Bloodborne

Otevřely se brány pekla. Vašeho soukromého pekla. Protože pokud někdo tvrdí, že má jenom jedny nervy, neměl by tuhle hru buď vůbec hrát, anebo rychle vyhledat lékaře, aby mu předepsal pár pilulek na uvolnění. Postup hrou je totiž vykoupen cenou nejvyšší - vaším vlastním zdravým rozumem. Jasně, pro zkušené veterány, žádná novinka. Přeci jen, autoři z From Software již proškolili všechny troufalce tak dokonale, že další hra z jejich lůna pravděpodobně nebude znamenat obrácení světa vzhůru nohama. Jenom nastartovali novou značku na nové platformě a nic se nestane, když hned z kraje prozradím, že umírat budete i tentokrát. Jen se trochu změnily kulisy...

Bloodborne má totiž oproti spoustě jiných her ohromnou výhodu. Všichni vědí, co mohou čekat, ale na rozdíl od jiných žánrových her se tady přímo očekává extrémní obtížnost, hodně grindování, pilování osobního skillu a vymýšlení nových strategií s každým nepřítelem, kterého potákte. Prostě a jednoduše, atributy, které by jinak pohřbily většinu her, jsou zde brány jako samozřejmá součást, bez které by naopak byla hra vnímaná negativně. Hned od startu má tedy nová značka obrovské privilegium, kterého využívá naplno. Stockholmský syndrom funguje perfektně.

SMRT NA TISÍC ZPŮSOBŮ

A CO BRNĚNÍ?

i Zdroj: Hrej.cz

Ve hře se neobjevují klasická brnění, jde spíše o lovecké oblečky všeho druhu. Oproti jiným hrám je zvláštností, že rozhodně nenarazíte na nějaký nejlepší plášť, nebo legendární rukavice. Oblečení se sice liší svými statistikami, ale stejně jako v případě zbraní jde v první řadě o konkrétní vlastnosti. Například větší odolnost proti ohni nebo fyzickým útokům. Proto jde spíše o vzhled a protože u všeho toho umírání chcete vypadat především cool, nemusíte se vůbec trápit s nošením hnusného kabátu jen proto, že má o trochu lepší statistiky. A to se rozhodně vyplatí!

Ale pěkně popořádku. Abych se přiznal, nikdy jsem předchozí hry od From Software přímo nehrál. Demon's Soul a Dark Souls mě jako hráče v podstatě minuly, zato jsem si je ale bohatě užíval jakožto pozorovatel. Musím také říct, že jsem nechápal, jak je někdo může vůbec hrát, takhle se trýznit, jedna chyba a nazdar... No, s tímhle vědomím jsem se psychicky připravoval na Bloodborne a s čistým svědomím vám prozradím, že v prvních pár hodinách jsem umřel snad stokrát. Žádný med to tedy rozhodně nebyl a nemyslete si, že se to postupem času nějak výrazně změnilo.

To je ale v podstatě všeobecně známý fakt, takže na první trofej za zlikvidování bosse jsem si opravdu počkal (a o to více jsem ji pak oslavoval). Nejprve je totiž nutné hodně trénovat, což spočívá v neustálém grindování těch samých potvor stále dokola. Možná byste řekli, že to je nuda, ale právě - a zcela paradoxně - je tohle právě ten moment, který dělá hru zábavnou. Ono totiž procházet ty samé lokace není sranda, na pozoru se musíte mít pořád a jakmile jen na chvilku zaváháte, končíte. Ani snad nemusím podotýkat, že je tím celý progres ztracen. Nakonec se ale dostanete do fáze, kdy lokaci znáte nazpaměť, chování potvor se vám už stačilo vrýt pod kůži a pak už jen pozorujete preciznost, s jakou postupujete kupředu.

Tedy, ne tak úplně. K tomu, abyste se zlepšovali, musíte sbírat duše mrtvých nepřátel, resp. jejich bloodechoes, jenže háček je v tom, že nasbírané duše musíte ještě odvést na svou domovskou základnu, abyste si za ně mohli vylepšovat atributy, kupovat vybavení nebo vylepšovat zbraně. Prostě fungují jako univerzální platidlo. V domovské lokaci, nazvané poeticky „Lovcův sen“, se také rozhodujete, kam se vydat a jako celek plní funkci fantasy HUBu na cestě ke smrti. Osobně bych toto místo přejmenoval na lovcův vlhký sen, protože dostat se tam s pěknou zásobou dušiček, to je vždycky na monstrózní oslavu. Ono se sice po smrti můžete pro ztracené duše vrátit, což znamená restart všech potvor v lokaci, ale také to znamená, že už za žádnou cenu nesmíte umřít... A i když to není úplně nemožné, dá se tomu vyhnout jen velmi těžko. Potěšilo mě proto, že po prvním dni stráveném u hry a dvou koňských dávkách léků proti vzteklině, jsem se dostal přes první dva bossáky a hlavně otevřel brány do dalších částí tohohle bizarního světa. Navíc jsem si nemusel připadat tak hloupě, protože tou dobou jsem patřil zhruba ke čtvrtině vyvoleným, kterým se to do té doby povedlo.

