Conarium Recenze Conarium

Conarium

David Rozsíval

David Rozsíval

12. 3. 2019 15:12 1
Reklama

Jeden moudrý muž před časem napsal, že tvůrci videoher zbožňují dílo H.P. Lovecrafta. Vím to, protože tím moudrým mužem jsem byl já. Toto odvážné prohlášení jsem učinil na sklonku října ve své recenzi Call of Cthulhu od studia Cyanide. Pravdivost mých slov můžete sami ověřit na faktu, že uplynulo sotva pár měsíců, a už tu máme další novinku, která se dílem pisálka z Rhode Islandu inspiruje. Pravda, novinka je možná silné slovo pro hru, která si na PC bez větších ovací odbyla svoji premiéru již v roce 2017 a bezmála po dvou letech se nyní znovu hlásí o pozornost s vydáním konzolových verzí.

Mnoho je však těch, kteří se Lovecraftem inspirují či jeho texty přímo adaptují. Povážlivě méně pak takových, kteří dokáží zachytit prchavou esenci spisovatelovy šílené geniality. Adaptace si naneštěstí často z předlohy berou jen to nejzjevnější – monstra, vize či pusté megalitické stavby prastarých civilizací. Kouzlo Lovecraftova díla však spočívá v něčem úplně jiném – ve střetávání s jinakostí. V nepopsatelnosti neznámého. V plíživém šílenství, jaké s pomocí vizuálních kejklí tvoří ve svých hrách například polští autoři z Bloober Team (od kterých bych si mimochodem dal nějakou hru inspirovanou Lovecraftem vážně líbit). Bohužel, přesto že je po sérii Darkness Within Conarium již třetím zamilovaným psaníčkem Lovecraftovi, které mají tvůrci na svědomí, tahle těžko popsatelná ingredience v něm schází.

TURECKÁ HRA ROKU (BEZE SRANDY)

Co je Conarium zač? Jedná se o adventuru z pohledu první osoby, která obsahuje právě tolik rébusů, aby se vyhnula pádu do nezřídka negativně vnímané škatulky „walking simulator“. Pro úplnost je také hned zpočátku nutné uvést, že se jedná o hru, za kterou stojí pouhá trojice tureckých vývojářů ze studia Zoetrope Interactive.

Bohužel, přestože výtvor studia Zoetrope získal mimo jiné ocenění turecká hra roku, omezený rozpočet je na Conariu znát takřka na každém kroku. Přestože hra běží na Unreal enginu čtvrté generace, už od chvíle, kdy v roli Franka Gilmana vstoupíte do děje, těžko se dokážete zbavit dojmu, že v Conariu něco chybí – jakási hloubka, pozornost k detailům, která by prostředí, ve kterém se odehrává, učinila uvěřitelnějším.

Ač se považuji za velkého fanouška H.P. Lovecrafta, jehož povídkou V horách šílenství se Conarium zhusta inspiruje, hra mě nedokázala za celou dobu pořádně zaháčkovat. Osu příběhu tvoří stokrát provařená premisa: „Co se to tady sakra vlastně stalo?“ Frank se probírá na antarktické základně s podivným zařízením (titulním Conariem) na ruce. Jeho kolegové přitom zmizeli neznámo kam, generátor neběží a kryptické dopisy ukryté v kajutách nepokrytě hovoří o ruinách tajemné prastaré civilizace.

JÁ JENOM ZASPAL!

Může se to zdát jako slibný výkop, ale bohužel kvaziretrospektivní vyprávění má za následek pocit, že se ve hře nic neděje – že se všechno již odehrálo a místo hybatele děje z vás dělá dítě, které zaspalo do školy a snaží se zjistit, co se mezitím probíralo. Ničemu neprospívá ani fakt, že se vám vývojáři snaží motat hlavu vizemi a výjevy vzdálenými v místě, čase či obojím, ale při vysvětlování se přitom opírají zejména o dopisy, vzkazy a audionahrávky. Za problematickou považuji i skutečnost, že hra na vás lovecraftovské tajemno vybalí takřka od počátku a zcela rezignuje na postupné budování atmosféry. Hned v prvních kancelářích tak narazíte na nákresy Prastarých či tajemná zařízení. Existence dávných, mocných civilizací není v Conariu faktem, který byste museli pečlivě objevovat. Tvůrci ji před vás od počátku mrsknou jak flákotu hovězího.

