Limbo

Pokud obrazovkou zleva doprava pospíchá animovaná postavička, říkáme tomu obvykle plošinovka nebo familiérně skákačka. Pokud je tou postavičkou silueta chlapce a svět kolem něho jako by vypadl z německého expresionistického filmu, dochází nám slova. Limbo je hrou, ve které zmíněného chlapce provádíte nástrahami snových úrovní, naplněných esteticky aranžovanou hrůzou. Marloweovský neon HOTEL probíjí elektřinou a na první dotek chlapce uškvaří. Cestu pustým lesem lemují nastražená železa. Jakási továrna na absolutno pohání kromě tušené výroby čehosi nekonkrétního také velmi konkrétní cirkulárky.

Jak jde dohromady F.W. Murnau a porcování dětského tělíčka rotujícím ostřím? Zvláštně. Ale je to právě kontrast, se kterým dánští, státem zafinancovaní autoři pracují jako nikdo jiný. Černá a mléčně bílá vzájemně obtékají jedna druhou a výsledkem je čistá poezie v pohybu, který řídíte vy. S chlapcem se vydáváte poznat své okolí, ale skoro na každém kroku tu číhá násilná smrt. Jak ji obelstít? Obyčejnou chytrostí a špetkou šikovnosti. Správně doskočit na určité místo je jedna věc, přijít na kloub fyzikální hádance věc druhá. Jednoduchá mechanika pohání složité chytáky a odměnou za jejich zvládnutí je — chyták další.

Sdílené okouzlení

Od prvního momentu si vás ale hra vychovává: otevři oči. Dívej se kolem sebe. Pořádně. A nepřestávej přemýšlet. Která plošinovka tohle dokázala? Samozřejmě Braid. Ale tam, kde mariovský mindfuck Jonathana Blowa možná tak úplně nedokázal spojit geniální nápady s poutavým vyprávěním, je Limbo silným zážitkem od začátku do sebevědomého finále a nápadů má při tom na rozdávání. Design hádanek je totiž podobně inteligentní, jako právě v Braidu, a dokáže člověka zaseknout na celé hodiny. To je jedině dobře, protože hra samotná se dá při znalosti obsahu proběhnout za hodiny sotva dvě. Průšvih? Pouze ve smyslu, že během závěrečných titulků si budete okamžitě přát pokračování. Jinak je délka zcela adekvátní a rámuje léta soustružený autorský záměr (první in-game video se objevilo už v roce 2006 a od dnešní hry se liší jen v detailech).

S tím souvisí i fakt, že Limbo funguje i na opakované zahrání, ideálně s publikem: když se kolemjdoucí zastavují, aby vám nakoukli přes rameno, a když si v další chvilce přisedají, aby vám mohli angažovaně radit, znamená to, že jste společnými svědky něčeho výjimečného. Přesně takovou zkušenost jsme měli u nás v redakci a složení diváků bylo velmi různorodé. Zdánlivě neokázalé zpracování dokáže být podmanivější, než ten nejvyspělejší engine a snoubí výtvarnou stránku s ozvučením, které neplýtvá jediným ruchem nebo tónem. Když potom s chlapcem zatáhnete za páku, která spustí gigantická ozubená kola, všechno se s vámi začne hýbat a kvalitní reprosoustava rozdrnčí okna. Prostor mezi hráčem a obrazovkou je pryč.

Básníci kódu

Autoři se svým světem nakládají podobně střídmě, jako třeba Ueda Fumito v ICO a Shadow of Colossus — naznačují hloubku, ale její vyplnění ponechávají na hráčově zjitřené představivosti. Snad proto je trochu škoda, že především v závěru se na scéně objeví propriety, které by se neztratily spíš v nějaké generické hopsačce, ale především jsou až příliš jednoznačné: kulomet bude vždycky kulometem, laserová past laserovou pastí. Právě tohle sice Dánové zachraňují samotným koncem, ovšem příslib z úvodu, kdy se před vámi postupně otevírá tajemná cizí krajina, zůstane nenaplněn.

Případné zklamání ale jenom dokládá, jak moc a s jakou samozřejmostí si vás Limbo omotalo kolem prstu. Nepotřebuje ztrácet čas s nijakou z berliček, ať už designových nebo nedejbože marketingových, které dusí „velké“ hry. Jde o vyzrálé autorské dílo a jako takové se může rovnat čemukoliv výjimečnému z okolní kultury. Najdete v něm prostor pro další významy, ale nikdy ne na úkor herních mechanismů. Po absolvování Limba člověku možná dojdou slova, ale nebude to proto, že by neměl o čem vyprávět.