Inversion

Dobrý nápad někdy nestačí. Dobrý nápad vyžaduje i stejně dobré zpracování - jinak to na člověka působí jako lahůdkový dort schovaný za neprůstřelným sklem. Znáte to: tvůrci vám na jednu stranu vrazí do ruky zbraně neomezených možností, zbraně měnící prostor i čas, a na druhou stranu vám skoro nedovolí je použít. „Ano, jste vládce světa, ale jen v úterý, když padají kroupy a pouze na náměstí v Horních Ančovičkách.“ Čím větší schopnosti, tím větší omezení... což zní jako něco, co by řekl strýček Ben Petru Parkerovi, kdyby byl strýček Ben tvůrce počítačových her.

Slibotechna s nonstop provozem

Inversion je příklad přesně takovéhle hry. Zjistíte, o čem je, a začnou vám téct sliny. Hra, ve které můžete ovlivňovat gravitaci! Kde budete bojovat ve stavu beztíže, kde se budou strop či stěny měnit v podlahu! Úžasné strategické možnosti! Akční souboj v Počátku v hotelové chodbě překopaný do podoby počítačové hry! Ovšem jakmile spustíte hru, sliny vyschnou a místo nich tvář zvlhne slzami.

Začne to prkotinami. Hrdinou. Je to typ, který by ve filmu mohl hrát tak maximálně ochranku zlého bosse – tupou gorilu, které hrdina bleskově nakope prdel a ještě utře vtipnou hláškou. Bicáky má rozhodně větší než charisma. Sice se tváří, že má manželku a dítě, ale to mu nikdo nežere. Člověk jen čeká, kdy už konečně vyleze z té kredence a přizná, že je gay a jediný, koho opravdu miluje, je jeho parťák.

Ano, hrdina je policista, ale klid, nic se vyšetřovat nebude, na zemi hned zaútočí armáda lunchadorů... tedy lutadorů (ale vážně spíš připomínají mexické wrestlery), armáda vybavená gravitačními zbraněmi. Nikdo s ní nic nesvede, pozemské vojsko si vzalo neplacené volno, jediný, kdo může zachránit svět, jsou dva svalnatí poldové.

Už během prvních momentů si začnete uvědomovat, jak bez nápadu ta hra je. Klasické koridory, rozpadlé hotely, hořící ulice, podzemní jeskyně... a v tom obvyklá střílečka. Běh, krytí a střelba, běh, krytí a střelba. Není to vysloveně špatné, jen tu chybí jakékoliv chůdy, na kterých by se hra mohla vztyčit nad průměr. A nezajímavý nápad a nezáživní hrdinové to spíš tlačí dolů.

Ovšem to ještě nemáte gravitační zbraně. Takže zatnete zubní protézu a hrajete. Protože víte, že za chvíli přijde narušování Newtonových zákonů a s tím pořádná zábava. Jenže jste zapomněli na jednu skutečnost. Porušování zákonů, a to i těch fyzikálních, se nevyplácí.

S gravitací i bez

Na trosky domů vznášející se ve vzduchu jako ptáčci jarabáčci narazíte hned na začátku hry – a bohužel i na to, že tam jsou jen tak na ozdobu. Nemůžete se jen tak vrhnout do plujících rozvalin a hrát si na čmeláka Aninku. To teprve časem... a postupně. Nejprve dostanete do rukou gravitační zbraň a hurá do akce. Vypadá to úžasně, než si uvědomíte, že jediné, co s gravitací můžete, je něco zvednout a hodit. Což je v podstatě to samé, co jste dělali ve spoustě jiných her... ať už jste tomu říkali telekineze nebo Síla. A samozřejmě, ještě můžete házet jen některými, k házení předem určenými předměty. Netvrdím, že je ošklivé, když po někomu hodíte volně plující bublinu benzínu a zahrajete si s ním na mistra Jana Husa (tedy, morálně to asi ošklivé je, ale to teď nebudeme řešit, to si odskáčete až po smrti, až půjdete do pekla)... ale už to tu párkrát bylo. A obvykle v lepším provedení. Navíc je to zdlouhavé. Musíte věc nejdřív odhmotnit a teprve pak až chytit a házet s ní.

Pomocí gravitačních zbraní si můžete otvírat i průchody (tím, že něčím těžkým rozbijete zeď) nebo zvedat či pouštět trosky. Všechno je to využité jen na některých místech, takže nějaké strategické využití nečekejte. Na mimozemšťany můžete jen házet barely.

Na mimozemšťany, kteří jsou dost stereotypní. Ano, jsou dost hnusní na to, aby vás potěšilo, když jim urazíte hlavu a k obloze vyšplouchne gejzír krve... ale ne dost zajímaví na to, aby vás nějak bavilo s nimi bojovat. Jsou v podstatě něco mezi tlustým chlapem v nátělníku, co jste potkali minulý týden v tramvaji, a osazenstvem béčkového postkatastrofického příběhu o zmutovaných motorkářích. Obvykle padají jako mouchy, ovšem každou chvíli narazíte na bosse, který má delší čáru života a kterého budete muset udolávat. To by bylo fajn, jenže bossové se taky často opakují a když už po desáté narazíte na stejného tlusťocha, nejradši byste ho poslali na nějakou odtučňovací kůru.

Létam si a nevím jak

Takže tu máme gravitační zbraň... ale hra slibovala i akci ve stavu beztíže a hrátky s prostorem. Na oboje dojde, i když podstatně méně, než byste čekali. A obojí je zklamání. Ano, občas zasáhne změna gravitace i vás a nahoře je dole (nebo vpravo či vlevo) - ale není to pořádně využité a hlavně k tomu dochází jenom na předem určených místech. Je sice fajn pobíhat po stěně, ale smíte zašlapat jen určité stěny, přesně k tomu nachystané. Jo, v pohodě, ale o dost zábavnější by bylo, kdybyste si to mohli určovat sami a sami se rozhodnout, co vám bude sloužit za podlahu. Koneckonců, Spider-Man to dovede.

A stejně tak řídké a vzácně dávkované jsou souboje v beztíži. Což je možná dobře, protože zpracování taky pokulhává. To by sice teoreticky ve stavu beztíže vadit nemělo, tam můžou svištět i vozíčkáři, ale v praxi to znamená, že při letu nastává chaos a vy netušíte, kde, co a jak. A to ani nemluvím o ovládání.

Kdybych měl být úplně objektivní, Inversion není úplně špatná hra. Alespoň vás nemučí vyloženými kiksy. Okolí je sice fádní, ale grafika je snesitelná... a využití gravitace souboje přece jen osvěží. Ano, má nezajímavé hrdiny, necharismatické protivníky a nezáživné lokace a ty samé přestřelky jste už absolvovali stokrát, v různých mutacích... ale jako akční nikotinová náplast, jako ukrácení času pro lidi, kteří nutně chtějí po něčem střílet a všechno ostatní už dohráli, to funguje. Ten nápad ale sliboval mnohem zajímavější hru... a to se odpouští jen těžce. Vznikla takhle absolutně klasická střílečka bez gravitace a sexappealu.