I díky absenci pořádné záhady k rozpletení mi bolestně scházel důvod, proč vlastně Frank postupuje dál, co se snaží dokázat nebo zjistit. Nedokázal jsem se zbavit dojmu, že vpřed uháním jenom proto, abych si mohl prohlédnout další úroveň. Je totiž pravdou, že návrh prostředí, ač je jeho kvalita kolísavá, rozhodně patří k tomu lepšímu, co v Conariu uvidíte. Jenomže když záhy navíc zjistíte, že Frankovi nehrozí takřka žádné nebezpečí, je i přes všechny monumentální sochy, mumifikované ještěry a podivné vize atmosféra v trapu.

LUŠTITELSKÉ OKÉNKO

Postup kupředu zajistí jednoduché rébusy, jejichž premisa obyčejně spočívá v tom najít předmět a na správném místě jej použít. Čas od času na vás tvůrci vybalí i složitější hádanky, jejichž obtížnost ovšem neplyne z kdovíjaké rafinovanosti, ale spíše z neschopnosti dát řešitelům adekvátní zpětnou vazbu ohledně toho, co dělají špatně. Dvakrát se mi ve hře stalo, že jsem „zakysnul“ na rébusu, abych po pár minutách rozčilování zjistil, že moje uvažování bylo od počátku správné, jenom jsem si špatně vyložil to, jak hra na moje počínaní reagovala.

Anglické hlasy mají na svědomí dva dabéři – jeden dabuje hlavního hrdinu a druhý všechny ostatní postavy ve hře.

Mezi silné stránky Conaria, jak už padlo, patří zejména výtvarný návrh úrovní. Ani tísnivé scenérie však nedokážou vyvolat potřebné emoce, nejsou-li adekvátně podpořeny zvukovou kulisou. A to v Conariu bohužel neplatí. Chudé zvuky prostředí a soundtrack operující s minimálním množstvím skladeb naneštěstí atmosféru spíše podkopávají, než aby v hráči dokázaly probudit napětí nebo snad dokonce strach. Ještě horší dopad pak na mě měl dabing. Anglické hlasy mají na svědomí dva dabéři – jeden dabuje hlavního hrdinu a druhý všechny ostatní postavy ve hře. Paradoxně je však právě dabing vedlejších postav tím podařenějším, co můžete ve hře slyšet. Těžko uvěřitelné přehrávání představitele hlavního hrdiny oproti tomu zážitek ze hry vysloveně kazí.

VEJDI A NEUŠKOĎ

Pro hráče, kteří bez Lovercafta nemohou být, může koupě Conaria představovat relativně lacinou cestu, jak prožít čtyři až pět hodin ve světě svého oblíbeného literárního génia. Technický stav hry je bezproblémový, a i když se mi na Conariu vyslovená pozitiva hledají jen obtížně, rozhodně nejde o titul, z jehož hraní by vám musely krvácet oči a mozek vytékat ušima. Jde jen o hru ve všech myslitelných aspektech průměrnou, na které jsou znát rezervy nepočetného vývojářského týmu. Skvěle tak zapadá do kategorie her, pro které se hodí označení „vejdi a neuškoď“. Kdybych si ale měl vybrat, do které hry se vrhnu znovu, volil bych přece jenom spíš ono zmíněné loňské Call of Cthulhu.

Conarium
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Zamilovaný dopis malého tureckého studia dílu H.P. Lovecrafta. Omezené prostředky se však bohužel podepsaly na tom nejzásadnějším – budování napětí a atmosféry.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama