Call of Duty: Black Ops 2 Recenze Call of Duty: Black Ops 2

Call of Duty: Black Ops 2

Lukáš Kunce

Lukáš Kunce

14. 11. 2012 23:32 5
Reklama

Ať se to světu líbí nebo nelíbí, Call of Duty je fenomén. Žádná jiná značka nedokáže každoročně prodat ke třicítce milionů kopií napříč čtyřmi platformami a jen o málokteré se mluví alespoň zpoloviny tolik jako právě o "CoDku". Ale proč vlastně? Co všechny ty oddané fanoušky pořád láká na pravidelně recyklovaném materiálu, jenž se inovacím a změnám tak obratně vyhýbá? Odpověď je každým rokem jasnější – stačí svižná hratelnost, jednoduchost a hollywoodsky pompézní prezentace, tedy faktory, které ani druhým Black Ops nejsou cizí. To ale nic nemění na faktu, že mnohým hráčům se laxní přístup Activisionu a jemu podřízených vývojářů příčí... Negativistické úvahy i teorie si ale raději necháme na jindy, protože Black Ops 2 pořád platí za solidní střílečku.

Příběh? Opravdu?

Black Ops 2 volně navazuje na svého předchůdce – odehrává se ve stejném univerzu, zachovává všechny důležité postavy a těží z událostí originálu, do hlavních rolí ale obsazuje řadu nových tváří, představuje nového záporáka a hlavně hráče posouvá až do roku 2025. Největší část děje prožijete skrze oči Davida Masona, syna toho Alexe Masona, jenž byl ústředním charakterem prvních Black Ops, ale protože hra neúprosně přeskakuje z minulosti do současnosti a z území USA klidně až do dalekého Afghánistánu, zastřílíte si za několik dalších postav, a to dokonce i za Raula Menendeze, toho snad největšího šmejda, co kdy po Zemi kráčel. Nebo není zas tak špatný? Vždyť se jen mstí...

Podstatnou část kampaně skrze dojemné vyprávění prezentuje starý známý Frank Woods, bývalý parťák údajně mrtvého Alexe Masona, který pomalu dožívá svůj mizerný život v kolečkovém křesle. Hráči jsou pomalu odkrývány všechny střípky, které by ve výsledku měly dát dohromady jasný obraz a vysvětlit, proč se z Menendeze stal psychopat, co se ve skutečnosti stalo s Davidovým tatíkem, co je ta dokola omýlaná Cordis Die, jak se Woods vůbec dostal na křeslo... – ale ne, scenáristé se pravděpodobně rozhodli, že v jádru jednoduchou, avšak zajímavou a poutavou zápletku rozsekají do kousků, mezi kterými se souvislosti hledají obtížně. Proč, proč? Nepravidelné přesouvání z roku 1980 do roku 2025 s orientací také nepomůže a zbytečná spousta jmen a pojmů se do podobného blockbusteru taky úplně nehodí. Na druhou stranu hře nemůžeme upřít vcelku pěkně vykreslené postavy (Menendez, Woods) a hrst překvapivých zvratů, které konkurenčnímu Battlefieldu 3 úplně chybí.

Call of Duty nebude tunel, povídali...

Nereálné PR žvásty už dnes nemohou nikoho překvapit, ale tvrdit o Black Ops 2, že nebude lineární? Vždyť koridorový charakter k téhle sérii patří jako beďary k puberťákovi, tak proč typický znak hry schovávat za sliby, které vývojáři ani nejsou schopni dodržet? Samozřejmě, že i Black Ops 2 je ten nejužší tunel! Prostorově skromné chodbičky se sice střídají s trochu "otevřenějšími" oblastmi, ale i ty svou uzavřenost pouze skrývají pod hromadou listí a písku, a to dost neuměle. Vrcholem toho všeho pak je, když vás v polovině jedné střechy zastaví nesmyslná neviditelná bariéra, která tak velice šikovně nabourá zážitek z rozjeté akce.

