Astroneer - dojmy z hraní
Půl roku stará kauza, točící se kolem titulu No Man’s Sky, způsobila, že se na rozsáhlé vesmírné sandboxy chtě nechtě díváme tak trochu skrz prsty. Zoufale nevyplněné sliby megalomanských autorů silně podkopaly ochotu hráčů věřit, že ta nebo ona připravovaná hra opravdu zprostředkuje pohlcující a epický zážitek z objevování a osidlování planet v hlubokém vesmíru. To však rozhodně neznamená, že by týmy po celém světě ztratily chuť se do podobných projektů pouštět. Právě naopak, různé programy, umožňující šířit hru i malým a nezávislým studiím, se takovými pokusy jen hemží. A mezi takové patří i Astroneer, prvotina seattleských System Era Softworks, vyvíjená a distribuovaná formou předběžného přístupu na Steamu a platformách Microsoftu. Jak projekt v současné fázi vypadá?
Pokud jsem se zmínil o rozsáhlých vesmírných sandboxech, zřejmě můžu hned na začátek sejmout ze hry určité břímě. Astroneer totiž za zrovna rozsáhlou hru zatím označit nelze. Objevované planety, stavební kameny obsahu, sice nejsou vyloženě titěrné, zároveň však nepředstavují nijak obrovitá pískoviště, kde by hráči mohli prokazovat svůj průzkumnický um. Kromě prazvláštního dimenzování prostředí tomu silně napomáhá i značně bídná technická stránka, kterou rozeberu později, hned zkraje ale prozradím, že lokace opticky zmenšuje opravdu bolestivým způsobem.
KYSLÍKOVÁ HOREČKA
Princip Astroneeru je velmi prostý. Z pohledného hlavního menu se okamžitě a plynule přesováme na procedurálně generovanou planetu. V tento moment nám autoři absolutně rozvazují pomyslná pouta kolem zápěstí a s velice prostou textovou nápovědou nás vyhánějí do divočiny. Je nutné si ihned uvědomit, že hra zatím nemá žádný cíl, žádný příběh, prostě nic, co by vás pohánělo kupředu. Zda se ve finální verzi nějakých cílů dočkáme, je zatím ve hvězdách. V zásadě tak titul dovoluje pouze objevovat planetu, její vegetaci, zásoby nerostů, různé trosky družic nebo členité jeskynní systémy. To by však nebyla zábava bez rozrůstající se palety nástrojů a vozidel, Astroneer tak disponuje uspokojivě bohatým systémem vývoje základny. Ta je jako celek budována kolem výsadkového modulu, který vás na planetě vyplivne. Kolem vzniknuvšího mateřského prvku se tak pomalu zaplétá pavučina modulů s roztodivným účelem. Roli crafting table z Minecraftu plní tiskárna, výzkumný modul umožňuje rozbor nalezených artefaktů a třeba plošina pro obchodování dovoluje prostřednictvím lodě na orbitě výměnu surovin.
Technici virtuálního vesmírného programu si zřejmě s objemem kyslíkových bomb hlavu nelámali, časový limit pohybu mimo zdroj je tudíž vskutku šibeniční.
Zároveň je základna zdrojem kyslíku. A ten je společně s energií naprostou alfou a omegou pobytu na planetě. Technici virtuálního vesmírného programu si zřejmě s objemem kyslíkových bomb hlavu nelámali, časový limit pohybu mimo zdroj je tudíž vskutku šibeniční. Sotva stihnete doběhnout k opodál ležící hromadě kamenů a už vám svítící kontrolka na batohu suše oznamuje, že jste téměř na nule. To se sice dá řešit systémem tetherů, mechanických checkpointů rozvádějících kyslík a poskytujících duševní pohodu, než jsem ale na existenci podobných vymožeností přišel, nesčetněkrát jsem nechal svého nebohého astronauta hynout v křečích.
PROČ TO ŘEŠIT KONTEXTOVĚ, KDYŽ TO JDE PŘÍMO
Hlavním motivem k podobným (sebevražedným) výletům jsou suroviny. Kondenzátor baterií prostě jen tak ze vzduchu nevyčarujete a ani tu vesmírnou buginu z hlíny neuplácáte. V tento moment do hry vstupuje zmíněná energie, potřebná k pohonu těžebního zařízení. Tím kromě násilné deformace terénu sklízíte, respektive vysáváte minerály nebo rostliny, jež následně přeměníte na stavební moduly či složitější materiály. A vězte, že taková šikovná mašinka plení vaše přenosné baterie opravdu s chutí. Zdroj elektřiny navíc vyžadují i jednotlivé moduly v síti základny, nevyhnete se tudíž zřizování systému solárních panelů nebo baterií.
