Diablo 3 Recenze Diablo III

Diablo III

Ondřej Novotný

Ondřej Novotný

19. 5. 2012 22:00 21
Reklama

S velkými návraty je to těžké. Své by o tom mohl vyprávět Dominik Hašek nebo Michael Schumacher, ale hlavně Duke Nukem, který se tak dlouho předělával a vylepšoval a dokončoval a znovu předělával, až si z toho sám musel udělat ve finále legraci. Ta však jen chabě zakryla fakt, že Duke Nukem Forever je vlastně parodií na moderní akční střílečku. To u Diabla III je situace přece jen trochu odlišná. Především se na něm nepracovalo 15 let, ale (jen, ehm) jedenáct, tedy od vydání Diablo 2: Lord of Destruction. Vývojářský tým se neměnil, jen za tu dobu pánové z Blizzardu zestárli a jistě i zešedivěli, vždyť sami před vydáním přiznali, jak moc jsou nervózní z hráčských reakcí. Navzdory vlně zloby, kterou vyvolala nutnost být při hraní online a následný problematický půlnoční start, už může Blizzard dnes spát klidněji. Je jasné, že Diablo III má do ostudy Duka daleko jako milion korun do krabice od vína.

O tom, proč se značka Diablo stala fenoménem, jsme psali už dříve. Návykovost a jednoduchost herních mechanismů nalákala i občasné hráče, řada z nich přitom od dob druhého Diabla nic (moc) nehrála. Blizzard je však chytrým tahem nalákal zpět. Jistě, řada hráčů by slyšela už na samotné šeptání nového Diabla, jenže tvůrci věděli, jak je potěšit. Udělali minimum změn, nesnažili se přijít s revolučním grafickým zpracováním – naopak zvolili takové, které nevyrazí nikomu dech, zároveň však svým smyslem pro detail a perspektivu neurazí ani náročné hráče. A hlavně zaručí, že hra pojede i na strojích, které z Crysis 2nevykreslí ani screenshoty.

Příběh v Diablu je důležitý jako příběh... v Doomu

Aby hra nevypadala jako čistokrevný klon dvojky, Blizzard jemně poupravil nabídku hratelných postav. Nekromancer se vrací jako Witch Doctor, amazonka a assassínka „zmutovaly“ v Demon Huntera, libujícího si v pastech a zbraních na dálku, nově se představuje léčitelský mnich, který je zároveň mistrem bojových umění. Hrubá síla barbara i elegance čaroděje se vrací takřka beze změn, třetí díl však už hráče nelimituje ve volbě pohlaví. Každý hrdina má rovněž mírně odlišné úvody do děje, jde však jen o mírný detail.

Vítr starých časů ještě zesílí, když hráč vstoupí do vesnice Tristram. Už to není starý Tristram, ale Nový Tristram, stále však zůstává oázou klidu v démony ohrožovaném světě. Strach se plazí jeho uličkami a zvěsti o blížícím se zlu sílí, jako obvykle však záhadu začne odkrývat až Deckard Cain, mág ze starobylého řádu Horadrim, který provázel hráče oběma předchozími hrami. Tentokrát mu přijde na pomoc i neteř Leah, jejichž společné bádání však přeruší náhlý výbuch. Do tristramské katedrály spadne hvězda! Leah tak tak unikne, zato Cain je nezvěstný. V ten moment přichází do vesnice hráč, aby mága vypátral, rozkryl tajemství „hvězdy“ a postavil se silám zla.

Na děj Diabla III, který kromě jednoho nepříliš šokujícího zvratu nijak zásadně nepřekvapí, však můžeme vztáhnout legendární větu Johna Carmacka, autora Dooma, pravící, že „příběh ve hrách je důležitý jako příběh v pornu“. Carmack tehdy mířil především na akční tituly – a třetí Diablo už má jednoznačně blíž do škatulky „akce“ než „akční RPG“. Volbou pohlaví a povolání tvorba postavy končí, pryč je rozdělování bodů do hrdinových vlastností či schopností; skilly se odemykají samy s přibývajícími úrovněmi a hráč si jen volí kombinaci, s níž se vydá do boje. Mírnou hloubku schopnostem přidávají jen runy, kterými lze daný skill doplnit: například nová runa pro kouzlo padajícího meteoru zvětší jeho rozptyl, jiné runy mohou snížit náročnost na manu či zvýšit účinnost kouzla. Při těžších soubojích tím Diablo III nutí hráče taktizovat, volit správné kombinace schopností, jinak se zapotí daleko víc, než musí.

