CivCity: Rome

Každý ví, že všechny cesty vedou do Říma. Každý také ví, že kopírování zabíjí hudbu, jen Uwe Boll si to nemyslí a vyzývá všechny piráty, aby mu dali do držky. A železo se má kout, dokud je žhavé. Bušení do perlíku ale poněkud ruší soustředění, takže kovář ať se drží svého kladiva a Uwemu můžou rozbít držku taky.

And now for something completely different

CivCity Rome vypadá rozpačitě. Krucipísek, kde jsou ty krásné přechody z kreslené do 3D grafiky, to jediné, co dalo GotRE nádech antické atmosféry? Kde jsou vůbec nějaké obstojné modely, animace, textury... Ať už je to Řím, Cyrény nebo třeba Lutecie, všechno je hranaté a sešlé. Jako by už zub času všechny stavby načal svým neúnavným skusem. Příliš ostré přechody, kostrbaté tvary, příběhové animace, co běží v malém okně a nenabídnou víc, než letmou ilustraci k suchému vyprávění. Nejvyšší rozlišení 1280x1024 je zapleveleno bugy, voda připomíná zelenou břečku obecního rybníka na návsi vprostřed parného léta, řezník seká maso pohybem složeným zhruba tak ze čtyř animačních fází a nikde, nikde žádné eye-candy vysvobození z vizuální úrovně roku 1999. Brr.

Co zas křičíš, ty neodbytný kováři? Dokud je co žhavé? Aha, ano, ohyzdnou tvář CivCity Rome zdobí ještě pár dalších nepříjemných bradavic. Kameru se dívá z příliš malé výšky a zuřivé točení kolečkem myši ji ani ve spolupráci s hejnem posvátných holubic nevynese dost vysoko na to, aby se dalo hovořit o přehledu. Navíc jsou nepochopitelně nevyrovnané proporce budov. Obrovské chrámy – budiž. Úcta k bohům musí být a býka v garsonce nepodřízneš. A podřízneš-li, nespálíš. A spálíš-li... ale akvaduktům opravdu odpustit nejde. Čtyřikrát vyšší než ty nejluxusnější insulae spolu s rezervoáry říční vody uzurpují kritický prostor uvnitř města a je TAK otravné při snaze vybrat kurzorem malý obchůdek nebo požárnickou věž označovat stále znovu a znovu majestátně odporný vodovod.

Rome wasn’t built in a day

Některé věci se zkrátka neodpouštějí. Obzvlášť v dnešní zhýčkané době. Nad jinými se zase nejásá tak, jak by mělo. Nezačnou bujaré bakchanálie, Frýdlantem nad Ostravicí se nevypraví triumfální průvod a Zuzana Paroubková nezačne tančit hříšný tanec v krčme U vymaštěného pekáče jen proto, že se Firefly Studios povedlo bezvadně pochopit, v čem spočíval úspěch série Caesar, a ještě k jejím principům přidat originální prvek technologického stromu. Nic takového se dít nebude, ale mělo by.

Vážně, CivCity bezvadně uvede pár jednoduchými misemi do základů propracovaného systému a pak už je to jedna velká radost. Na farmách se sklízí obilí, poráží čuníci, pěstuje víno nebo olivy, těží kámen, dřevo, železná ruda, suroviny putují k řezníkům, mlynářům, pekařům, tesařům, vinařům a všemožným dalším ům, kolem zprvu skromných chatrčí rostou obchody, taverny, fóra, studny, lázně, chrámy, věže. A to všechno „jen“ proto, aby se z chajdy mohl stát domek, z domku činžák a z něj zas vila, to jak se čím dál náročnější občan dožaduje vzácnějších a vzácnějších surovin – a město mu je rádo poskytne, protože, pacholek, platí větší daně. Časem je třeba dodat zajistit kromě pravidelného přísunu chleba a vepřového masa i abstraktní věci typu náboženského vyžití nebo hygieny.

It’s a kind of magic

Stát se starostou vyžaduje zvládnutí náročné alchymie. Na klíčový faktor, spokojenost obyvatel, působí celá řada faktorů, které nesouvisejí jenom s tím, jak spokojeni jsou s bydlením. Rozčílí je i takové detaily jako přemíra nezaměstnanosti, neblahé zprávy z Říma, anebo nedostatek zásob v městských sýpkách. Naštěstí způsobů, jak je obratem potěšit, taky není málo. Pravda, díry v pokladnici bývají po nich krvavé, ale koho by nenadchlo zkrácení pracovní doby spolu se zvýšením platu?

Možností úplně novou je potom... pokrok. Jediná spojitost s legendární Civilizací, která ospravedlnila její zkratkovitou přítomnost v názvu a zároveň poskytla caesarovské hratelnosti vítaný power-up. Denáry lze totiž krom konkrétních staveb věnovat i vědcům – a ti narozdíl od řežského výzkumáku a dalších českých středisek dojdou bleskově ke konkrétním výsledkům: abecedě, zednictví, umělému zavodňování, pečení (a to všechno s pozitivním efektem na konkrétní oblast ekonomiky – je to vážně vidět, když rázem vinné plantáže sklízejí dvojnásobek hroznů). V celkem šesti oblastech se dá dospět daleko a často je včasné vynalezení určité technologie klíčem k úspěchu v misi nebo jediným řešením krizové situace.

Chvilku práce na vývojářském perlíku by ještě prospěla obchodování a bojům. První trpí poněkud nadsazenou cenou za založení cesty mezi městy, jinak ale funguje ještě obstojně. Boje jsou ale – a ne že by to u Caesara bylo kdy jinak – spíše zbytečným přívažkem. Cvičení vojáků funguje podobně jako pečení chleba, jen místo obilí je tu železná ruda, mlynáře zastupuje mistr kovář (ten otravný řemeslník se vecpe všude...) a pekařem jsou centurioni na pevnostním buzerplacu. Primitivně ovládané bitvy proti vojskům znepřátelených národů nenahradí pohodu válečných realtimovek a působí jako kovářská pěst na oko.

Kovářova kobyla chodí bosa

Je zvláštní, že hra pod – sic vzdáleným – patronátem Sida Meiera trpí tak ošklivým audiovizuálním provedením. Zručný kovář se ale nezapře. Snad to byl jen vzdálený závan jeho měchu, který přivál do CivCity Rome obdobu civilopedie, technologický strom z Civilizace zčásti přímo vykradený a spojil prach na pohřebišti zmírajícího budovatelského žánru ve funkční systém jen s několika málo kostlivci ve skříni. Ať sebehnusnější, CivCity Rome je velmi zábavná strategie. A vedle nádherného, ale tak trochu prázdného Glory of the Roman Empire víc než jen rovnocenná volba.