Tím se obratem dostávám k asi nejzajímavějšímu prvku hratelnosti. Všechny úkony spojené s výrobou, sbíráním surovin, artefaktů a následnou manipulací s nimi totiž neprobíhají skrz kontextová menu jak tomu obvykle bývá, ale vše funguje přímo v enginu hry pomocí kurzoru. Jen těžko lze tento systém popsat slovy, jedná se však o velice elegantní řešení problému s nepřehlednými inventáři. V podstatě vše stojí a padá na paticích, do kterých přímo zasouváte předměty. Například při výrobě modulu natěžíte suroviny, zasunete je do patic na vašem batohu, přiběhnete k základně, tam si na batoh zazoomujete, předměty uchopíte a vložíte do patic na základní stavební platformě. V 3D interface platformy pak stisknete příslušná tlačítka a modul vám vyroste před očima. Rychlé, efektní, snadné.
S KLÁVESNICÍ NA VĚČNÉ ČASY
S tímto systémem je úzce spojeno i ovládání hry, které je bohužel silně optimalizováno pro kombinaci klávesnice a myši. S kabelovým hlodavcem je ovládání jistě hračka, s gamepadem v ruce však hraní zpočátku představuje opravdový očistec. Absence uspokojivé kontroly kurzoru je vyřešena tisknutím tlačítka a následného viklání analogovou páčkou. V praxi je ale kurzor zoufale nepřesný, pomalý, kamera se při jeho posouvání naprosto chaoticky přibližuje a točí, nemluvě o nutnosti používat další tlačítka pro manipulaci s prostředím. Takový prstoklad nevyžaduje snad ani chirurgický zákrok. Třešničkou na dortu je pak fakt, že žádné tlačítko na ovladači neplní tu funkci, na kterou jste zvyklí z ostatních her.
Vyjma nedostatku kyslíku a jakýchsi jedovatých rostlin vás na planetách nic životu nebezpečného neohrožuje.
Za nevydařené ovládání naštěstí nezaplatíte životem tak často, jak by se mohlo zdát. Vyjma nedostatku kyslíku a jakýchsi jedovatých rostlin vás totiž na planetách nic životu nebezpečného neohrožuje. V pustých končinách živou bytost nepotkáte (pakliže nehrajete v multiplayeru), a to samé lze říct i o temných tunelech, klikatících se pod povrchem. To jen podtrhuje smutně mrtvou atmosféru a nepříjemnou bezcílnost titulu. Musíme sice počítat s tím, že se Astroneer stále protlouká vodami předběžného přístupu, autoři ale dle zatím dostupných plánů žádné nepřátelské entity neplánují.
LESK A BÍDA
Někde na počátku textu jsem zmiňoval technickou stránku titulu. Ta je bohužel jedním z nejzásadnějších nedostatků, které zatím na jinak nadějné záležitosti shledávám. Grafika jako taková nijak odpudivě nevypadá, z uměleckého hlediska působí hra se stíny a zvláštně pastelové ladění barev opravdu půvabně, pes je však zakopaný na jiné zahrádce. Astroneer v současnosti trpí opravdu obrovským problémem s načítáním textur a jejich kvalitou. Nejvýrazněji je to vidět při prvotním sestupu na povrch, kdy se vám planeta doslova vrásní před očima. Zoufale pomalé doskakování i těch nejzákladnějších detailů povrchu se na konzoli ještě kloubí s nepříliš přesvědčivým a plynulým frameratem. A o existenci viditelného povrchu na horizontu si můžete nechat jen zdát. Ve výsledku se zdá, že pobíháte po členité placce, poletující kdesi ve vesmírném prostoru. Sečteno a podtrženo, engine si ještě žádá spoustu péče.
S technickou stránkou titulu souvisí i hra více hráčů. Multiplayer jsem bohužel neměl možnost vyzkoušet, internet se však množí velkým množstvím stížností na jeho nefunkčnost a problémy s připojením. Výjimkou nejsou ani hráči, stěžující si na nevyhnutelné připojování náhodných, cizích hráčů, kteří následně devastují základny obětí. Závěrem je hodno dodat, že titul podporuje spojení hráčů na PC a Xbox One.
SVĚTELNÉ ROKY PRÁCE
Přesně ty čekají System Era Softworks, pokud hodlají Astroneer dotáhnout do zdárného konce a zabránit neslavné smrti a zapomnění v bažinách předběžného přístupu. Stávající alfaverze ukazuje, že je titul plný potenciálu, některá designová rozhodnutí však vzbuzují spíše rozpaky a technicky není hra na úrovni, kdy bych se ji neostýchal podrobit zkoušce byť těch nejodvážnějších hráčů. Zatím nelze zájemcům koupi ani rezolutně rozmlouvat, ani bez výhrad doporučit. A to i kvůli ceně, která se pohybuje mezi pěti a šesti sty korun. Za daných okolností může taková nabídka působit minimálně odvážně.
