Layers of Fear Článek Layers of Fear

Layers of Fear

Zdeněk Princ

Zdeněk Princ

13. 1. 2016 08:30 12
Reklama

Žasnu nad tím, jak jedna malá, délkou spíše nicotná, leč designem ohromující ukázka toho, co by mohlo být, může mít tak velký vliv na žánr hororových her. Řeč je samozřejmě o Playable Teaser alias P.T., který už sice nedá vzniknout novému Silent Hillu, ale možná trochu nechtěně slouží jako stavební kámen nové vlny hororovek a strašidelných walking simulátorů. Těžko soudit, nakolik zde bude legitimní mluvit doslova o vykrádání nápadů, ale střílečky jsou už přes 20 let také pořad stejné, ne? Na každý pád si novinka Layers of Fear, která teprve čeká na své dokončení a momentálně se nachází v programu předběžného přístupu na PC a Xbox One, několik takových nápadů skutečně půjčuje a už na začátku vám můžu prozradit, že jejich spojením vzniká pod rukama tvůrců jedna z nejvíce znepokojivých her, jaké jsem kdy hrál.

VRSTVY STRACHU

Jak už to tak ale bývá, úvod hry vás příliš neohromí. Na první pohled – a to je opravdu škoda – působí začátek Layers of Fear hodně tuctově. Neznámý dům, neznámý hrdina, jeho osobní tragédie, o které zatím nemáte ani ponětí… Tohle schéma jsem už viděl mnohokrát, a proto jsem se sám sebe ptal, jestli to je skutečně ono? Jestli skutečně hraju hru, kterou znudění drtiči Outlastu a Aliena tak velebí? Odpověď je prostá – ano – ale jak už naznačuje v názvu, musíte se k ní dostat přes několik vrstev.

Téměř všechny místnosti totiž nejsou tím, čím se zdají být, a mnohdy vyřešíte vývojáři stanovený úkol tím, že se jednoduše nebudete dívat tam, kam byste se dívat měli.

V té první se dozvíte něco o tom, že hlavní hrdina malíř vedl ještě donedávna poklidný život. Manželka, možná i nějaké to dítě, galerie plná obrazů, o které je zájem, idyla. Pak ale přišla tolik očekávaná tragédie a pád na dno, po kterém se prochází zhmotněné a náležitě zhnusené obrazy našeho malíře. Být Layers of Fear skutečně tuctovou záležitostí, dál byste četli o baráku plném monster, která se pohybují po vyznačených cestičkách a vy je musíte se staženým zadkem obejít, abyste se mohli z hrozného snu na konci probudit. Jenže to bych nesměl v úvodu zmínit ta dvě písmena – P.T.

DESIGNÉRŮV SEN

Právě vliv Kodžimovy hry-nehry zapůsobil na vývojáře mohutně, co se stavby jednotlivých místností týče, a jestli jste někdy v životě zažili okamžik, kdy koutkem oka zavadíte o něco, co už tam po otočení celé hlavy není, víte, o čem mluvím. Téměř všechny místnosti totiž nejsou tím, čím se zdají být, a mnohdy vyřešíte vývojáři stanovený úkol tím, že se jednoduše nebudete dívat tam, kam byste se dívat měli. V tomhle ohledu nechci prozrazovat příliš, ale když se vám při několikerém otočení celé postavy kolem své osy přeskládává nábytek před očima a dveře mění svou polohu, začnete uvažovat nad tím, jestli už sami trochu neblázníte. Všechna čest tomu, kdo tuhle myšlenku dokázal zpracovat a hlavně použít tolikrát za sebou, abyste nenalezli jakýkoliv vzorec a místnosti vás nenudily podobně jako strašidelná monstra, která chodí stále dokola.

A když už je řeč o nich, i tady vcelku funguje vliv ukázky P.T. Monster tu totiž není příliš a kdo ví, jestli tím největším nejste právě vy?! Během průchodu kdysi, doufejme, přátelský vyhlížejícím sídlem totiž narážíte na hodně zvláštní vzkazy od lidí, kteří nejsou zrovna spokojení s tím, co se vám po té tragédii stalo. A když sami zjistíte, co si náš hrdina s vidinou dokončení svého mistrovského díla schovává ve skříňkách uvnitř své pracovny (kam nesmí nikdo vstoupit!), možná ani nebudete chtít jít do dalšího kola. Vývojáři tak navíc umně kouskují hru a dávají vám vcelku jasně vědět, kolik jste toho už odehráli a kolik toho teprve zbývá. Pro early access ideální volba, pevně ale věřím, že jsem skutečně neviděl dvě třetiny hry a v plné verzi mě už čeká pouze finále.

TAM, ZPÁTKY, VZHŮRU NOHAMA…

Vývojáři totiž představili několik prvků, které zatím nebyly výrazně použity a patří k nim zejména možnost prozkoumávat konkrétní předměty. Není jich, pravda, moc, ale nespokojím se s tím, že je bude možné pouze vzít do ruky a otáčet s nimi. Jako uznání práce grafiků, kteří odvedli skvělou práci napříč celou hrou, by to možná fungovalo, ale bezduchost tohohle počínání by mi k propracovanosti Layers of Fear jednoduše nesedla. Zároveň také musím poukázat na několik drobných zaškobrtnutí ve vedení hráče správným směrem aneb, některé psychedelické výlety jsou už trochu za hranicí vkusu i pochopení. A pak je tu telefon s vytáčecí volbou, který se zřejmě objeví ve všech návodech a zákysnících proto, že už hráči mladšího data výroby nebudou vědět, co s ním mají dělat. Stárnu.

Vývojáři představili několik prvků, které zatím nebyly výrazně použity a patří k nim zejména možnost prozkoumávat konkrétní předměty.

Bez ohledu na to ale zafungoval Layers of Fear dokonale a rozpitá barva ze všech obrazů stéká z prvního místa žebříčku nejlepších hororových her, které jsem v loňském roce vyzkoušel. Mnohdy totiž stačí jen malinko, netlačit na pilu, nesnažit se hráče hned zabít a třeba ho jen nechat svým vlastním děsům napospas. Mimochodem, při hraní téhle hry jsem prožíval konstantní vlny nepříjemného mrazení v zádech, rukou i tvářích, několikrát mě polil studený pot a spoustu vteřin jsem strávil s pusou dokořán při čtení nápisů na zdech, které mi neprorokovaly nic dobrého. Tohle je můj horor a přesně ten druh strachu, při kterém skoro až škemrám, aby už byl konec , a přitom toho chci víc a víc. Díky a už ne. Ano.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama