Alien: Isolation

Ahoj, já jsem Vojta a mám problém s horory. Nemůžu se na ně koukat, protože všechny lekací momenty mě děsí a z nekonečně gradujícího napětí mám vždycky pocit, že se ve mně něco přetrhne. Pocit leknutí mi nedělá dobře žádným myslitelným způsobem a nechápu lidi, kteří to mají jinak. Když jsem dostal na recenzi údajně nejstrašidelnější hru roku, samozřejmě jsem hrál chlapáka, dušička ve mně ale byla malinká. Nakonec se však ukázalo, že je to vlastně skvělá terapie.

Abych si hru vychutnal, pochopitelně jsem se držel doporučeného návodu. Hrát pouze v noci se zhasnutými světly, a pokud možno v doporučené obtížnosti. Ty dvě anglické věty při výběru to vlastně říkají všechno hned na začátku hry – Těžká: Doporučený způsob, jak si užít hru; výzva a děs. Bál jsem se? Strašně. Nevím, jaká je obvyklá herní doba, ale určitě alespoň o polovinu kratší než ta moje. Hezkých pár hodin jsem totiž strávil ve skříni nebo pod stolem (ve hře, samozřejmě!), neschopný se rozhodnout, že právě teď je čas vyrazit a protáhnout se nestvůře za zády.

SEVASTOPOL OVLÁDLA PŘÍŠERA

I když by příšera z mezititulku platila také pro ukrajinské město, tady se posouváme do budoucnosti. Sevastopol je odlehlá vesmírná stanice, postupně dosluhující kosmický přístav. Přístav, který měl smůlu s velkým R. Právě k němu totiž doputoval odkaz mnoho let pohřešované Ripleyové a lodi Nostromo, který se v kůži její dcery vydáme odhalit. I když je řeč o budoucnosti, zapomeňte na vyleštěný Star Trek s trikodéry a vždy dokonale vyžehlenými teplákovými soupravami. Věrnost gigerovské estetice je veliká, stejně jako nedůvěra v klimatizační průmysl budoucnosti, takže se všichni potí, kolem zdí bliká nespočet elektronkových přístrojů a prostředí se všemi těmi průlezy, chodbami a průchody je krásně mechanické a téměř umělecky složité. Pokud něco, grafika se rozhodně povedla a připravte se na to, že se spolu s ostatními bude potit i váš počítač.

Otázky o budoucnosti lidstva nejsou na pořadu dne, stejně jako kosení desítek nepřátel.

Příběhu v epickém slova smyslu tu zase tolik není, pod klasickou vetřelčí linkou řešíte spíše mikroúkoly spojené s bezprostředním přežitím a s osudy jednotlivých přeživších na stanici včetně vaší posádky. Občas se ale hra přeci jen vypravěčsky rozmáchne a fanoušci značky pak rozhodně nepřijdou zkrátka. Platí to i pro ty, kteří neumí anglicky, hra totiž obsahuje české titulky přímo od Comgadu, a to včetně grafických úprav tak, aby vše sedělo i do analogově roztřepeného HUDu hry. Některé scény pak připomínají Gravitaci, v jiných zase dostanete šanci si „na vlastní oči“ vychutnat některé nezapomenutelné zážitky známé z filmové předlohy. A celou tu dobu samozřejmě přemýšlíte, jak to celé dopadne, jestli vetřelce spíš vycucnete do prostoru nebo usmažíte, kolikrát se vrátí a jestli na konci doopravdy potkáte starou Ripleyovou…

JEDEN VETŘELEC BOHATĚ STAČÍ

Minimalismus prvního filmu Vetřelec se povedlo do hry přenést výborně. Otázky o budoucnosti lidstva nejsou na pořadu dne, stejně jako kosení desítek nepřátel. Úkolem je dostat se přes další zavřené dveře, zprovoznit výtah, opatřit si další kus mechanického vybavení, proplížit se k nějakému terminálu či zařízení… A hlavně při tom nenadělat moc hluku a za každou cenu se vyhýbat odhalení, protože setkání s vetřelcem tváří v tvář nelze přežít. Tedy lze, v pozdější fázi hry seženete i plamenomet, ale tím ho jenom na chvíli zaženete a palivo vám stejně dojde rychleji než vetřelcovi trpělivost – a to je co říct. Rozhodně se nemůžete divit, že si pak bude potřebovat trochu zchladit žáhu…

Častěji než po zbrani tedy sáhnete po klíči, hořáku nebo hackovacím zařízení. Různě podaných miniher či procedur otevírání, aktivování a přesměrovávání všeho možného je tu celá řada a působí velice přesvědčivě. Obvykle mi ve hrách na PC vadí takové ty konzolové minihry typu „teď zmáčkni tři náhodná tlačítka“ a „teď zase zmáčkni jiná tři“, ale tady to není ani v nejmenším nepatřičné a jednotlivé úkony dávají smysl. Dokonce i uložení hry sestává z několika kroků na speciálním terminálu a s vetřelcem za rohem umí být pěkně napínavé.