Výraznější plusové body si od nás Treyarch vysloužil za možnost ovlivnit příběh pomocí vlastních rozhodnutí, která se na uzavření děje podepíšou možná ještě víc, než byste čekali, a tedy dokáží změnit i vaše mínění o jednotlivých charakterech. To pochopitelně vyvolalo spelukace o prostoru pro pokračování – který z několika konců vlastně sami autoři považují za správný? Nicméně, v několika z nich sám Menendez (docela symbolicky) vyhrožuje , že se za rok zase uvidíme... takže se asi uvidíme, splácat během 12 měsíců dalších 5 hodin single-playeru by přece nemusela být taková fuška. A neděláme si legraci, desítka misí skutečně nezabere o moc víc než slaboučkých 360 minut, a to prosím včetně všech (slušných) filmečků.

Jeden proti tisícům

Pochopitelně se můžete spolehnout i na bleskurychlou akci a neustálou střelbu, při které se k zemi skácí stovky, možná až tisíce nepřátel, zatímco vám se během 5 vteřin zahojí i prostřelená lebka. Jakkoliv hloupá se nám taková zběsilá střelnice může zdát, jen těžko ji hře můžeme mít za zlé – pokud Black Ops 2 skutečně má působit jako moderní akčňák, pak se s podobnými záležitostmi zkrátka musíme vypořádat. To není až takový problém, dokud nenastanou určité situace, kdy si i ten nejtolerantnější hráč a machista musí klepat na hlavu...

Příkladem za všechna taková zvěrstva budiž mise, ve které si coby Alex Mason osedláte lehce podvyživeného koně, na jehož sedle se máte prohánět po poušti a tu vyčistit od ruských vetřelců. Ještě dokážeme překousnout, že takto namakaný voják v jedné ruce snadno udrží útočnou pušku, když pak ale z kapsy vytáhne raketomet a jasně stanovený scénář vám bezprostředně nadiktuje, abyste jím sestřelili přilétající vrtulníky, mohou nastat asi jen 2 reakce – záchvat smíchu nebo zmatený výraz. Nebo kombinace obou.

Něco málo nového

Kromě klasické FPS akce se v Black Ops 2 můžete vrhnout i do poněkud strategičtějšího režimu pro jednoho hráče, přičemž zdůrazňujeme slůvko "můžete", protože mise pod označením Strike Force jsou nepovinné, hlavní dějové linie se ale přeci dotýkají. Jde o speciální mód, ve kterém se do vaší moci dostanou jak skupiny vojáků, tak futuristická vozidla, roboti, střílny či letadla, jež z pomyslného velitelského můstku máte takticky přemisťovat, využívat je k útoku na nepřítele i k obraně vlastního území. Pokud ale zrovna nepatříte mezi zapálené stratégy, hra vám vřele nabízí možnost převtělit se do kteréhokoliv z bojovníků, daleko více vzrušující je ale ovládání některého z vozidel, třeba brutálního minitanku CLAW. Jako rozptýlení od stereotypního střílení funguje Strike Force skvěle, bohužel mu chybí hloubka, a více než jednu, dvě mise v řadě byste si zřejmě zahrát nechtěli.

Nově si před každou z hlavních úrovní můžete sami nacvakat vlastní loadout, jenž se klasicky skládá ze zbraně primární, zbraně sekundární a jejich úprav, dále dvou druhů granátů a v neposlední řadě jedné specializace, která mírně ovlivňuje jednu ze základních vlastností postavy. Svého miláška si vybere každý – díky futuristickému zasazení se nemusíte spoléhat jen na okoukaného "kalacha" se železnými mířidly, naopak si ještě rádi vyzkoušíte některý z technologických zázraků, například extrémně užitečný zaměřovač, jenž spolehlivě identifikuje spojence od protivníků, čímž vám pomůže se vyhnout palbě do vlastních řad.

Kampaň jako celek funguje tak napůl. Plyne rychle, během krátkého časového úseku vám (špatně) odvypráví celkem poutavý příběh, spoustě konzervativnějších hráčů ale nepochybně bude vadit přílišné množství až nepochopitelně přehnaných momentů. Strategický Strike Force sice spolehlivě dokáže osvěžit, ale ani on příliš dlouho nevydrží.

A co ten mulťák?

Jakkoliv nám jednotvárnost celé série leze krkem, v ohledu hry pro více hráčů jsme ochotni ji do jisté míry tolerovat. Multiplayer je totiž znovu stejně návykový, stejně svižný a opět řádně procvičí vaše reflexy, bohužel ale nenabízí příliš důvodů, proč byste měli opustit některý ze starších dílů a vypláznout tisícovku za nový. Pár novinek ale přináší – například chytrý systém sestavení loadoutu, a to z rovné desítky nejrůznějších předmětů, mezi které se počítají i perky a různá rozšíření zbraní; dále hru ovlivňuje nové řešení killstreaků – nyní se k nim můžete propracovat i jinak než masovým zabíjením, hra tedy konečně vychází vstříc týmovějším hráčům. Zatím si můžete zastřílet na 14 základních mapách a v nepřeberné hromadě režimů, kde nechybí klasické variace na deathmatch, search and destroy, gungame nebo kill confirmed. Multiplayer je znovu tím nejpádnějším důvodem ke koupi, a pokud plánujete věnovat se výhradně jemu, pak si k výslednému hodnocení klidně přičtěte bodík až dva.

Samostatnou součástí hry je pak oblíbený zombie režim, ve kterém už byste měli prokázat aspoň část svého týmového ducha. Bez dalších 3 parťáků totiž příliš dlouho nepřežijete – ne, že by zdejší zombíci byli nějak zvlášť nebezpeční, vždy je ale fajn, když vám kolega kryje záda a vy ho na oplátku zvednete ze země, když už ho nějaká ta mrtvolka kousne. "Zombies" je pro nás až překvapivě komplexní – dovoluje vám během hry nakupovat silnější zbraně, nechá vás jednoduše opravit poničené zábrany a alespoň trošku se snaží o nějaký ten příběh.

Chceme vůbec změnu?

Nemějte nám to za zlé, ale i když jsme se snažili naše zrakové ústrojí několikrát přesvědčit o tom, že Black Ops 2 přece nevypadají zas tak strašně, oči ani mozek nám to prostě nesežraly – lákadlo v podobě DirectX 11 se na grafice nepodepisuje snad vůbec (s výjimkou toho, že Xpčkaři hru nemohou rozjet) a hra tak vypadá v podstatě úplně stejně jako předchozí ... 3-4 díly? To může vyhovovat majitelům postarších sestav, ale ani to vývojářům nebrání v tom, aby eliminovali všechny otřesné textury, kterých v Black Ops 2 je až až, až až.

Nejsme zklamaní – vlastně jsme dostali přesně to, co jsme čekali, tedy slušnou bezhlavou střílečku s poměrně dobrým příběhem a zábavným multiplayerem, také ale s nešťastně zvolenou formou vyprávění, několika nesmysly a spoustou frustrujících nedodělků. To by ale pořád bylo v pořádku, kdybychom to samé neviděli už před pěti, čtyřmi, třemi, dvěma lety a jedním rokem. Call of Duty potřebuje vykoupat v živé vodě, protože potenciál takhle silné značky je obrovský. Ale proč se namáhat, když peníze se sypou...

Call of Duty: Black Ops 2
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Wii U Wii U
Xbox Xbox 360

Verdikt

Kdyby taková věc vyšla před pěti lety, asi bychom si sedli na zadek a hře bez ostychu napálili o pár bodů vyšší hodnocení. Dnes už máme pocit, že si celý herní svět tak trochu nechává líbit přidrzlé manýry Activisionu, který opakovaně vydělává obrovské peníze za minimum námahy. Jak dlouho ještě?

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama