Darksiders

Hráli jste za bohy, za anděly i za démony. Teď budete hrát za někoho, kdo je má všechny na háku. Za jednoho ze čtyř jezdců Apokalypsy, působícího pod uměleckým jménem Válka. Za chlápka, co má na povel likvidaci celého světa.
Což také udělá. Hned na začátku hry. Jenže je v tom malý háček. Konec světa ještě nebyl v plánu.
A tak je Válka pozván na kobereček. Marně se obhajuje, že je v tom nevinně, že byl na svět vržen bez vlastního přičinění a že už se andělé s démony mydlili před jeho příchodem, stejně má u strážců rovnováhy velký černý puntík, a pokud nechce dostat na svého koně botičku, bude muset dokázat svou nevinu. Což ovšem znamená vrátit se na svět, kde už je dávno poslední člověk pod drnem (případně zombifikován), a chytnout pod krkem opravdového bídáka.

Temná strana Apokalypsy

Samozřejmě, že jsou Darksiders jen další variací na God of War. To hra ani nezastírá. Masivní hrdina, ještě masivnější zbraně, ještě ještě masivnější protivníci a ještě ještě ještě masivnější řežba. Ano, není to originální, ale je to pořád ještě zábavné.

Tedy, ze začátku je akce trochu skromná - hned na startu byl hrdina degradován a proti prvním zlounům vyráží jako obyčejný pěšák, ale postupně se mu vrací původní schopnosti. Narostou mu křídla, díky kterým se dostane zase o kousek dál přes propasti, naučí se vystřelovat řetězy či přísavné bomby, dostane mnohem ničivější zbraně a dokonce i koně.

Ale i když má na začátku jen meč a haldu soupeřů, není třeba propadat panice. Obtížnost je snesitelná a ovládání lehké jako vánek. Ze začátku si v boji vystačíte pouze s jedním tlačítkem a i při obranách a speciálních útocích není žádný kvalt, máte dost času na to, naklikat potřebná komba. I přes jednoduchost to ale není nuda – údery se mění podle situace a rychlosti mačkání, můžete používat brutální dorážečky, a jakmile nasbíráte dost duší, můžete si koupit jak nové zbraně, tak nové údery. A taky, jak získáváte nové schopnosti a možnosti, už přestává jedno tlačítko stačit a za chvíli budete mačkat všechno v okruhu deseti metrů. Praštíte, vyskočíte, použijete speciální zbraň, hodíte kouzlo... a pak protivníka dorazíte. Rychlé, snadné, efektní.

Když už jsme nakousli otázku placení, tak i tady z mrtvých protivníků a zavřených truhel vylétají barevná světélka, která do sebe nasajete a hned vám stoupne jak čára života a magie, tak přibude duševního platidla, za které si pak koupíte u démonického šmelináře nové údery, zbraně, magické triky a jiná vylepšení. Samozřejmě, nacházíte i věci, které, když je zkompletujete, vylepší vaši výdrž a vůbec z vás udělají lepšího člověka... nebo démona či co to vlastně jste. Když se rozhodnete procházet hru opravdu důkladně a najít všechno, co se najít dá, tak vám na takových dvacet hodin hraní vydrží. Jinak tak patnáct, což taky není málo.

Proti všem

Příběh je naivní, ale zábavný – už jen tím, že v tomhle případě nejde o záchranu lidské rasy – ta vyhynula ještě před úvodními titulky. Takže se cestou budete potkávat hlavně s démony a ne všichni se vás budou snažit zabít. S některými se dá i pokecat a obchodovat.

Ovšem hlavní roli tu samozřejmě hrají bitvy. Protivníků se na vás budou valit celé armády, od prostých zombíků, které odsunete do patřičných mezí celkem snadno, dvěma ranami meče, nebo netopýrů, kterým stačí prostě utrhnout hlavu, až po větší soupeře z ranku andělů i démonů, před kterými už budete muset uhýbat a snažit se je dostat ze zálohy. Souboje jsou přesně tak nadávkované, aby vás nepřestaly nudit... k čemuž ostatně dopomáhá i to, že každou chvíli dostanete nějakou novou zbraň, kterou si budete chtít na těch nebožácích vyzkoušet. A i když ze začátku nebudete mít dost síly na pořádný kouzelný záhul, tak časem už začnou hrát v soubojích větší roli – hlavně proto, že s nimi dokážete sejmout celou armádu soupeřů. Ano, takový pocit krvavého běsnění jako v God of War z toho mít nebudete, ale král může být pouze jeden.

Ale, což už v podobných hrách nebývá zase tak zvykem, dojde i na okamžiky, kdy budete muset používat i takové to šedivé, co máte v hlavě... a ne, nemyslíme nudle. Většinou půjde o to, jak se někam dostat... a občas to bude docela tuhé. Některé hádanky jsou na dnešní dobu, skoro až bychom řekli, těžké. Ale nesnažte se přijít na všechno. Některé cesty a truhly jsou vám na začátku hry odepřené a budete mít na ně nárok až teprve ve chvíli, kdy se trochu vylepšíte novými schopnostmi.

Mad!

Komiksovým fandům může být vizuální podoba hry dost povědomá... a není divu. Podepsal se na ní slavný tvůrce Joe Madureira (Unacanny X-Men, Ultimates 3, Battle Chasers). Jeho mohutné postavy, které vypadají jako chodící, narychlo osekané kamenné sochy, s rukavicemi zvící vagónů metra, jsou snadno rozeznatelné. Jásavá vizuální podoba je rozhodně jedním z hlavních kladů hry. Madureirovi se daří, aby měla hra svůj originální styl, aby postavy působily opravdu impozantně a každé nové monstrum jste si pořádně užívali. Možná by si zasloužil i větší propagaci, ovšem možná tvůrci jeho asistenci na hře nehlásají schválně, aby je nevzali komiksáři útokem. U těch nemá Madureira nejlepší pověst poté, co na desátý sešit jeho autorské řady Battle Chasers čekají už dvanáct let.

Ale je fakt, že grafická podoba je hlavním kladem hry. Bez ní by to byla jen další mlátička, která je sice slušná, ale přece jen zaostává jak za God of War, tak i třeba za Dantovým Infernem. Něco jí do dokonalosti prostě chybí. Pokud i pro hry platí stará filmová poučka, že skvělý film je ten, který má aspoň tři geniální scény a ani jednu špatnou, tak u Darksiders platí, že sice nemá žádnou špatnou scénu, ale ani žádnou vysloveně geniální – jen všechny velmi dobré.

Tudíž se v souboji godofwarovek umístila tahle gamesa až na třetím místě. Což je ale pořád fajn. Třetí místo přece neznamená konec světa...

I když v tomhle případě vlastně ano.