Ah, ten Mass Effect...
Uzávěrka časopisu vytíží člověka na mnoho dní, zvlášť, když jde o testování nejrůznějších her a natáčení video recenzí na levelácké video DVD. Zatím to, co mi prošlo rukou bylo značně depresivní – a to jsem každé hře věnoval minimálně dvě hodiny. Jednoznačným favoritem, o kterém se obecně nemluví, proto mi nepřijde špatné hru zmínit, je Lost Crown: Ghost Hunting Adventure. Příšerný název, který se navíc plete s Lost Sword of Toledo, v sobě skrývá fascinující adventuru s černobílým fotorealistickým zpracováním. Idea je jednoduchá: lovit duchy. Tedy, paranormální jevy. Zapomeňte na flinty z Krotitelů duchů, zde se používají speciální magnetofony, videokamery, foťáky a měřáky. Autor, který je mimochodem zodpovědný i za Darkfall, vycházel ze skutečně používaných metod „lovců duchů“ a atmosérou celé hry se přiblížil pocitu, jaký máte, když jdete na chalupě za noční bouřky na hajzlbudku na zahradě přes rozlehlou předsíň plnou nábytku po praprarodičích – všechno skřípe, vrže, ťuká a támhle v rohu – co to bylo za pohyb? Jejda, já to na tu budku snad nedonesu. Tak něco podobného je Lost Sword. Ne. Lost Crown.
Hra, která mě ale dokonale pohltila, je starší a všeobecně uznávaná: Mass Effect. Přinesla za poslední tři dny vítané odlehčení pracovních povinností a hlavně důkaz, že sice můžu právě zpracovávat videorecenzi hru XY (nejmenovat! nejmenovat!), ze které je mi špatně, ale kvalitní hry existují. Čím hlouběji jsem se ponořoval, tím spíše jsem měl pocit: sakra, já to někde viděl. To znám! Když vyřadíme obvyklé podezřelé jako Star Trek a Hvězdné války, zbude jen jeden možný kandidát, který řve ze všech digitálních stěn lodi Normandy: Firefly. A Battlestar Galactica, jak podotkl Lukáš Grygar. Ale především Firefly. Pakliže má podle toho seriálu vzniknout kvalitní hra, měla by se snažit všemi silami, aby byla lepší než Mass Effect, který charakterové i dějové peripetie seriálu a posléze filmu Serenity cituje bez červenání. Není předmětem komentáře, aby říkal, jaké opice jsou scénáristi Mass Effect – navíc si to ani nemyslím. Inteligentní přebírání motivů jsou nejlepším pochlebováním, jak se říká a Mass Effect přidává mnoho věcí navíc, aby byl samonosnou hrou.
Zajímavější je, jak krystalizují vědecko-fantastické motivy v průběhu dekád. Začínali jsme u strachu z mimozemšťanů, přelili se přes fascinaci technikou a problémy, které vznikají konfliktem techniky a člověka, pokusili se pochopit dopad zničení techniky na lidskou civilizaci a dokonce jsme překlenuli i propojení člověka a techniky, aby nám v současnosti jako módní vlna zašplouchala na kotníky technika na pozadí reálných lidských vztahů a problémů. Jak ve Firefly, Battlestar Galactica nebo Mass Effect se fantastická technologie nijak detailněji nevysvětluje, prostě je lidstvu dána a člověk jí bere stejně, jako dnes bereme počítače. V popředí jmenovaných vědecko fantastických titulů se pak odehrávají konflikty a dramata stará jako lidstvo samo – záchrana vlastního osudu, pochyby, láska, spasení svých bližních, sebeobětování, nezdolná vůle... Ohrožení nějakými emzáky symbolizuje pouze strach z neznámého. Technologie symbolizuje pouze běžný život. Alfou a omegou je lidské chování a charakterizace. Mimochodem, i proto je takový Zaklínač tak dobrou hrou.
Kéž by bylo více podobně laděných her, které časoprostorové ukotvení berou jen jako pomůcku k vyprávění lidského příběhu a kéž by bylo více scénáristů, jako jsou ti, co dělali Mass Effect. Pakliže zůstanou hry v bodu fascinace technologií a jejího prezentování, ať už co se týče audiovizuálního provedení nebo sci-fi/fantasy prostředí jako hlavního prodejního bodu, zůstanou v hračičkovské fázi. Jakmile půjde o líčení reálných lidských problémů, se kterými se můžeme bez problémů ztotožnit, dostanou se na metu „dospělosti.“
