Devil May Cry 4 Recenze Devil May Cry 4

Devil May Cry 4

Tomáš Nadrchal

Tomáš Nadrchal

13. 7. 2008 22:59 7
Reklama

Za okny se už dávno setmělo, a to je začátek července. Už několik hodin se snažím přinutit, abych konečně začal psát tuto recenzi, jenže chuť je silnější. Chuť vychutnat si ještě několik soubojů, vykostit několik desítek nepřátel, pokochat se úchvatnou grafikou… Ale ne, čas je mocnější a na hraní už není čas, až dopíšu tento článek, budu pokračovat v rozkošném masakru.

Pět měsíců po zveřejnění Xbox 360 a PS verzí frenetické akce Devil May Cry 4 se i my, PC hráči, můžeme ponořit do hloubi nekončících soubojů. Rozdíly oproti dílu minulému nejsou nikterak zásadní, stále se jedná o klasickou, old-school akci s perfektní hratelností. Střídání ovšem proběhlo v roli hlavního hrdiny, tvrďáckého Danteho střídá uhlazený, namyšlený fracek Nero, jenž neustále působí dojmem, že mu nikdo nesahá ani po kotníky. Pokud jste si oblíbili Danteho a při čtení těchto řádků si poněkud zoufáte, nebojte, setkáte se s ním. Napoprvé hned na samotném začátku děje, kdy během bohoslužby odpraví jistého kněze sekty, do níž patří právě Nero. Následuje nekončící souboj, v němž je hráči předvedena základní škála pohybových a zejména útočných možností Nera. K dispozici má pistoli, podobně jako Dante, pouze s tím rozdílem, že třímá v rukou pouze jednoho, ale zase dvouhlavňového broučka, chrlícího proti nepřátelům hromady olova. Pokud vás nebaví nacházet v mase na talíři broky a raději byste libové, najemno nakrájené plátky, potěší vás Červená královna, obrovský, nablýskaný meč s pekelně nabroušeným ostřím.

Hlavní rozdíl rozlišující Danteho a Nera je ve třetí zbrani, kterou je ďábelská ruka zvaná Devil Bringer umožňující maso z nepřátel řádně naklepat, aby nebylo tuhé. Ne, teď vážně – Devil Bringer je mazel, na nějž si po chvilce zvykne snad každý a poté bez něj nebude moci být. Umožňuje nejen praštit obrovskou silou a způsobit tak protivníkovi značnou bolest, ale také je natahovací, takže se s ní Nero dokáže buď přitáhnout ke svítící kouli, anebo dostat blíže k sobě protivníka. A není nic kouzelnějšího, než si přitáhnout obludu blízko k sobě, podívat se jí hluboko do očí a několika smrtícími chvaty ji odeslat na pravdu boží. Fandové Danteho, kterým by se Nero nezalíbil ani po vyzkoušení všech krás Devil Bringeru, nemusí ani tak věšet hlavu. Jejich favorit se totiž ve hře ukáže v plné kráse zhruba na začátku druhé poloviny z dvaceti misí, aby následně procházel zpět lokace, jimiž šel před ním Nero. Tento tah sice může působit jako poměrně laciné natažení herní doby na dvojnásobek, ale bojové styly obou hrdinů jsou natolik odlišné, že vám to ani nepřijde. Navíc v pozdějších fázích hry už budete mít natolik vylepšenou postavu, že se dokážete dostat i na místa, kam to v úvodních misích šlo jen stěží či vůbec.

Když už jsme nakousli to vylepšování postavy, zde byl také udělán určitý pokrok od dílů minulých. Ve hře se nachází několik druhů předmětů, které se dají sbírat. Ze zabitých monster vypadávají zejména červené kuličky, za ně se dá ale následně pořídit jen nějaké to papáníčko na navýšení zdraví hrdiny. Ke zlepšení dovedností je třeba plnit několik základních pravidel – procházet úrovně pokud možno co nejrychleji a nejefektivněji. V každém souboji je například ohodnocováno, nakolik zábavně vaše počínání působilo – hodnocení se pohybuje od Deadly, přes Carnage, Brutal, Atomic až po Stylish, Smokin Style či Smokin Sick Style, za což je vám po skončení mise udělována odměna v podobě tzv. Hrdých duší. Za ně už lze nakupovat i vylepšení chvatů a úderů, přičemž autoři nachystali hodně široký výběr. Zde bych ještě rád podotkl, že ve chvíli, kdy se vám zakoupená schopnost nebude líbit, ji můžete beztrestně prodat a za znovunabyté duše si pořídit něco jinačího. Tento fakt je příjemný také proto, že umožňuje během hraní téměř libovolně zkoušet všelijaké kombinace chvatů, čímž si každý hráč může vyprofilovat svého unikátního hrdinu, který mu sedí takříkajíc na míru.

