Q&Hrej- Vzpomínáme na PlayStation 2

Před zhruba týdnem oslavila konzole PlayStation 2 jednadvacáté výročí. Na pulty obchodů v Japonsku se dostala v březnu roku 2000 a od té doby stihla získat naprosto kultovní status. Konkurenta Xboxu, GameCubu a Dreamcastu se v průběhu let prodalo více než 150 milionů kusů a pro spoustu hráčů je dodnes synonymem hraní jako takového. Jak na PlayStation 2 v redakci vzpomínáme my?

RADEK RAUDENSKÝ - SRDCOVKA Z LIBERTY CITY

PlayStation 2 je skutečně srdcová záležitost. I když jsem dnes čistě PC hráč, právě PlayStation mě přivedl k prvním pořádným hrám a dokázal jsem u něj prosedět hodiny a hodiny děláním téhož. Naprosto mi nevadilo hrát GTA 3 a jen tak jezdit městem, bourat do lidí nebo s nacheatovaným tankem přelétávat do vedlejšího města – bohužel jsem v tomto věku zkrátka nedokázal mise dodělat a přesunout se do dalších čtvrtí legálně.

Skvělá taktická hra mě neuvěřitelně lákala, můj postup hrou se ale nikdy neuložil.

Na PlayStationu 2 jsem také zbožňoval Unreal Tournament nebo staré Need for Speed Underground. Právě proto, že jsem u her vždy strávil spoustu času a neměl jsem k dispozici nic jiného, jsem byl za nové hry o to vděčnější. Dodnes si vzpomínám na úžas z GTA San Andreas nebo Most Wanted. 

Samozřejmě se s touto konzolí pojí i vtipné, tehdy ale naprosto frustrující zážitky. Například paměťová karta s naprosto neuvěřitelnou pamětí 8 MB někdy vypadávala a zaručeným receptem pro naskočení bylo profouknutí jejího vnitřku. I tak jsem ale nikdy nepřišel na to, jak si uložit progress v SOCOM. Skvělá taktická hra mě neuvěřitelně lákala, můj postup hrou se ale nikdy neuložil. Vždy jsem tedy musel postup speciální jednotky odehrávat od znova a zkoušel jsem, jak daleko se asi dostanu. I když jsem úrovně znal téměř nazpaměť, angličtinu jsem moc dobře neovládal a přes pozdější levely jsem se nikdy nedokázal dostat. A to i kvůli tomu, že jsem při úmrtí, opět, začínal od začátku.

Vzhledem k tomu, že jsem PlayStation 2 používal skutečně dlouho, jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych ho snad někdy prodal. Tento dnes už starožitný kousek se mi tak společně s hromadou her válí doma. A musím říct, že jsem při psaní tohoto textu dostal na několik z těchto her opět chuť. Jak ale všichni víme, naše mysl klame a nerad bych si dnešním pohledem zkazil krásné vzpomínky.

KUBA ŠTĚPÁNEK - PŘESKOČENÁ GENERACE

PlayStation 2 jsem nikdy nevlastnil. Naši nám pořídili akorát jeho předchůdce, já sám jsem pak kupoval až PS3. To ale neznamená, že jsem se s PS2 nikdy nesetkal. Vlastnil ho totiž cool strýček, který na videohrách značně ujížděl.

Pamatuji si, že pro mě bylo první setkání v podstatě magickým momentem. Vertikální poloha mě naprosto fanscinovala, stejně jako krásná černá barva. Vysouvání a zasouvání mechaniky mě pak doslova hypnotizovalo.

V hlavě si pohrávám s myšlenkou, že bych si mohl zřídit malou sbírku konzolí. Sice si nejsem úplně jistý, jestli mi něco takového projde, ale pokud ano, PlayStation 2 v ní rozhodně nebude chybět.

TADEÁŠ PEPŘ - DRTÍME TEKKENA

PlayStation 2 byl pro mě vždycky "ta druhá" konzole, doma pod televizí mi ležel původní Xbox. V tomto ohledu jsem byl ale v pořádné menšině. Většina mých vzpomínek na druhý PlayStation se tak váže k nejlepšímu kamarádovi  ze základní školy. Ten vlastnil víceméně náhodně vybranou hrstku her. Dlouho jsme se snažili najít recept na zákys v Hobbitovi (nenašli jsme). Chvíli jsem zápolil s Medal of Honor: Rising Sun, ale v tomhle případě mě zase vypeklo velmi nezvyklé ovládání, které jsem jako PCčkář nedokázal překousnout.

Nekonečné drcení náhodných tlačítek a absolutně bizarní přídavek v podobě klokaního bojovníka Rogera Jr. zůstane někde hluboko ve mně navždy.

Suverénně nejvíce času jsme tím pádem utopili v pátém Tekkenovi. Ač si třeba z ovládacího schématu nepamatuju vůbec nic, nekonečné drcení náhodných tlačítek a absolutně bizarní přídavek v podobě klokaního bojovníka Rogera Jr. zůstane někde hluboko ve mně navždy.

