Crime Life: Gang Wars

Ne, v ghettu to nikdy nebylo lehký. V ghettu to nebylo lehký, v ghettu to bylo těžký. V ghettu to bylo tak těžký, že i zlatej kříž na krku Big Johna proti tomu vážil jako peříčko. Ale koho to sakra zajímá?
Je mi blivno. Víte, takovému Rockstaru prochází brutalita a politická nekorektnost snadno, protože do svých her dokáže procpat tuny satirického nadhledu a nebrat své gangstery tak úplně vážně. Jako bych slyšel hlavouny z Konami, probírající budoucí byznys plán:

„Viděli jste ty čísla San Andreas, ty nadšený recenze? Rychle sem s nějakou gangsta hrou!“
„Ale pane, nemáme prostředky na to se Rockstaru vyrovnat!“
„To je mi putna, já chci negry na obal a tvrdej soundtrack a řetězy a násilí, tohle prodává!“
„Jste opravdu chodící klišé, pane.“
„Ano, jsem – máte padáka.“

Ať už to ve skutečnosti bylo jakkoliv, výsledek není pouze tragédie – čistě po herní stránce bych pro Crime Life něco málo shovívavosti nejspíš našel – je to především hrubá urážka hráčovy inteligence. Budiž, cílová skupina mlátiček nikdy nebyli filozofové vzdychající nad Façade, ale i tupost počítačové akce má své jasně zřetelné meze, za které zajít znamená udělat ze sebe idiota.

Pojďte pane, budeme se rvát

Koncept hry stojí a padá na příslušnosti k pouličnímu gangu a z toho vyplývajících situacích, od rvaček na férovku po divoké nájezdy s UZI pod bundou. Tohle je v Crime Life rozsekáno do jednotlivých misí, jejichž náplň se zoufale opakuje a dohromady je váže náklad drsně se tvářících animaček. Většinu času tedy někoho mlátíte hlava nehlava, ale rozhodně nedoufejte, že by bojový systém nějak zvlášť oslnil. K dispozici máte standardní paletu útoků a k tomu speciální komba a finišující manévr pro lámání vazů a podobné libůstky. Jenže poskládáno je to přes sebe bez jakékoliv snahy o návaznost nebo dynamiku, která je přece u akčních her životně důležitá. Člověk nehraje Warriors, protože v ní může mydlit lidi, ale protože jsou ty rvačky strhující a zábavné. Crime Life vám sice umožňuje rozdávat levé i pravé háky, kopat nepřátelé do slabin, lámat jim vaz a drtit čéšky, ale – je to nuda k ukousání.

Že by tedy hráčův zájem udržela alespoň příběhová omáčka okolo? Ani omylem. Zatím se Crime Life předvedla jen jako mlátička bez nápadu, ale stylizace do gangsterského titulu z ní dělá festival demence. Budiž, dvanáctiletí caparti možná berou ostře se tvářící věšáky na zlaté řetězy za vzory, jenže tím je to jen horší – hra ze sebe dělá málem výpověď o situaci v amerických velkoměstech, se skutečností má ale společné tak maximálně oprýskané chodníky a basketbalová hřiště. Ve spojení s Crime Life bych se vážně nebál použít ono jinak dosti divoké označení „kultura kriplů“, protože u takovéhle hry si chtě nechtě jako kripl budete připadat. Jistě, i v San Andreas máte možnost se chovat jako hovado bez mozku, ale hra vás k tomu nenabádá, jen dává prostor se libovolně projevit. Naopak tady si můžete o podobném prostoru maximálně nechat snít: hra vás nažene do úzkého koridoru a snahu se v tom koridoru nějak plácat odmění videem, ze kterého se buď rozpláčete smíchy, nebo smutkem, že někdo třeba tyhle rádoby drsné pózy a hlášky bere vážně.

Kde nic není, ani gangsta nebere

Nic nepřidá, že celá hra vypadá jako hodně mizerně emulovaný titul z automatů a vůbec se nesnaží z počátečního minima křesat cokoliv koukatelného. Bylo by absurdní srovnávat grafiku dejme tomu s Fahrenheitem (podle mého excelentní příklad, jak zastaralý grafický kabát přešít na vizuální hody), protože umělecké ambice obou her leží na opačných koncích žánrového spektra, ale když se znovu vrátím k Warriors, jen udiveně kroutím hlavou, že se Konami vůbec odváží s něčím jako Crime Life vylézt na virtuální scénu.

Nic akurátního přitom nedokáží nabídnout ani fanouškům hip hopu – příspěvky od D12 se omezují na minimum (členové dvanáctky se sice podíleli na namluvení hry, ale koho to zajímá, když ten cár papíru s nadpisem „scénář“ stojí za starou bačkoru) a zbytek zůstává vycpán uniformními beaty, jakých se člověk přejedl už koncem devadesátých let. Ale nemusíme si tu opakovat koloběh reklama-nenáročný hráč-naaranžované screenshoty-prodáno, abychom věděli, že takhle to prostě funguje a nám recenzentům nezbývá nic jiného, než donekonečna nesouhlasně kroutit hlavou a rozdávat exemplární tresty.

„Pane, v recenzích nás všichni rozcupovali na kousky!“
„Nesmysl, naše hra je přece skvostnou odpovědí na aktuální módní vlnu!“
„Ale oni píšou, že se na té vlně jen sprostě vezeme a snaha paběrkovat nám kouká z očí…“
„Cože? Něco mi kouká z očí? Rychle, zrcadlo!“
„Nemáme tu žádná zrcadla, všechna jste nechal odvézt.“
„Proboha proč?“
„Že prý nesnesete pohled na takového vola.“
„To je vlastně pravda. Teď vypadněte, potřebuji přemýšlet.“
„Jistě, pane.“
„Nebo ne, ještě počkejte --“
„Ano, pane?“
„Máte padáka.“

Crime Life je totiž jako mainstreamový hip hop na MTV – únavná a tupá záležitost, která si o sobě myslí, že je vrcholem žánru. Díky, já radši pestřejší rappery.