a šéfové si už začali vytahovat kalhoty, aby mohli v krátkém časovém sledu vstoupit podruhé do stejné řeky. Pokus o její zdolání je ale tentokrát jiný, zdaleka ne tak přesvědčivý, jako tomu bylo na jaře 2017.

Jelikož se tak nějak očekávalo, že Little Nightmares již přijde na trh jako osvědčená značka, autoři ze studia Tarsier vsadili na prequel.

Základ přitom zůstal stejný, autoři nevymýšleli kolo, když už měli jedno, na kterém se dobře jede. Druhé Little Nightmares je pořád tou samou logickou hrůzu nahánějící 3D plošinovkou, kde ovládáte postavičku nevelkého vzrůstu, která se musí vypořádat s nástrahami velkého světa. Jelikož se tak nějak očekávalo, že Little Nightmares již přijde na trh jako osvědčená značka, autoři ze studia Tarsier vsadili na prequel, aby případné koupi nebránila neznalost příběhu první hry. Ve výsledku je ale jedno, jestli jste předchozí hru hráli. Ačkoliv spolu obě díla souvisí, jejich spojení není ve většině aspektů zřejmé. Pojítkem je především postava Six, kterou budou znát hráči první hry, ale tentokrát se bude objevovat jen jako parťák do nepohody, se kterým projdete drtivou většinu nástrah aktuální novinky.

O příběh tu jde až na druhém místě, na tom prvním jde o hádanky a o to, co na vás za jakým koutem čeká. Cesta nového hrdiny a Six není ani přímočará, ani jednoduchá, nýbrž je tomu přesně naopak.

BEZMOZKU!

Co se týče přímočarosti… nikdy před sebou nebudete mít nalajnovanou cestičku, po které se vydáte dál. Svět Little Nightmares je daleko od našeho světa, tak, jak ho známe, a cestu vám může znemožnit prakticky cokoliv. Největším nepřítelem jsou vaše rozměry, všechno okolo je nepřirozeně velké, a to, co by pro někoho byl obyčejný krok, by v roli našich hrdinů nemusel být ani skok. Budete neustále šoupat s věcmi a hledat nástroje, které vám pomůžou dostat se na druhou stranu. Výhodou je, že na to budete dva, a v lecčem si můžete pomoct. Hádanek není tolik, ale čas od času se musíte zastavit, rozhlédnout okolo, a tak nějak logicky odhadnout, kudy dál.

Abych jen nepopisoval očividná fakta, rovnou řeknu, že pokud jste už někdy nějakou videohru hráli, příliš nápadů vás nepřekvapí. To ale není to nejhorší. Největším probléme druhého dílu je nejisté ovládání, které vám naopak znemožňuje jít dál i přes to, že naprosto jistě víte jak a kudy. Je to právě taková ta nespravedlnost, která vás bude deptat v průběhu celé hry a kazit vám celý zážitek. Největší problém člověku dělá perspektiva, kdy si nemůžete být jistí tím, jestli skočit o něco víc doprava nebo o něco víc doleva, přičemž neúspěch se zpravidla rovná jisté smrti a zdlouhavému čekání na další pokus. Loading je na PS5 svižný, to zas ne že ne. Po každé smrti se ale objevíte sedící na posledním záchytném bodu, a Mano, jak se vámi ovládaná postava jmenuje, se zvedá jen velice, velice neochotně. Nedivím se mu, vždyť právě zemřel, ale i tak by mohl trochu hodit kostrou.

STRACH FAKTOR

Je to škoda, protože to kazí celkový dojem z jinak vcelku povedené hry. Little Nightmares 2 nejsou instantním hitem, nejsou tou nejnápaditější, a bohužel ani nejstrašidelnější hrou, ale pár momentů, kdy vám po zádech přeběhne husí kůže, ve hře skutečně je. Projdete si celkem pěti různými specifickými prostředími, a vyjma toho prvního bych řekl, že každé z nich je správné „psycho“. Malá školka s pěkně děsivou učitelkou vypadá doslova jako peklo. Nemocnice zase představí nebezpečí v podobě tmy, ve které tak nějak čas od času něco ožije, a to jsou chvíle, které jsou vážně super. Nejsou ale zase tak časté a jenom lehce vylepšují celkový zážitek. Samotná hra navíc není bůhvíjak dlouhá, projdete ji za cirka sedm hodin.

Celkově je atmosféra nedostatečně velkou náplastí, která zhojí jen některé rány.

Pokud vás ale něco pronásleduje a zradí vás u toho opakovaně ovládání, nemáte ani radost z toho, že jste utekli jisté smrti. Celkově je atmosféra nedostatečně velkou náplastí, která zhojí jen některé rány. Chtě nechtě také nepomáhá fakt, že vidíte podruhé to samé. Je to asi jako u prvně zmiňovaného Unravel. První díl byl bezvadný, u druhého, ačkoliv nebyl špatný, se už takové nadšení logicky dostavit nemohlo. Vedle nastíněných problémů je tohle poslední velkou výtkou druhého dílu – nepřekvapí.

i Zdroj: Hrej.cz

I tak jsou ale napínavé momenty tím nejlepším, co ve hře zažijete, a svým způsobem bych řekl, že za tu náročnou práci dostat se k nim to stojí. Relativně unikátní výtvarný styl vám navíc pomůže, na hru se prostě hezky kouká a má své osobité kouzlo. Hledáte-li něco, na co by se mohl koukat někdo po vašem boku, nemusela by to být vyloženě špatná volba.

KDO SE O TO ŽÁDAL

Jenže (teď bude následovat má oblíbená otázka), není to málo? Jak pro koho, ale za plnou cenu bych obecně vzato řekl, že je. Počkejte si na slevu, a pak bych se investice nebál. Nemá asi úplně smysl začínat prvním dílem, i když jak už tu zaznělo, spojení je hodně vágní. Je ale pravda, že v přímém srovnání jde o lepší hru, takže pokud jste jej nehráli, možná vás uspokojí a bez pokračování se obejdete. Rozhodnutí je jen na vás.