Co si budeme povídat, hlavním trumfem hry je soustavná motivace. Chcete si prostě dokázat, že nejste žádní srábci a prostě to zvládnete! Na rozdíl od politiky jsou zdejší cíle dokonce splnitelné a hlavně měřitelné. Satisfakcí totiž není jenom to, že se neustále zlepšujete, a to jak osobně, tak přímo ve hře, ale také možnost porovnávat se s ostatními. Jak známo, získané trofeje můžete percentuelně porovnat s ostatními hráči a speciálně u Bloodborne jde o hodně návykové guilty pleasure.

ZBRAŇ JSTE VY!

Hlavní zbraní, kterou se musíte vybavit, je trpělivost. Bez ní nemá smysl ani zapínat hru. Rovnou si můžete sednout do kouta a podělat se. Pokud se to však naučíte zvládat, čeká vás neuvěřitelná bojová jízda. Ve hře je velká spousta zbraní, všechny se samozřejmě hodí v jiné situaci, ale základem je, že ty situace musíte mít perfektně sehrané. Musíte si dobře rozmyslet, kdy útočit z větší vzdálenosti, kdy je lepší motat se nepřátelům pod nohy, kdy je vhodný berserk a nebo kdy je lepší taktika flákni toho parchanta a uteč. Na každou z těchto (a mnoha více) taktik samozřejmě existuje adekvátní výbava.

i Zdroj: Hrej.cz

Máme tu třeba obří břitvu, která nabízí ohromnou rychlost, ale také nutnost boje na velmi malou vzdálenost. Druhý mód zbraně (ten má každá a lze mezi nimi plynule přepínat) dodá na síle i účinné vzdálenosti, ovšem zase vás připraví o rychlost. No a stejně to funguje u všech ostatních zbraní, jednoduše není univerzálního stroje na zabíjení. Proto se musíte naučit správně načasovat vaše útoky, správně pochopit rychlost a sílu zbraně, kterou máte rádi, a na tom můžete stavět. Je rozdíl, když hrajete s obouruční sekerou nebo dvěma meči, s obojím ale můžete uspět. Variabilitě pomáhají i zbraně na dálku. Můžete třímat jak několik druhů pistolí, tak i speciální obouruční zbraně, které dokáží kombinovat obojí.

KDE JSEM TO JEN VIDĚL?

Asi je to teď v módě, ale i Bloodborne se obléklo do lehce apokalyptického viktoriánského prostředí. Překvapivě to ale ničemu nebere na kráse, ba naopak. Doba rytířů se prostě a jednoduše trochu přežila, takže jde o velmi příjemnou změnu. Navíc jsou lokace dost temné, takové správně hrubé, depresivní. Zároveň jsou velmi propracované a musím říct, že koncept hry nahrává tomu, abyste dokázali odvedenou práci grafiků a programátorů skutečně ocenit tím, že si každou lokaci projdete vícekrát. Velkou pochvalu bych vývojářům vysekl také za design všech míst ve hře. Vyplatí se pátrat všude, nacházet alternativní cesty, skryté chodby a samozřejmě poklady. Každá lokace je navzájem úžasně propojená, což funguje vždy jako odměna, když zjistíte, že jste si právě otevřeli dveře k místům, kde se pravidelně objevujete znovuzrozen a nemusíte celou lokaci procházet znovu s nervy k prasknutí.

Je rozdíl, když hrajete s obouruční sekerou nebo dvěma meči, s obojím ale můžete uspět.

