Call of Juarez
Starobylá legenda praví, že poblíž města Juarez leží zakopaný zlatý poklad Aztéků. Ovšem indiánský bůh slunce Huitzilopochtli cestu k tomuto pokladu zaklel, takže dobrodruhy na lovu čeká vždy jen utrpení a zkáza. Jenže nic nemůže odradit všeliké existence od vytrvalého hledání, které trvá již od dob dobyvatele Hernanda Cortéze. Toto opojení dostalo příznačné jméno Call of Juarez.
Sirotek i svatý otec
Vše ale začíná úplně z jiné strany. Do města přichází potulný floutek Billy, aby navštívil své příbuzné. Jenže je najde zabité. Druhou hratelnou postavou je pak rozložitý reverend Ray, který je bratrem zavražděného klukova strýce. Když dorazí na ranč, právě spatří Billyho, jak se sklání nad mrtvými, aby ten vzápětí zbaběle uprchl. Svatý muž pojme podezření z vraždy a ihned se vydá za Billym. Hra za obě postavy se víceméně pravidelně střídá, a s každou si užijete trošku jiný styl zábavy. Zatímco Billy má stále velkou smůlu a nic se mu nikdy nepodaří tak, jak zamýšlel, Ray jde vždy tvrdě za svým cílem a nezapře pistolnického ducha. Každá postava má ale pouze omezené dovednosti. Billy se ohání svým bičem, k pistolím se dostane vždy jen sporadicky. To už lépe ovládá nalezený luk. Druhotné využití najde bič často při překonávání propastí, ale jeho použití je velmi nepohodlné a často tak nedoskočíte na druhou stranu, načež zemřete v pádu. Na druhou stranu se ale umí nepozorovaně plížit a pomocí manipulace s bednami a dalšími předměty, se dokáže dostat na střechy domů. Jenže většina jeho misí se spokojuje pouze s kradmým pohybem, kdy musí překonat hlídky nepřátel, a tato část hry je poměrně stereotypní.
V reverendově kůži si zase pěkně zastřílíte, protože rozmýšlené chování a překonávání překážek s bičem nahradí přímočaré pistolnické souboje. Ray na to jde od lesa, takže si nedělá vrásky a jednoduše odpráskne všechno, co se podezřele hýbe. Jelikož je to bývalý pistolník a má ve výbavě neprůstřelný kyrys, nečiní mu to pražádné potíže a ve svých úrovních odpravuje jednoho pohůnka za druhým. Reverend může tasit až dvě pistole najednou (spouště suplují oba čelní triggery na ovladači) a nebo na větší dálku využít některou z pušek. Nechybí ani zpomalené zacílení ve stylu bullet time, kdy musíte „odchytit“ přibližující se zaměřovací kříže. A konečně v nefalšovaných pistolnických duelech se hra přepne do zvláštního režimu, ve kterém (opět zpomaleně) rychle tasíte a snažíte se zasáhnout protivníka jako první. Všechny duely s hlavními padouchy si můžete později samostatně zopakovat.
Každý svou cestou jde...
I když je hra za obě postavy hodně odlišná, právě úzké profilování Billyho i Raye často nudí, když se za kluka jen plížíte a za reverenda zase vesměs jen pálíte. Proto jste při hře vděční za několik znamenitých vychytávek, které její monotónnost zpestřují. Po úrovních se často povalují petrolejky, které můžete házet jak na protivníky, tak i na stavení. Pokud nehoří, stačí na zasaženou plochu vystřelit a oheň již dokoná dílo zkázy. Naopak lze pomocí plných věder požáry také hasit a uvolnit si tak cestu vpřed. Podobně zase Billy dokáže vytáhnout ze země nebo z mrtvoly své šípy, takže snadno ušetří cenné střelivo. Díky hraní za dvojici protichůdných postav si projdete většinu patnácti úrovní ze dvou různých stran, což působí hodně filmově. Zvláště, když se s reverendem často vrátíte o nějaký ten čas nazpátek, kdy jeho dobrodružství objasní dříve nastíněný děj z častých renderovaných sekvencí. Pohříchu zase některé další prvky spíše obtěžují, jako například dlouhá kázání z Bible, kterými reverend podkopává morálku nepřátel. Taktéž všechny jeho řečičky pouze svatořečí boha a pro děj nemají valného významu.
Western jako řemen
Jestli je herní náplň méně vtahující a více akční, než u dříve narozeného konkurenta Gun, tak v audiovizuálním provedení je Call of Juarez na špici svého žánru. Až na občasné chybějící animace (např. když šerifovi podáváte pistoli), je obraz jinak velmi detailní, ostrý a zejména vyniká skvěle zdůrazněným střídáním hloubky ostrosti, kdy se pěkně mění zaostření pohledu mezi blízkým okolím a větší dálkou. Lokace jsou také krásně živoucí. Na koňském lejně se pase hejno much, nebe pomalu plyne, stromy se tiše klátí a průzračná voda neustále zurčí po bystřinách. Ne nadarmo i zde platí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla, z čehož plyne, že chodit se zde nebude jen po svých.
Solidní je multiplayerová nabídka půl tuctu herních módů až pro 16 hráčů samostatně nebo rozdělených do dvou týmů. Jedná se vždy o variace na tradiční typy soubojů (deathmatch, capture the flag), z nichž nejvíce vyčnívá zajímavá hříčka, kdy jeden vyvolený hraje zločince z plakátů a ostatní šerifové se ho snaží nalézt a zabít, přičemž úspěšný lovec převezme psancovu roli. Celkově je Call of Juarez i na Xboxu 360 tak nějak na půli prašné cesty. Něco se povedlo a něco zase méně, nicméně zábava a spád někdy nedokáže popadnout dech, takže bych westernové choutky raději směřoval na konkurenční Gun, který sice není tolik technologicky vyspělý a dlouhý, ale o to nabízí větší kopec zábavy.
Verdikt
V Call of Juarez je vidět, jak vypadá hra, která svým řemeslným zpracováním trumfne i vlastní příběh, protože ten obsahuje hodně temných míst. Hlavně díky až moc úzce zaměřeným postavám, přičemž jejich střídání je přitom nadmíru tolik příjemná věc.
