Heavy Rain Recenze Heavy Rain

Heavy Rain

Blixa

Blixa

9. 2. 2010 23:31 54
Reklama

Loňská výstava E3, stánek Sony. Po dlouhém čekání a přemlouvání zodpovědných lidí se nám s Pavlem Dobrovským povede ulovit na rozhovor Davida Cage, šéfa a spoluzakladatele francouzského týmu Quantic Dream. Na rozhovor jsme byli připraveni, měli jsme nachystánu kameru, dvě židle na pořádném světle, mikrofony, zkrátka všechno. V tom přišel David Cage a ještě než si sedl, začal navrhovat: „Nemyslíte, že by bylo lepší posunout ty židle támhle o kus vedle? Je tam takové zajímavější světlo. A tu kameru můžete kdyžtak posunout támhle do rohu, to bude určitě hezčí záběr...“ Nejenže tak dokázal oba zmatené redaktory během pár sekund totálně rozhodit, ale navíc opět prokázal svůj až maniakální smysl pro detail. Což je ostatně i důvod, proč zde tuto historku tak obsáhle převypravuji. David Cage je totiž stále stejný. Byl takový, už když připravoval ambiciózní Omikron: Nomad Soul, nezměnil se při práci na kontroverzním Fahrenheitu a nic než perfekcionismus tak nikdo nečeká ani od Heavy Rain – interaktivní detektivky se čtyřmi hlavními hrdiny, mrazivou zápletkou a šesti palci smrtícího deště.

Oči jako okna duše

Nahrávací obrazovky mezi jednotlivými kapitolami rozmáchlého detektivního příběhu Heavy Rain zabírají velké detaily obličejů čtveřice hlavních postav. Tenhle jednoduchý nápad je až neuvěřitelně funkční a zabírá i (respektive především) pokud si hru pustíte opětovně. Obličeje se nijak nedeformují a nevyjadřují žádnou specifickou emoci. Ale k výrazu očí si každý může přiřadit, co chce, v závislosti na tom, co se děje ve hře. Nejlépe tak poznáte sympatickou novinářku Madison Paige trpící nespavostí a touhou po dobrodružství, klidného soukromého detektiva Scotta Shelbyho, drogově závislého agenta FBI Normana Jaydena a konečně architekta Ethana Marse. Posledně jmenovaného uvidíte hned v prvních sekundách hry, a pokud se některá z postav v Heavy Rain blíží pozici hlavního hrdiny, pak je to právě on. Tedy, ne že byste v jeho kůži strávili výrazně delší dobu než v roli ostatních, ale právě Ethanovy kroky jsou pro vývoj příběhu určující.

Heavy Rain jde ve směru vlivu hráče na děj ještě dál než Fahrenheit se svými třemi možnými konci. Zde se závěrečná rozuzlení příběhu kombinují podle toho, jak jste se zachovali ve zlomových situacích, které postavy přežily, a které nikoliv. V tuto chvíli vám ani nedokážu říct, kolika různých kombinací závěrečných animací je možné dosáhnout, ale budou jich určitě desítky. Nečekejte, že by se vaším přičiněním třeba odhalil jiný vrah – tak daleko vývojáři nezacházejí – nicméně i tak si troufám tvrdit, že Heavy Rain je v tomto ohledu unikátním projektem. Hra je v podstatě založena na tom, že ji budete procházet několikrát a zkoumat, co se stane, když v určitých chvílích uděláte jiná rozhodnutí, než při prvním hraní. Napoprvé tedy vše dohrajete za slabých šest hodin, ale mnoho dalších hodin můžete prozkoumávat příběh zpětně, což je až překvapivě zábavné. Pozitivní totiž je, že nás autoři nenutí procházet vše znovu. Na už dokončený příběh můžete navázat v jakékoliv kapitole (průměrně mají mezi 10–15 minutami) a dalším hraním příběh synchronizovat s rozhodnutím, která jste v ní udělali.