SCHOVKA, LEVEL RIPLEYOVÁ

Pomineme-li občasné přestřelky s lidskými protivníky a androidy, kdy si konečně můžete vybít frustraci na někom slabším, základním principem Alien: Isolation je hra na schovávanou. Mapou obchází vetřelec, různě se přemisťuje a číhá, a vaším úkolem je nikdy nezjistit, jak vypadá zepředu. Přitom jsou hodně častá i extra blízká setkání, kdy prochází metr od stolu, pod kterým jste zalezlí, vzájemně kroužíte kolem hromady haraburdí, musíte zadržet dech ve skříni, kterou očuchává, nebo se s ním prostě jen tak se štěstím minete o centimetry někde na chodbě a na dobrých deset vteřin pak z toho u počítače strnete hrůzou a z mrazení v zádech máte na židli jinovatku.

Zatímco v dřívějších hrách s toutéž tematikou byl pípák, lokátor nebo jakkoliv ho chcete nazývat, spíš příručním generátorem paniky, tady je to zcela neocenitelný nástroj přežití.

Celé to navíc nepůsobí naskriptovaně, většina situací vzniká prostě jako výsledek vašich vlastních akcí v chytře navrženém prostředí, kterým se volně prohání predátor. I takoví androidi ale umí být děsiví a ani s těmi přestřelkami to nesmíte přehánět, pokud nechcete vetřelce přilákat. A jak by pravil český teenager, to fakt nechceš. Klíčová je každopádně hlavně jedna pomůcka, a asi tušíte, jaká to je. Píp, píp, píp… Zatímco v dřívějších hrách s toutéž tematikou byl pípák, lokátor nebo jakkoliv ho chcete nazývat, spíš příručním generátorem paniky, tady je to zcela neocenitelný nástroj přežití. Řídit se podle něj bude váš každý krok, přesně tak, jak to má být.

STRACHU ČELEM, VETŘELCOVI ZÁDY

Nutno přiznat, že děsu s přibývajícími hodinami postupně rychle ubývá – částečně je to tím, že terapie šokem zabírá, částečně se na tom však podílí i znatelné opakování ve druhé části hry. Ta už místy působí nastavovaně, hráč by uvítal svižnější posun děje a většinu jste toho stejně viděli a zažili. Když mě snad podesáté stejným způsobem chytil za kotník rádoby nenápadný android ležící na zemi, vymlátil jsem z něj mozek železným klíčem ve sprškách bílé tekutiny vlastně už jen tak z povinnosti.

i Zdroj: Hrej.cz

Velkou část vzrušení nicméně můžete dostat zpátky s pomocí Survival módu, kde plníte různé úkoly proti časovému limitu, přičemž hrozba sežrání vetřelcem samozřejmě není o nic menší. Blízká setkání jsou pod časovým tlakem ještě častější a svou odvahu můžete otestovat na maximum. Pro mě osobně už ale tenhle mód úplně nebyl. Dobrovolně se vystavovat takovému strašnému stresu, když mě ani nepohání žádný příběh… Zas tak dobře ta terapie přeci jen nezafungovala, to si klidně mohou slabší povahy odpustit, ty silnější ale mají pár hodin zábavy k dobru.

VYBERTE SI ZPŮSOB SVÉ SMRTI

Jakkoliv je Alien poměrně lineární hra, volnosti nabízí slušné množství. K cíli zpravidla vede více cest, takže si můžete vybrat, jestli chcete umřít v široké chodbě, ve stísněné ventilaci nebo třeba v servisní šachtě. Stejně tak můžete postupovat super obezřetně krůček po krůčku, nebo vždycky úsek proběhnout a doufat, že vás pronásledovatel nedožene a včas narazíte na skříň, kde se schováte. Nepřátele můžete pobít heverem, postřílet, nebo taky jen oslepit flashbangem či odlákat zvukovou bombou. Různých pomůcek a zbraní si z nasbíraných surovin lze podle získaných nákresů vyrobit celou řadu, byť jde spíš o doplňkovou záležitost.

Ve výsledku ale stejně budou mít všichni to hlavní společné. Hodněkrát se leknou, hodněkrát umřou a dostanou pocit, že Vetřelce nejen viděli, ale také prožili. Nedokážu posoudit, jak hra působí na někoho vyloženě otrlého, já ale svojí porci emocí dostal víc než dostatečnou a věřím, že zklamaní nebudete ani vy.