Málem bych zapomněl popsat, kterak vypadají samotné mise. Inu, nebojte nic, tvůrci z Capcomu se tentokráte nepustili do žádných originálních a experimentálních výstřelků, zůstalo prakticky to samé, co v díle minulém, a to neskutečná jatka. Jakmile se totiž dostanete na určitá místa v úrovni, červenou pavučinou se zamknou všechny východy a všude kolem vás se zjeví hromada nepřátel zahrávajících si se smrtí. Jakmile se vám podaří je všechny vykostit, můžete ve svém putování pokračovat dále. Někdy se také stane, že je přes dveře natažena pavučina modré barvy namísto červené, což znamená, že hráč musí pro další pokračování vyřešit daný logický úkol. Jedná se o příjemná zpestření, byť se jich ve hře vyskytuje poskrovnu.

Někoho by mohlo napadnout, že nekonečné, prakticky nekončící souboje by mohly přivést Devil May Cry do pekel stereotypu, ale není tomu tak. Bitvy působí kouzelným dojmem, vše jde naprosto lehce, přirozeně. A když už by to mohlo zavánět nudou, dostaví se jako na zavolanou na obrazovku zlý a monstrózní boss, jehož poprava bude vyžadovat o něco více snažení. A když už se za něj dostanete, přijdou nová komba a chvaty, s nimiž je další hraní o další chloupek větší zábava.

Ptáte-li se, nakolik byla hra s převodem na PC změněna, pak pro vás mám poměrně špatné zprávy. Úprav bylo totiž naprosté minimum, a pokud se nejedná o odladění chyb, stojí za řeč asi jen přidání dvou modů – Legendary Dark Knight umožňuje souboje až stovky monster najednou, Turbo mód zase poněkud zvýší rychlost. Pakliže ve vaší hráčské výbavě chybí gamepad, investici do DMC4 bych zvažoval velmi, velmi dlouze – podpora myši se totiž nekoná, a tak si musíme vystačit buď s padem, anebo s poměrně nepraktickým ovládáním na klávesnici, což pro mne představuje asi největší zklamání. Přeci jen kamera není úplně stoprocentně zvládnutá, což místy způsobuje dezorientaci a vypadnutí z tempa…

Naštěstí jsem narazil pouze na minimum problémů, a tak abychom končili pochvalným tónem, nechal jsem si na závěr hodnocení technického zpracování. To je totiž naprosto úchvatné, neskutečné, dechberoucí, velkolepé. Díky tomu se podařilo autorům vyplnit i hluchá místa, kdy hráč putuje na místo dalšího souboje, neboť málokdo se udrží nekochat se. DMC4 se přitom odehrává jak ve starých, archaicky působících budovách, tak i třeba v džungli či v přístavu. Pokaždé je na co se dívat, opravdu se velmi těžko odolává…

Málokdy se mi stane, že by mne hra, jíž recenzuji, natolik pohltila, jako se tomu stalo u Devil May Cry 4. Možná za to může hratelnost připomínající klasické old-school akce, možná vyšperkované, pocukrované grafické zpracování, nevím. Každopádně DMC4 má své kouzlo a případným zájemcům nabídne více, než by se na první pohled mohlo zdát. Jasný PC hit letošního léta.

Devil May Cry 4
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Výtečná akce ze staré školy, která má stále co nabídnout.

Co se nám líbí a nelíbí?

Nekončící souboje, perfektní akce ze staré školy v luxusním grafickém kabátku, možnost beztrestně prodávat již nakoupené schopnosti, bojový systém obou postav.
Téměř žádné inovace pro PC verzi, nepříjemné ovládání na klávesnici, chybí podpora myši, gamepad prakticky nutností.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama