El Hijo - A Wild West Tale Recenze El Hijo - A Wild West Tale

El Hijo - A Wild West Tale

David Plecháček

David Plecháček

23. 3. 2021 20:00

Život se na Divokém západě s nikým nepáře, a když se malý Hijo rozhodne zachránit matku ze spárů banditů, je jasné, že to nebude mít lehké.

Reklama

Jedna dobře mířená kulka může změnit život v jediném mžiku oka.

Čert ví, jakým způsobem zemřel otec dítěte, které se ráno probouzí do prosluněného dne vyhlížejíc matku, se kterou zamíří ke hrobu pod jediným stromem široko daleko. Možná se prostě jen opil kořalkou do němoty v nejbližším salónu, ale moje verze je poněkud pohádkovější a nechává prostor určité představivosti. Na nebezpečném Divokém západě to byl pravděpodobně klasický šestiraňák, kvůli němuž vypráví hra El Hijo příběh jednoho pohrobka a své matky, toho času dávno vdovy. A aby nebylo pochyb o tom, že život není růžový, maličkému kloučkovi nakonec nezbyde ani ta – bandité totiž spálí rodný dům téhož večera na popel, a i když dvoučlenná rodina uniká, po dlouhé cestě nebohá matka odkládá svého synka do kláštera do rukou místních věřících. Jenže tady cesta nekončí, právě naopak: Tady naše cesta teprve začíná.

EN EL NOMBRE DEL PADRE…

Kdesi v daleké prérii se mohlo stát všechno. V mých očích tato doba symbolizuje jakési bezpráví. Možná si vedle koltu představíte i šesticípou hvězdu s nápisem šerif, ale zástupci pořádku na pláních západního pobřeží tehdy ještě nespojených států měli jen pramalou šanci zabránit zločinu. A ten tak bujel. Každý viděl v neprozkoumaných dálavách možnost zbohatnout a žít lepším životem. Těžko to mít někomu za zlé, i když to asi záleží na tom, kdo využívá jakých metod. Místní klášter tak například využívá dětské práce. Děti ze začátku nevypadají tak nešťastně, ale v El Hijo velice záhy zjistíte, že první dojem může klamat.

Svá pravidla hra nijak nekomplikuje, a tak jednoduše platí, že cokoliv, co je ve stínu, zůstává před nepřáteli skryto. Snad jedině kdyby se vám nějaký zavalitý mnich postavil přímo do cesty a vy do něj naběhli, tak by si vás všiml…

Malému kloučkovi, jehož v izometrické 3D stealth akci ovládáte, by snad ani nevadilo přiložit ruku k dílu – vždyť klášteru vděčí za své bezpečí – jenže hned po svém příjezdu se mu zdá, že matku nakonec bandité dohnali a hrozí jí nebezpečí. A tak ho nenapadne nic lepšího než utéct. Cesta skrz klášter ale není přímočará... i když je fakt, že se náš malý Hijo ani nezeptal, zda nemůže prostě odejít. Nicméně, tak nějak můžeme pochybovat, že by přibližně osmiletého chlapce pustili do divoké pustiny mezi chřestýše a kojoty. Hijo, chlapec, tak volí mnohem nenápadnější postup a díky stínům a vhodnému načasování utíká pomaloučku polehoučku pryč.

El Hijo je relativně jednoduchá hra, jejíž mechanismy můžete z velké míry vyčíst už z předchozích řádků. Svá pravidla nijak nekomplikuje, a tak jednoduše platí, že cokoliv, co je ve stínu, zůstává před nepřáteli skryto. Snad jedině kdyby se vám nějaký zavalitý mnich postavil přímo do cesty a vy do něj naběhli, tak by si vás všiml… což se ve skutečnosti děje docela často a bývá to jeden z několika důvodů, proč pasáže opakujete pořád dokola. Vedle stínů hraje stěžejní úlohu timing. Načasovat si váš úprk v momentě, kdy mniši odvrátí své hlavy někam jinam, je totiž jedinou možností, jak se dostat do další úrovně.

… Y DEL HIJO…

Jakkoliv se může zdát, že toho prostředí nabízí spoustu k odreagování pozornosti, je-li vám osm, kreativitou zrovna nehýříte. To, co hijo zvládne, se tak minimálně ze začátku omezuje na to, že hrábne do země a vezme si nějaký šutřík, který hodí a udělá s ním rámus. Jednoduchá taktika ale většinou funguje, čemuž pomáhá i to, že prakticky všichni nepřátelé, totiž mniši, později banditové nebo místí fauna, jsou vydlabaní jako dýně nachystané na oslavu el dio de los muertos. Když něco slyší, udělají pár kroků kupředu k místu dopadu, aby se stoprocentně přesvědčili, že se jim to asi jenom zdálo. To samé platí pro natahovací hračku, kterou budete moci využít později. I když bandity vyrušíte při těžbě zlata, není jim nějak divné, že vedle zlatého ingotu pořvává jakýsi španělský Louskáček. Proč by taky mělo, že?

Největší nevýhodou hry je, že zůstane takto „sterilní“ až do samotného závěru. Některé věci se v průběhu lehce změní, nechci říkat, že ne, a zároveň nechci říkat, které, ale principiálně bude putování identické po celých pět hodin. Aby to nevypadalo, že si stěžuju, vlastně si ani moc nestěžuju. Hra je tak akorát dlouhá, není zbytečně komplikovaná a budete ji hrát tak akorát dlouho, než by vás snad začala nudit. Z letargie vás případně vytrhnou i pasáže za samotnou matku, která se sice také musí schovávat podle stejných pravidel, ale na rozdíl od prcka dokáže některé překážky třeba přeskočit. Nezdá se to, ale i taková drobnost může sloužit jako příjemné zpestření.

Neřekl bych, že je detailní ani že by byla nějaká složitá, ale celkově k zasazení náramně sedí a dotváří skoro až pohádkovou atmosféru.

Když nic, jde samozřejmě o příběh, který na pozadí sledujete, ačkoliv je vyprávěný velice vágně. Hra sice obsahuje i českou lokalizaci, to ale proto, že má přibližně 300 slov a jedná se spíš o vizuální novelu, která všechno podstatné ukazuje dost explicitně. A to, co neukáže, to si budete muset domyslet. Na můj vkus je možná hluchých míst až moc, takže ne všechno hra vysvětlí, ale zase s rukou na srdci nemůžu říct, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Příběh není nejsilnější devízou hry, ale je relativně všedním doplňkem k celkové hratelnosti a dává vám důvod jít dál. Ve výsledku totiž chcete, aby se ti dva nakonec setkali. A co když se přeci jen nesetkají?

…Y DEL ESPIRITU SANTO

Oním duchem svatým, který povznáší hru z ryze zemského, všedního bytí někam výš, je jednoznačně grafika. Neřekl bych, že je detailní ani že by byla nějaká složitá, ale celkově k zasazení náramně sedí a dotváří skoro až pohádkovou atmosféru. Stíny by možná někdy mohly být temnější, důl ještě neprostupnější a celá hra ještě trochu náročnější, ale jsou to malé detaily, které nemůžou překonat to, jak dobře se na hru kouká. Jakkoliv obvykle screenshoty poměrně flinkám, tady jsem měl často nutkání vyfotit ještě další kus hry, abych dal svým slovům patřičnou váhu.

El Hijo je další ukázkou toho, co lze vytěžit z mála. Je mi jasné, že se bude i nadále jednat o okrajovou záležitost, která většinu z vás mine, ale pokud se dokážete naladit na adekvátní westernovou vlnu, nemyslím si, že by vás novinka zklamala. Občas vás naštve, že není složitější, ale můžete si dát tu práci a „inspirovat“ všechny další děti rozeseté po všech mapách, čímž si hratelnost jednak prodloužíte, a hru i o něco ztížíte. Občas vás pozlobí i to, kam nakonec hodíte šutr, když místo toho chcete rozbít lucernu, ale jinak ergonomické ovládání moc problémů nedělá a tohle je jediná drobnost, která se může objevit.

To nejhorší, co se dá autorům vyčíst, je jejich samotná „malost“. Víte, když budete hru hrát, možná si několikrát řeknete, co všechno z ní mohli vývojáři vytěžit. A já doufám, že základy použijí i někde jinde, dokážu si třeba představit, že podobně bude fungovat nějaká variace na mé milované Desperados. Ale i když nakonec celý zážitek spočívá ve vyhýbání se všem desperátům namísto jejich vraždění, nakonec odcházím spokojenější, než jsem vůbec doufal

El Hijo - A Wild West Tale
PlayStation PlayStation 5
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Krásná grafika, skvělý level design, jednoduchá, ale bezchybná hratelnost… Znám horší výchozí pozici, z jaké vás o kvalitách přesvědčit. Takže hasta la vista, syčáci, běžte si to taky zahrát!

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama