Dying Light: The Following

Původní Dying Light nebyl nejlepší střílečkou loňského roku, alespoň v mých očích. Jenže pro mnohé hráče i tak nenašel za celý rok přemožitele, neboť nabízel to, na co jiní, zdá se, zcela rezignovali. Kooperativní hraní až pro čtyři lidi. Rozlehlý svět. Spoustu úkolů. Drobnou špetku inovace díky parkourovému stylu překonávání překážek. Není tedy divu, že ho to vyšvihlo v posledním ročníku naší ankety INVAZE do první trojky v žánru FPS a byť vyšel v lednu loňského roku, stále zůstával v paměti a na pevném disku mnoha hráčů. Po roce se setkáváme s plnohodnotným rozšířením, jenž dostalo název The Following. Jaké je?

SVĚT JAKO NA DLANI

Je velké. Obří. Gigantické. Nebýt toho, že se na hře graficky a funkčně takřka nic nezměnilo, tak byste ho mohli bez jakékoliv nadsázky prodávat jako Dying Light 2. Ke stávajícímu světu se nově přidává další velká lokace – venkov. Není třeba ho nějak obšírně rozebírat. Je zkrátka přesně takový, jak si ho právě teď představujete. To znamená hodně zeleně, málo domů a členitý terén. Abyste se v přírodě mohli snadno a rychle pohybovat, dostáváte od autorů nový dopravní prostředek – mimořádně užitečnou buginu. Získáte ji prakticky okamžitě při příchodu na venkov a strávíte v ní minimálně polovinu času, které budete tomuto rozšíření věnovat. To bohužel automaticky znamená i jednu nepříjemnou věc. Autoři účelově potlačili využití parkouru a nahradili ho právě buginou. Nenechte se mýlit, skákat po budovách tu budete také a stále jde o velmi efektní i efektivní způsob, jak objevovat některé lokace. Ovšem zatímco dříve to byla vaše jediná volba, nyní se dostává, vlivem skutečně gigantického světa a jeho zákonitostí, až na druhé místo.

Samozřejmě je možné se na vozítko zcela vykašlat a pohybovat se i na venkově pouze po svých. Design celé mapy však půjde výrazně proti vám.

Většina úkolů sestává z toho, že se z jednoho konce obří mapy musíte dopravit na druhý, abyste se následně mohli vrátit a přijmout další. Roztříštěním všech hlavních i vedlejších úkolů se hra snaží využívat doslova každého koutu jen proto, aby se neřeklo, že zrovna tahle budova byla vytvořena zbytečně. Původní hra tím trpěla také, ovšem tam jste nebyli vázáni tím, co zvládne vyjet vaše vozidlo. Byť se před vámi okamžitě po splnění základního tutoriálu kompletně otevře celý svět, ve výsledku se stále pohybujete po těch samých cestách a občas mírně odbočíte pro splnění některého z úkolů. Samozřejmě je možné se na vozítko zcela vykašlat a pohybovat se i na venkově pouze po svých. Design celé mapy však půjde výrazně proti vám. Dlouhé táhlé pláně bez jediné možnosti se schovat a odpočinout si před rychle se pohybující armádou nemrtvých k pobíhání příliš nevybízejí. Ani nemluvě o tom, že vzdálenosti, které budete muset konstantně překonávat, se zde počítají na kilometry. A ani s maximálně vylepšenou postavou (hra přenáší váš postup z původní kampaně, byť nepříliš uživatelsky příjemně) se situace nijak nelepší.

BUGINA ROKU

Je však třeba uznat, že samotné vozidlo se ovládá skvěle a jen v minimu případů se vám stane, že se s ním někde zaseknete. Trochu zamrzí fakt, že se jeho jednotlivé součásti opotřebovávají i tehdy, když s ním jedete po rovině a nepřejíždíte zombíky, ale vzhledem k tomu, že součástky potřebné pro opravu se nachází prakticky všude po světě, tak to není taková pohroma. Bugina jako taková dostala svůj vlastní strom schopností, na němž si otevíráte jednotlivá vylepšení, a postupem času se z chatrné změti svařených trubek stává regulérní stroj na zabíjení. Doslova. Bylo docela odvážné kompletně změnit původní hru a postavit ji kolem něčeho zcela jiného, ale v The Following si toto rozhodnutí zaslouží spíše pochvalu než výhrady. Například taková kooperace, kdy každý hráč projíždí krajinou ve své vlastní bugině, zde dostává zcela nové grády.

Hrát po boku kámoše je zde navíc velmi doporučováno, neboť obtížnost značně narostla. Pokud jste se dříve mohli vyhnout zombie hordám jen tím, že jste se vytáhnuli o patro výš, pak tady žádnou takovou schovku většinou nemáte. A ačkoliv začínáte s přenesenými schopnostmi ze základní hry (The Following lze ale hrát i samostatně), jen těžko vám pomohou proti neustále dorážejícím virálům. Ti se v původní hře vyskytovali jen velmi zběžně a většinou se přihnali teprve ve chvíli, kdy jste udělali nějaký větší rámus. Navíc jste je většinou viděli pěkně z dálky, sledovali, jak zdolávali překážky a mohli se na ně nachystat. Zde setkání s nimi dělí maximálně jednotky minut, spíše méně. Je pravda, že vaše bugina není zrovna tichošlápek, ale i při bezcílném bloumání po krajině nemine chvilka, kdy byste si nemuseli poradit s tlupou pěti silných zombie predátorů. Není to vyloženě problém, ale trpí tím faktor očekávání a nebezpečí, neboť v něm jste prakticky pořád. Čím více hráčů spolu hraje, tím méně jste v akutním ohrožení, ale zároveň tím častěji na sebe upoutáte pozornost nepřátel. Navíc vás znevýhodňují otevřenější prostory, které vašim protivníkům poskytují daleko větší manévrovací prostor. A až na několik pokročilejších vylepšení vašeho vozidla, které časem může například za sebe klást miny, se tento lehký nepoměr nevyvažuje žádnou extra schopností, díky níž byste mohli nenadále přesile čelit.

A O ČEM ŽE TO JE?

Ještě zde nepadlo ani slovo o příběhu, pojďme to napravit. Příběh je o ničem. Opravdu. Na začátku je vám představen jakýsi kult, jehož členové jsou, zdá se, imunní vůči zombie nákaze. Vy si k nim musíte postupně nacházet cestu plněním nepovinných úkolů pro obyvatele malé komuny uprostřed celé mapy, až vás budou jeho obyvatelé a hlavně akolyté celé sekty uznávat jako jednoho „z nich“. Až do finálního rozřešení však tento fakt není vůbec podstatný...a vlastně ani potom. To však není na škodu, neboť jak již bylo řečeno, hra se doslova hemží desítkami nejrůznějších úkolů, občas i příběhových, které dovedou zabavit na dlouhé desítky hodin. Ano, podobají se jako vejce vejci a většina z nich má náplň „dojeď do bodu A, tam vystup z buginy, chvilku něco hledej/dělej/zabíjej a pak dojeď na bod B, kde mise skončí“. Dají se mezi nimi však najít i drobné klenoty, kvůli kterým stojí za to vydržet (nikoliv přetrpět) ten zbytek. Například prozkoumávání malé farmy, kde není váš úkol přesně zakreslen na mapě a vy ho musíte teprve objevit. Nebo malý výlet na poštu. Či nečekané setkání s ultrasilnými nočními nepřáteli za bílého dne. Jestli se o The Following dá něco říci bez jakéhokoliv rozmyslu, tak to, že vám vydrží. A to není věc, kterou lze brát jen tak na lehkou váhu.

Velká škoda, že se autoři nepokusili přidat do formule Dying Light něco navíc.

Jak toto rozšíření, tak původní hra (kterou spolu s ním dostanete zdarma) mají velmi zvláštní atmosféru, která se nedá příliš porovnat s jinou kooperativní nebo zombie akcí. Nabízí se srovnání se sérií Dead Island od stejných vývojářů (a The Following skutečně v mnoha případech Dead Island jednoduše vykrádá), ale všechny takové myšlenky rozptýlí cyklus dne a noci. Tato jednoduchá věc zcela stačí k tomu, abyste se báli vždy, když začne padat soumrak a s nadějí vyhlíželi první sluneční paprsky. Nejen, že nepřátelé jsou v noci silnější, ale hlavně se všude začnou pohybovat i extra tuzí nepřátelé, které neodpraví ani rána z brokovnice přímo do hlavy. Ve městě z nich byl problém, ale dalo se před nimi za pomoci šikovného skákání uniknout. Na zdejší rovné pláni se konfrontace rovná holé sebevraždě a ani ve vozidle se vaše šance na úprk příliš nezvyšují. Velká škoda, že se autoři nepokusili přidat do formule Dying Light něco navíc a spolehli se zcela na to, že když to fungovalo ve městě, tak to samé musí přece fungovat i v přírodě. Ano, funguje, a pravděpodobně s rozšířením prožijete mnoho hodin, ale nadšení se dostaví jen v zoufale malých dávkách.