Grafické zpracování je dostatečně pěkné, rozhodně bych netvrdil, že hra vypadá úchvatně, to ne, ale v žádném případě nejde o zklamání. Jenom ten kolísající framerate je trochu s podivem, stejně jako extrémně dlouhé loadingy po vaší smrti. Autoři dle mého také lehce podcenili zvukovou stránku, resp. její technickou kvalitu. Mám pocit, že je hra velmi špatně smíchaná, protože se slévají jednotlivé zvuky a špatně odhadnete vzdálenosti potvor. Ale víte co, jsou to v podstatě jediné chyby, jsou technického rázů a naštěstí nemají ve výsledku kdovíjaký vliv na hratelnost. Jasně, občas vám zavaří kamera, jenže věřte mi, za 99 procent smrtí si budete moct jen a jen sami. A že zemřete rukama nesčetně druhů nepřátel! Různorodost potvor je skutečně famózní, a ačkoliv se některé archetypy opakují, jsou vždycky upraveny tak nějak jinak. Když už si myslíte, že přijde absolutní recyklace – BUM – nová potvora nebo nová škála jejích útoků opět znamená smrt. Autoři se jednoduše rozhodli vylepšovat virtuální očistec a tahle jeho verze je vskutku rafinovaná.

JE TŘEBA SI POMÁHAT

Dostáváme se tím k něčemu, co již notorici znají z předešlých her From Software – asymetrickému multiplayeru. Funguje opět zcela bezchybně, jednoduše a hlavně účelně. Umožňuje totiž, abyste ve své vlastní hře viděli vzkazy od ostatních hráčů, jak dostali na budku a také občas prohlédli jejich aktuální duchy, hrající na stejném místě jako vy. Pokud byste měli to štěstí, tak si s některým z nich můžete i zahrát a spojit síly, což je sice v tuto chvíli trochu komplikované (po speciálních serverech se navíc proháněli jen recenzenti), ale jde to. Navíc jde spíše o takové zpestření, nikoliv nutnost, obohacenou o tzv. Chalice dungeony, které se náhodně generují a lze je mezi ostatními sdílet. I tak je ale zážitek rozhodně více směřován na hru jednoho hráče.

Možná důležitější, než hraní až se dvěma dalšími přáteli, jsou proto vzkazy. To si takhle jdete temnou chodbou a, heleme se, vzkaz: Pozor, vyskočí potvora! Potvora skutečně vyskočí, ale to už tušíte, a tak se nabodne přímo na připravené kopí. Jak to zatím vypadá, hráči si opravdu hodně pomáhají a je to dobře, protože to hře dodává opravdový sociální rozměr, byť nenucený a dobře začleněný do světa hry. Víte, že kolem vás je tlupa stejných ubožáků jako vy a tohle je v podstatě jediný způsob, jak někomu usnadnit cestu hrou... Nebo naopak znesnadnit? To už záleží na vás, hráči Dark Souls vědí své.

ZA ČÍM SE ŽENEME?

Možná jste už postřehli, že jsem se nezmínil o příběhu a to ani v náznaku. Bloodborne je přeci v podstatě akční RPG se vším všudy - bodíky, levelování, vylepšování zbraní... Tak kde je příběh? Řeknu to asi takhle - když strávíte dvanáct hodin v jedné jediné lokaci (ačkoliv velké), na nějaký příběh zhluboka kašlete, nezajímá vás. V popředí stojí jenom vlastní postup, nové zbraně, nové kameny do zbraní, nové cokoliv, co vám umožní se vrátit do předchozí lokace a zjistit, že jste pořád stejný cucák. Proč? Protože ani o trochu lepší attack nepřiměje ani toho nejzavšivenějšího skřeta vyndat dudlík z pusy, natož ho vyndávat, když vás opět po dvacáté páté zavraždil, kvůli tomu, že jste co? Že jste moc zbrklí...

i Zdroj: Hrej.cz

Takže se valíte dál, občas někdo něco prohodí, rychle to celé odklikáte a jdete dál vraždit ty, na které jste ze začátku nestačili. Sbíráte dušičky, protože ten nový meč z krámu prostě chcete a pak už jen hurá na dalšího bosse, protože jste přeci lovci, že jo?! Čili příběh je na nějaké patnácté koleji. Ano, je tu, občas se dočkáte příběhové animace, občas můžete s někým pokecat, ale opravdu silně pochybuju, že si v tom někdo najde souvislost, protože tahle hra příběh v podstatě vůbec nepotřebuje.

UŽ DOST

Co říci závěrem? Věřte, že Bloodborne je hra, o které bychom mohli napsat mnohem více než jen recenzi. Vsaďte se, že na internetu vznikne extrémní množství rozborů, rekordních průchodů, parodických smrtí a dalších nezbytných článků a videí, které – a to říkám zcela upřímně – dokážou, že PS4 má pravděpodobně první velkou kultovku. Sice možná stojí ve stínu předchozích her od stejných tvůrců, ale pyšní se srovnatelnou kvalitou, mnohem hezčím technickým zpracováním a především prvotřídně návykovou hratelností.