Interaktivní drama

Heavy Rain je na první pohled podobný Fahrenheitu, který by se dal nepochybně označit za jakéhosi duchovního předchůdce. K přímému ovládání postavy se dostanete prakticky jen při chůzi a veškeré další akce provádíte pomocí předem definovaných stisků tlačítek a pohybů analogových páček ovladače. Někdy jsou tyto akce časově omezené, jindy je musíte provádět citlivě a pomalu a v případě akčních scén jde především o mačkání předem daných sekvencí. A všech případech fungují výborně. Lidé z Quantic Dream dotáhli koncept QTE k dokonalosti a nedovedu si příliš představit, kam by se v tomto směru mohla hra dále rozvíjet. Je sice občas trochu záhadou, proč některé činnosti musíte provádět speciálním pohybem (třeba líčení obličeje) a jiné se provedou automaticky, ale to je zkrátka daň za to, že ovládání neotravuje, ale v záplavě stále stejných her působí osvěžujícím dojmem. Na nejvyšší obtížnosti se navíc mění v poměrně zajímavou výzvu i pro znalce různých rytmických šíleností. S tím ale souvisí i jeden podstatný problém. Když nepočítáme obtížné mačkání tlačítkových sekvencí na nejvyšší obtížnosti, nepředstavuje Heavy Rain pro hráče v podstatě žádnou výzvu.

Ano, je zřejmé, že od žánru interaktivního filmu nemůžeme čekat plně ovladatelné přestřelky, ale nějaké rozmanitější překážky by rozhodně Heavy Rain prospěly. Lhostejno zda by šlo o hádanky, větší spektrum klasických „adventurních“ postupů nebo častější výzvy v rozhovorech – ono NĚCO v tomto směru hře od Quantic Dream opravdu chybí. Typickým příkladem jsou scény, kdy s Normanem vyšetřujete místa činů nebo si rovnáte důkazy pomocí speciálního zařízení FBI. Tyto fáze patří mezi nejlepší momenty hry, a je jen ke škodě, že podobných nápadů není v Heavy Rain víc. Důsledkem jsou tak pasáže, kdy opravdu jen odmačkáváte různé sekvence hry a činíte tak bez jakéhokoliv výrazného vlivu na dění na obrazovce. Namísto zásahů do interaktivního filmu se takových chvílích hraní Heavy Rain podobá čtení knihy. I u ní otáčíte stránky, ale interakcí by to asi nazval jen málokdo.

EMOgame

U Heavy Rain se pravděpodobně nikdo z hráčů nerozbrečí. Ale to v žádném případě neznamená, že by David Cage zklamal ve vyvolávání emocí. Při hraní zažijete několik pocitů, které v klasických hrách fungují jen naprosto výjimečně. Při odkrývání pozadí příběhu vám bude nejednou běhat mráz po zádech, nezřídka pocítíte lítost a spoluúčast s hrdiny nebo naopak brutální stres a zlost kvůli tomu, že se vše ubírá trochu jiným směrem, než jste zamýšleli. Časem si třeba doslova rozmyslíte nějaký krok, který vám před pár desítkami minut připadal jako logický. Motivace pro opětovné rozehrání příběhu tedy neleží jen v experimentování s tím, co vám hra dovolí, ale i v napravení předešlých přešlapů. Z mého pohledu tak bylo až druhé dohrání hry „tím pravým“, a přestože jsem pochopitelně již dávno věděl, kdo bude odhalen jako vrah, zapůsobilo na mne mnohem silněji než dohrání první.

Heavy Rain je jako hra prakticky nehodnotitelná a při debatě o konečném číslu bychom se mohli na hodiny ztratit v diskusích, co lze ještě za hru vlastně považovat. To, co bychom navíc u jiných her přešli se shovívavostí, se dá vzhledem k zaměření Heavy Rain započítat do výčtu nedostatků. Sem patří třeba několik zjevných příběhových nelogičností, slabší možnosti interaktivity, absence výzvy pro trochu aktivnější hráče a rovněž (možá trochu překvapivě) ne vždycky dokonalé herecké a dabingové výkony. Naopak variabilita příběhu a motivace k postupnému objevování dalších a dalších drobných odboček je společně s několika nezapomenutelnými scénami argumentem, který žene hodnocení směrem vzhůru. Stejně jako ve hře samotné, i zde je nakonec všechno pouze na vás.

Heavy Rain
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Heavy Rain budete vymazávat z paměti ještě hodně dlouho. Na tak zajímavé postavy, události a scény v jiných hrách jen tak nenarazíte. K naprosté spokojenosti nám ale stále něco málo chybí.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama