Gauntlet Seven Sorrows

Nic proti mlátičkám, patří k naším nejoblíbenějším zábavám… aspoň na počítači, v realitě nám na to schází bicepsy. Kupříkladu Gods of War jsme dohráli, i když bychom ke konci nejradši rozčtvrtili tvůrce téhle hry. Pekelné levely byly opravdu pekelné. Ale dohráli jsme to, protože nás to přes to všechno bavilo. Na mlátičkách a střílečkách je totiž důležitá jedna věc. Musíte mít dobrý pocit z toho, že někoho mlátíte. Každý úder vás musí zahřát u kardiostimulátoru. Gods of War, Prince of Persia, Max Payne… prostě hry, které likvidaci nepřátel povýšili na krvavý balet. Ale nemusí ani stříkat krev – i jinak nic moc hra Rise of Honour měla souboje na úrovni… a určitě bychom si vzpomněli na spoustu dalších her. Jedno je jisté. Až takhle za rok budeme vzpomínat na pamětihodné mlátičky, tak se nám hra Gauntlet: Seven Sorrows určitě nevybaví. A když nám jí někdo připomene, budeme dlouho a marně vzpomínat, co to vlastně bylo zač.

Co to vlastně bylo zač

 Na úvod trochu děje. Začátek hry nezastihuje vaše hrdiny v nejlepším stavu. Jsou stovky let přibití k magickému stromu, což člověka trochu naštve. Takže není divu, že jakmile se jim podaří se osvobodit, hned si vyrazí popovídat s chlápkem, který jim tohle provedl – s císařem. (Musíme zdůrazňovat, že je to zlý císař?) A nastává holomajzna. Neručíme za to, že děj popisujeme správně (až na tu holomajznu) - celý příběh vypadá na to, že ho napsal Tolkienův mongoloidní prapravnuk, v opilosti a za půl hodiny. Ale koho u bojovek zajímá příběh? Navíc u série, která už má něco za sebou. Gauntlet: Seven Sorrow je už několikátý přírůstek do edice Gauntlet. Kombinuje v sobě mlátičku s RPG prvky… podobně jako tomu je kupříkladu Lords of the Ring nebo X-Men Legends. Po každé splněné misi si můžete vylepšit postavu, přidat si body k jedné ze tří kategorií a za posbírané prachy si přikoupit nějaký ten nový úder. A pak jdete dál. Můžete si vylepšit i zbraně a zbroj… bohužel v tomhle nemáte možnost svobodné volby. Co vám dají, to vám dají. Berte, nebo nechte být. (Ne, moment, ani tuhle možnost nemáte. Tak prostě jen berte.)

Podobně jako u ostatních podobných her, i tady nejste přivázáni k jednomu hrdinovi. Můžete si jich vybrat hned několik – válečníka, valkýru, čaroděje nebo elfa. Každý z nich má samozřejmě v rukávu trochu jiné triky, ale výsledek je celkem stejný. Ono je v podstatě celkem jedno, jestli po vzdálenějších protivnících házíte kouzla (čaroděj), střílíte šípy (elf), nebo házíte sekery (válečník) – v každém případě nepřítel zachroptí a umře. Jasně, někteří jsou silnější, někteří mají víc životů, někteří jsou rychlejší… ale ani jeden z nich vám nezajistí, že se u hry budete bavit.

Senoseč

Než začneme kritizovat, nechme zaznít slova obhajoby. Gauntlet: Seven Sorrows je hra především pro více hráčů. Co s ní budou dělat, to nevíme, ale pravdou je, že je nastavená tak, abyste si jí užili nejvíc ve větším počtu. Čili se můžete vydat na cestu v kompletním složení – válečník, valkýra, čaroděj a elf a navzájem si na obrazovce překážet a nadávat si. Takhle to asi může být zábavné. Bohužel pro jednoho hráče je tahle hra asi tak vzrušující jako prohlížení si modelek v časopise „Žena po sedmdesátce“. Ačkoliv si na nedostatek protivníků nebudete moci stěžovat, tak v tomhle případě se nemění kvantita v kvalitu ale v naprostou nudu. Je to ta nejklasičtější ze všech klasických bojovek, při které si vybavíte všechny ty mince naházené do automatů. Vyberete si postavu a pak už jdete kupředu a kosíte všechno kolem sebe. A to je všechno.

Představte si, že jste sedlák, který ráno popadne kosu a celý den seká obilné klásky… a máte asi představu, jak tahle hra vypadá a jak je zábavná. Jediný „strategický“ trik spočívá v tom, že vždycky musíte zničit zelené pyramidy, aby se kolem přestali zhmotňovat protivníci a mlátili vás. Taky neškodí prozkoumat truhly, ve kterých můžete najít jak prachy (za které si později koupíte vylepšení), tak jídlo, které vás přidá potřebné životy. Okolí je poměrně hezky vykreslené a s každým levelem se střídá – ruiny, vesnice, pirátská osada, potopené město, chrámy… To by bylo fajn, ovšem horší je to, že jak se tvůrci snažili, aby se na obrazovku bez problémů vešly čtyři figury, jste vy i soupeři neskutečně mrňaví. Jste přímo pidižvíci. Trpaslové. Krytináři. A jaká je to zábava klestit davy nepřátel, když ani pořádně nevidíte, do koho sekáte? Je skoro zbytečné dívat se na obrazovku, klidně si můžete číst a přitom mačkat různá tlačítka. Zkusili jsme to a když se jednou za čas podíváte, kam vlastně jdete, můžete takhle některé levely v pohodě dohrát. I když jsou různá komba, tak z toho, co jsme viděli, není mezi jejich účinností žádný závratný rozdíl. Jasně, můžete jednou za čas použít superchvat, který vyčistí celou obrazovku… ale jen proto, abyste se s protivníkama příliš nezdržovali, než kvůli jejich drsnosti.

Ve dvou a více to je o chlup zajímavější – dva hráči spolu můžou stvořit různá komba a vůbec si aspoň trochu užívat. Kupříkladu když válečník odpálí protivníka do vzduchu a elf se do něj strefuje šípy. Jo, fajn… ale na dlouho vám tahle zábava nevydrží. Nechápejte nás špatně – Gauntlet není vyloženě špatná hra. Má solidní grafiku, plynulé animace, dobré efekty… jenže pro hráče, který chce trochu víc, než jen davy nepřátel k porubání (pocházejí ze sídliště Ostrava-Poruba), nemá v záloze nic. Na druhou stranu, pokud máte haldu přátel a závodní hry vás už přestali bavit… nebo jste vysazení na automatové mlátičky, nic vám nebrání ve štěstí.