Kraví level se vrací! Tak trochu

Další zjednodušení jsou nepochybně vítaná. Pryč jsou svitky pro identifikaci (ta probíhá jedním kliknutím a asi dvouvteřinovou chvilkou napětí, než se předmět „vybarví“) i pro městský portál (ten může kouzlit kdokoliv a kdykoliv, jen to taky chvilku trvá). Pryč je i Horadrikova kostka na kombinování předmětů, místo ní se od třetího aktu ve městě objeví zlatník, který má podobné schopnosti: z několika horších předmětů vytvoří jeden lepší. Vedle něj umí nové věci stloukat i kovář, pokud mu přinesete dost surovin – ty lze získávat buď rozbíjením magických předmětů, nebo v aukčním domě. Aukce je rovněž podařenou novinkou – vzhledem k přebytku peněz ji dobře využijete při shánění nedostupných předmětů, uvidíme však ještě, jak bude fungovat prodej věcí za reálné peníze, který Blizzard teprve spustí.

Velkým hnacím motorem pro hraní Diabla bylo vždy odemykání nových schopností a prozkoumávání odlišných prostředí. Co se týče skillů, splnil Blizzard práci opět na jedničku. Jejich nabídka je dostatečně bohatá, navíc některé působí velmi efektně. Když mému kouzelníkovi vystřelil z ruky paprsek mrazivého chladu, přenášel se pocit moci až do konečků prstů. Pochvala patří Blizzardu i za práci s atmosférou, čímž se dostávám k herním prostředím. Tvůrci zopakovali některé šablony z dvojky a datadisku (planiny prvního aktu, poušť z druhého, zasněžená krajina z pátého... dokonce i „kraví level“ má svého následovníka), přidali však také některé nové, zejména v interiérech. Kobky už nevypadají jedna jako druhá, naopak. Každá má svůj specifický styl a třeba sestup do nitra Věže zatracení působí i díky perfektnímu ozvučení patřičně strašidelně. Jen škoda, že se autoři v natahování nově navržených interiérů možná až moc vyžívali – a někdy je jejich procházení už skutečně úmorné.

Stejně úmorné může být občas i poslouchání řečí vašich spolubojovníků. Na cestu si můžete vzít buď vznešeného templáře Kormaca, lotra Lyndona, nebo kouzelnici Eirenu. I s nimi lze taktizovat a přizpůsobovat je hráčovu povolání a schopnostem, především však s nimi hlavní hrdina rád rozmlouvá (nebo oni s ním). Celkově jde určitě o vítané zpestření, ale když začne Kormac uprostřed zuřící bitvy řešit zásadní otázky vesmíru, máte chuť ho nakopnout do templářské zadnice. O dost víc motivující jsou bonusové zkušenosti, které hra přidává za zabití velké masy nepřátel v krátké době či dokonce jedním kouzlem. Nejde přitom ani tak o ty zkušenosti, jako o dobrý pocit při čtení nápisu „31 enemies killed with one blow“.

Důstojný nástupce, to jistě...

Výrazněji mi v Diablu III vadil snad jen způsob respawnu při bitvě s bossy – po smrti se hráči jednak znehodnotí výbava, tudíž by se měl vrátit do města si ji nechat opravit, především se však narodí na posledním checkpointu. To – právě u bitev s bossy – leckdy znamená, že musí opakovaně projít přes všechny její fáze (zabití jeho posluhovačů, poražení jeho iluze a podobně). Stereotypní opakování stále stejných činností dokáže vyvolat slušnou zlost a vůbec jsem si raději nechtěl představovat, jak musí hra trápit hrdiny na vyšších obtížnostech, kde k opakování dochází nepochybně častěji.

Jinak jsem se po většinu doby skvěle bavil. Ano, skvěle – nic víc, nic míň. Ničení ohromných hord nepřátel s vypracovaným hrdinou je slastný pocit, nikoliv však nezapomenutelný. Nezapomenutelný byl konec prvního Mass Effectu, atmosféra Fallout: New Vegasči dokonalý sci-fi svět Deus Ex: Human Revolution. Diablo III bojuje zcela jinými zbraněmi než tyto jmenované hry. Je velmi návykové, neklade (téměř) žádné překážky plynulé hře, nabízí parádní zážitky s přáteli v kooperativním multiplayeru. Ve svém žánru zběsilé akce je výborným titulem a není pochyb, že se bude hrát ještě roky po vydání. V roce 2012 si však jako desítkovou hru představuji něco víc než neúnavný klikfest.

Ale jinak? Všechna čest, Blizzarde. Skuteční králové se dokáží vrátit s noblesou.

Diablo 3
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Nová grafika, nový obsah, stará návyková hratelnost. Diablo je zpátky!

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama