24: The Game

I když TV Nova vysílala, na své poměry vynikající, akční seriál 24 hodin převážně v totálně neatraktivních, nočních časech, asi těžko jste tomuto fenoménu televizní tvorby posledních let mohli uniknout. Při nejmenším víte, že je vyprávěn formou 24 hodinových dílů na sezónu pokrývajících celý jeden den v životě zvláštního agenta pobočky Protiteroristické organizace v Los Angeles, Jacka Bauera, a to v reálném čase (kouzlo bylo u nás narušeno zařazením menšího počtu a nesprávně odměřených reklamních bloků). Seriál debutoval v časech, kdy se Amerika ještě otřepávala po útocích z 11. září 2001 a přízeň si jistě získal i díky brnkání na citlivou, bolestivou strunu. Nicméně mu nikdo neodepře ani řemeslnou kvalitu, odvahu experimentovat s formou a nekompromisně si nárokovat stoprocentní soustředění svých diváků.

Po čtyřech (u nás třech) odvysílaných sezónách, má „Čtyřiadvacítka“ masy fanoušků po celém světě slintajících při charakteristickém tikání digitální časomíry jako pověstní Pavlovovi psi. A jak už to s globálně úspěšnými produkty zábavního průmyslu bývá, je masa příznivců považována za vhodnou cílovou skupinu, která by se měla vyždímat, dokud má v sobě ještě nějakou šťávu. A priori si však může stěžovat leda programový skeptik, my ostatní máme vlastně tuhle kapitalistickou hru na poptávku a nabídku moc rádi a už se těšíme na příběh plný absurdních zvratů, nadřazenosti napětí nad logikou, figurek, z nichž kterákoli kromě Jacka se může v jakékoli minutě odporoučet k pánu a víc vyvrcholení na poslední chvíli než v kdejakém pornofilmu.

Zlatá seriálová žíla

Jak už jsme napsali v preview, 24: The Game vznikla v úzké spolupráci third-person akčních specialistů ze Sony Cambridge a autorů televizní předlohy ze stanice Fox TV, přičemž děj byl časově zařazen mezi druhou a třetí sezónu seriálu. Pro game designéry je Čtyřiadvacítka pochopitelně materiálem seslaným z nebes: mix střílečky, automobilových honiček, špionážních výmyslů a freneticky vyprávěného příběhu na nejvyšší hollywoodské úrovni. Využili tuto jedinečnou šanci, nebo jí fatálně propásli? Hned můžeme říci, že to nakonec dopadlo spíše dobře, ale neobešlo se to bez několika vážnějších zakolísání. První dojem z 24: The Game je vynikající. Hlavním cílem bylo vytvořit tak autentickou interaktivní kopii známého pořadu, jak bylo jen v lidských silách, a to se podařilo. Skvěle vystižená je nejen struktura seriálu, ale i prezentace a zvukový doprovod. Modely postav – velice obtížná věc, když máte srovnání s reálnými předlohami – patří na PS2 mezi vůbec nejzdařilejší. Také dabing, zhotovený Kieferem Sutherlandem a spol. je na videoherní poměry naprosto vynikající. Nechybí ani typická kamera ve střihových i hratelných sekvencích, včetně častého (a nikoli samoúčelného) rozdělování obrazu na několik simultánně se odehrávajících scén. Totéž se týká vybledlé škále barev při denních záběrech z ulic Los Angeles a efektu ruční kamery.

Hezky česky

Naštěstí se své práce ujali s maximální péčí i scénáristé. Možná by to na celou televizní sérii nebylo, ale ve víru herní akce si sotva všimnete kvalitativního rozdílu oproti televizním 24 hodinám. A chybět nemůže ani digitální ukazatel času, který se objevuje i během samotného hraní – někdy proto, aby odpočítal časem přísně limitovaný úkol mise, jindy pro podbarvení atmosféry. Hra sice nemůže běžet jako seriál v reálném čase, ale pocit tísně dokáže navodit dosti dobře.

Nakonec ještě musíme zmínit plnou českou lokalizaci (formou titulků), kterou Sony připravila v historicky teprve druhém případě (po loňském Buzz: Hudební kvíz). Překlad má sice určité nedostatky, ale díky bohu za něj. Vždyť kolik skvělých příběhových her si nenašlo k českým hráčům cestu kvůli jazykové bariéře!

Chromý Bauer

To už se ale dostáváme k bohužel nepřehlédnutelným nedostatkům. Odkud začít? Modely postav sice vypadají moc pěkně, ale totéž se rozhodně nedá říci o zbytku grafiky. Vezměte si třeba automobilové honičky – vozy působí zcela nedodělaně a jakoby se nad asfaltem vznášely. Střílecí mise jsou sice na tom místy lépe, ale také zde si všimnete šokující prázdnoty lokací. Dobrá, říkáte si, grafika není to nejdůležitější. Tak pojďme k ovládání. Kamenem úrazu tu je zaměřovací systém, na který sedí „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“. Cílem autorů bylo zajistit maximální flexibilitu: teoreticky byste se měli v pohodě orientovat v third-person pohledu, stlačit L1, kdykoli potřebujete tasit zbraň a přesně zamířit v pseudo-first-person perspektivě s kamerou těsně nad ramenem (jako v Resident Evil 4). Nyní můžete doladit analogovou páčkou míření a stlačením R1 pálit. Když ještě zůstaneme v rovině teorie, měl by vám tento systém umožnit rychlou a efektivní popravu (rána mezi oči) stejně jako úmyslnou imobilizaci protivníka za účelem následného výslechu. V praxi to však zdaleka taková idylka není. Automatika vám zaměří kdejaký kus nábytku a nepřátele demokracie hemžící se kolem vás vesele ignoruje. Kolikrát nezbývá, než vzít nohy na ramena, zalézt do jiné díry a vyzkoušet štěstí s mířením znovu. A to se k takovém frajerovi jako Bauer vůbec nehodí.

Slepičí mozky

Další problém se týká nespolehlivé umělé inteligence. Protivníci občas na vás vyběhnou jen proto, že jste se ocitli v jejich poli působnosti, přičemž k očnímu kontaktu prokazatelně dojít ještě nemohlo. Jindy je to pro změnu obráceně: i kdybyste se na hlavu stavěli, zůstává nepřítel fascinován pohledem na zeď, aniž by se obtěžoval zkontrolovat, kdo mu za zadkem žongluje s granáty. Rovněž diskutabilní je inteligence spřátelených osob. V některých misích vás doprovází NPC postavy, kterým můžete zadávat příkazy jako „za mnou“, „stůj“, „kryj se“ (opět podezřele připomíná Resident Evil 4). Je smutné, že eskortovaná osoba se občas rozhodne „krýt se“ v místnosti plné po zuby ozbrojených grázlů místo toho, aby počkala v bezpečné chodbě. U Kim bychom to při jejím slepičím mozku ještě chápali jako umělecký záměr, věc se však týká i dalších osob.

Mistr mnoha řemesel

Zrovna když se zdá, že to má 24: The Game spočítané, se však překvapivě začne miska vah znovu vychylovat v její prospěch. Automobilové scény sice nemají hezkou grafiku, ale velmi dobře se ovládají a obsahují působivé smyky a spektakulární bouračky. Dokážou zkrátka navodit pořádné napětí. Je sice pravda, že nedostatky v ovládání střílecích misí jsou vážné, ale kompenzaci naleznete v obrovské pestrosti činností, které se tu nabízí. Sekce, kdy zneškodňujete bomby, provádíte výslechy, zkoumáte satelitní fotografie či se musíte nepozorovaně vplížit na určené místo nemají chybu. Během hry si navíc kromě Jacka vyzkoušíte spoustu dalších postav. Budete Tony Almeida, Chase, Michelle a taky Kim. Budete v roli polního agenta, velitele, eskorty, snipera, záchranáře, řidiče, hackera, vyšetřovatele...

I když vás 24: The Game bude nepochybně frustrovat a místy se zdát odfláknuté, celkově dokáže vybudovat napětí, ke kterému se nedokážete obrátit zády. Je tu silná motivace v příběhu a zvědavost, jak se zase všechno zkomplikuje. A taky příslib, že když se zaťatými zuby překonáte tuhle přestřelku, čeká vás v další misi nějaká půvabně osvěžující činnost.