LUKÁŠ ČERNOHORSKÝ - POD SMRKEM

Vzpomínám si jako by to bylo včera, když jsem na Vánoce v roce 2004 otevřel pod stromečkem obrovskou šedivou krabici ve které se ukrývala trošku menší modrá krabice. Do televize se PlayStation 2 připojoval pomocí třech drátů, bílého, červeného a žlutého. Klasický Dualshock byl samozřejmě připojený kabelem a paměťová karta měla neuvěřitelných 8MB! Ty Vánoce byly pro mě nezapomenutelné. Ten rok frčel poslední díl Pána Prstenů a první hra, kterou jsem musel mít byla LotR: The Two Towers od EA. Přátelé ta grafika! To prolínání filmových ukázek a hry! A hlavně to dabovali stejní herci! No prostě pohádka. Nicméně hra nebyla příliš dlouhá a já byl už den po Vánocích daleko za polovinou hry. Nezbývalo než koupit Return of the King, který pokračoval ve stejných kolejích. 

PlayStation 2 zůstal v mém pokoji jako hlavní konzole až do roku 2008, kdy jsem si pořídil Xbox 360. Ale definitivně šel do bedny pod postel až v roce 2013, kdy jsem obě konzole nahradil PlayStationem 3. Dalo by se tedy říci, že jsem PlayStation 2 skutečně využíval nejvíce ze všech konzolí, které jsem vlastnil. Bylo to totiž bez mále skoro deset let. Moje klasická fat PS2 přechroustala za svůj pobyt u mě desítky her. Od Two Towers jsem se přebrodil přes Allied Assault, přes bouřku v Metal Gear 2, zachraňoval Galaxii ve Star Wars III Revenge of the Sith, který vlastně navazoval na první hry od EA. Až po mlátičky Tekken Tag Turnaj a hustou džungli a dokonalý příběh v Metal Gear Solid 3: Hadožrout a samozřejmě Bůh války! Tehdy byl Kratos absolutní peckou řecké tragédie. Cutscény byly nádherné a hratelnost naprosto opojná. Žádné loadingy, hudba burácela, první díl jsem si zamiloval na první dobrou. Všechny tyhle vzpomínky uzavíral právě druhý díl, kdy Kratos vracel taťkovi všechno i s úroky. Hra tehdy z grafického hlediska ždímala z PlayStationu 2 vše. Ovšem ten cliffhanger a pokračování na další generaci jsem Sony nikdy neodpustil.

Každopádně na tuhle černou krásku nikdy nezapomenu. Byla to moje první konzole a i když jsem u souseda na prvním PlayStationu strávil mnoho hodin u Residentů a Commandů, ty nejkrásnější chvíle začaly tehdy pod tím stromečkem, před sedmnácti lety. 

ALEŠ TIHLAŘÍK - NÁVŠTĚVY U PŘÍBUZNÝCH

Na vánoční shledání s „pé-es dvojkou“ jsem se těšil de facto každoročně. Velice dobře si pamatuji, že se rodiče na „plejstejšn“ vyptávali mnoha rodinných kamarádů, jejichž ratolesti právě tato radostná událost již někdy dříve potkala. Většinou si tuto investici pochvalovali, díky čemuž ve mně každé Vánoce hořel plamínek naděje, že se vytoužené konzole pod stromečkem dočkám. Ale Ježíšek tento dar nakonec neshledal jako vhodný a o pár let později mi nadělil herní počítač, díky čemuž jsem si na černou krabičku pod televizí už ani nevzpomněl.

i Zdroj: Hrej.cz

Velice dobře si ale pamatuji, jak byla tato konzole na svou dobu revoluční. Tím spíše pro vesnické dítko, pro které byla jediným interaktivním prvkem jeho světa televize, a funkci internetu suploval teletext. Tehdy jsem se na návštěvy rodiny a známých neskutečně těšil i přesto, že jsem jejich děti neměl rád. Byla to totiž příležitost k tomu, usednout k jejich majestátní televizi a ponořit se do neskutečně vtahujících a reálně vypadajících virtuálních světů na PlayStationu 2.

Problém ale samozřejmě tkvěl v tom, že dítko z domácnosti s PlayStationem často nechtělo vyhovět mým přáním, takže jsem místo nádherného Gran Turisma 3 musel hrát věci, kterým jsem absolutně neholdoval – typicky si pamatuji nějakého Pána prstenů nebo první God of War. To ale samozřejmě byla ještě ta lepší varianta. Mnohem častěji jsem se mohl jen dívat, jak druhé dítě hraje, no a v těch nejhorších případech domácí dítě rozhodlo, že se hrát nebude a místo toho se jdeme mlátit. Tak jsem se holt jako zapřisáhlý pacifista musel jít mlátit. Děti jsou nejhorší…