FEZ

Už bezmála pět let je projekt 2D/3D plošinovky Fez vlajkovou lodí a symbolem nezávislé scény. Obsahuje vše, co si lidé s indie produkcí spojují: návrat k tradici a otevírání nových okének v zajetých herních systémech, kdy z prosté z boku snímané skákačky dělá rafinovanou puzzle arkádu díky možnosti otáčet herní scénu o 90 stupňů. Retro stylizaci, z níž čiší láska k pixel artové grafice, titěrným animacím a arkádovým melodiím na pozadí. A k tomu výraznou autorskou osobností hlavního tvůrce: Fez není hrou týmu Polytron, je to "ta hra od Phila Fishe" – jednoho z hrdinů dokumentárního snímku Indie Game: The Movie a velké osobnosti indie scény. Oprostit se po mnoha měsících a letech, kdy Fish budoval napjatá očekávání, ale zároveň se jeho Fez stával i svého druhu Duke Nukem Forever, od veškerých předsudků, je těžké. Fez už dnes, v době, kdy "nápaditá plošinovka v retro grafice" patří mezi základní nezávislé žánry, nepůsobí jako takové zjevení, jakým mohl být v roce 2008. Ale Fish tvrdohlavě oddaloval vydání do chvíle, kdy k vynikajícímu nápadu přidá i dostatek smysluplného obsahu – a na výsledku je to znát.

Skákej, skákej, otáčej

Hlavním hrdinou je paňáca jménem Gomez – dvourozměrný sprite, stejně jako jeho kamarádi z malé vesnice. Jednoho dne mu však na hlavě přistane kouzelný fez, který mu umožní proniknout do dosud skrytých dimenzí. To, co se zdálo jako plochý svět, je ve skutečnosti trojrozměrná scéna. A díky nově nabyté schopnosti otáčení o 90 stupňů tak může Gomez proniknout "za kulisy" – sám přitom ale zůstává dvourozměrnou entitou. Právě na tom jsou pochopitelně založeny hádanky a překážky, s nimiž se hráč střetává při postupu vpřed. Jednoduchý příklad: Gomez šplhá vzhůru po popínavé rostlině. Kus vpravo na stěně se nachází další pruh, po němž by mohl pokračovat nahoru, ale je příliš daleko, aby se na něj dalo doskočit. Jedno otočení scénou vpravo zruší ten správný rozměr, horizontální vzdálenost mezi pruhy břečťanu se staně nulovou a Gomez může pokračovat rovně vzhůru po nyní už jednolitém pásu.

Souboj s představivostí

Poměrně zajímavá je mírumilovnost celé hry. Gomez nenarazí za celou dobu na nepřátele a zbraně, kterými by je měl zadupávat do země: gró je explorace a řešení prostorových hádanek. Pro dohrání je třeba sbírat zlaté krychličky, čímž se postupně otevírají dveře do dalších lokací v relativně rozlehlém herním světě. K několika desítkám kostiček vede čím dál složitější cesta, některé je třeba posbírat z úlomků – a vyplatí se "čistit" lokace co nejpečlivěji, jinak se může hráč dostat do ne úplně příjemné fáze, kdy se vrací tam a zpět a hledá, kde co zapomněl. Základní hádanky jsou zábavné a kreativní, ne ale úplně šílené a s trochou přemýšlení (v krajním případě se doporučuje na chvíli odejít od konzole, vyvenčit třeba psa... a ono už to přijde ;-)) zdolatelné. Celý Fez se tak dá dohrát přibližně za sedm či osm hodin – mnohem déle ale může zabrat hledání skrytých míst a řešení hádanek na místech označených na mapě otazníkem. Relativní otevřenost je tu ku prospěchu, možná jen občas by bylo fajn, kdyby hra jednoznačněji ukázala, v čem puzzle spočívá, namísto situace, kdy hráč bloumá ve zdánlivě prázdné místnosti, a problém není v tom, že by nedokázal vymyslet řešení, ale že neví, co má řešit.

Hledání a návraty

Zpočátku je ale Fez náročnou hrou, a to i přes jednoduchost konceptu. Gomez nezískává v průběhu času už žádné další super-schopnosti, prostě "jen" skáče, běhá, leze a tu a tam sebere předmět typu krychličky, otevře truhlu nebo najde starý artefakt. Poměrně brzy ale začne hra vyžadoval plynulou práci sotáčením scény a nutit k přesnému skákání na titěrné plošinky – a desítky pádů pro špatný odhad Gomezova doskoku (ve vzduchu už délku skoku moc upravovat nejde) mohou frustrovat. Tyhle okamžiky ovšem bohatě vynahrazují momenty, kdy se povede objevit na druhé straně scény skryté dveře do nové a zajímavé lokace, propojení několika plošin či tajné místo – a přijít na kloub doposud neřešitelné hádance. Phil Fish se vyjádřil v jednom z rozhovorů, že po vymyšlení základního konceptu hry Fez se ukázalo jako velmi těžké navrhnout jednotlivé puzzly a "dodat obsah" – a teprve po dohrání ho lze plně pochopit, protože na Fezu odvedl obrovský kus dobré práce.

Retro jede

Audiovizuální provedení je potěšením pro všechny, kteří mají rádi "modernizované retro" – pečlivě prokreslené sprity prostředí, ať už jde o vesnici, starobylý chrám nebo jiné lokace, hýří detaily a hra dobře pracuje s barevným laděním i stíny. K tomu chytlavá doprovodná hudba odkazující na klasické arkádovky dob dávno minulých – a srdce staromilců začínají zpívat.

Ačkoli už svou stylizací není Fez na indie scéně ničím výjimečným a přestože jeho základní námět nešokuje originalitou tolik jako v době oznámení, Philu Fishovi se podařilo dodat vynikající plošinovku, která sází na zvědavost a prostorovou představivost, nenásilnou explorativní hratelnost a zapeklité hádanky. Co zbývá, než smeknout?